Juicy Lucy - Lie back and enjoy it (1970)

Druhé album Juicy Lucy jsem získal do své sbírky po mnoha letech od doby, kdy bylo natočeno. Takže moje komplexní seznamování s ním se odehrávalo v jiných poměrech, než které akcentovala daná doba. Přesto jsem asi čtyři skladby z alba znal ze singlů, které byly součástí výbavy profesionálních disc-jockeyů, kteří je pravidelně na počátku sedmdesátých let drhli na gramofonech.
Nakonec jsem si koupil ve Vídni při jedné z návštěv relativně levné CD, na kterém byly (díky přijatelnému formátovému záznamu) dvě první elpíčka. Z pohledu filigránského sběratele je to sbírkový paskvil (ale v dobách MP3 a vypalování mě to přece jenom „omlouvá“) Dodnes mi vadí, že BGO Records ve snaze být originální koncipovala booklet jako skládací plakát a tak když člověk album vytáhl z krabičky, musel celý plakát rozdělávat a potom zase skládat a tím trpěl voskovaný papír v místech zlomu… No co naděláme.

THINKING OF MY LIFE – začátek zní trochu dryáčnicky, ale je zde pořádný energetický nápřah. Bicí Roda Coombese a baskytara Keitha Ellise šlapou ve velkém stylu a jinak zde máme výtečnou steel-kytaru Glenna Rosse Campbella a mrštnou elektrickou kytaru Micky Moodyho, ale také výtečného zpěváka Paula Williamse, který sem přináší patřičnou dravost a syrovost. Je zde ale také Chris Mercer na saxofon, který do rockového napětí vnáší břesknost a další emocionalitu. Melodie se zde nějak nedá najít, ale rytmické proměny a pohrávání si s motivy se děje ve velkém stylu.

BUILT FOR COMFORT – výrazně se zpomalí a máme zde výtečné elektrické blues. Chvála jde na Moodyho kytarové kouzlení, ale hlavně na Campbellovo protahování strun na steel-kytaře. Juicy Lucy to posunuje kamsi k jižanskému rocku. Klávesový post zde není jednoznačně obsazen (střídají se na něm Mercer a Williams). Příkladná ukázka ležérní muzikantské bezprostřednosti…

PRETTY WOMAN – ani Roy Orbison (a už vůbec ne Julia Roberts a Richard Gere), ale Williamsova skladba. Trochu ve stylu, který jsme si zvykli vnímat z druhé strany oceánu od J. J. Calea. Rytmika vyšívá jako šicí stroj a steel-kytara a slide-kytara se vzájemně doplňují a rozkreslují rozmarné téma, do kterého Williams bručivým hlasem vkládá svoje emoce.

WHISKY IN MY JAR – akustická kytara ve svižném doprovodu, za doprovodu Williamsova klavíru a klouzavých steel-kytarových tónů. Ortodoxní rockeři asi budou mít skladbu za country, já bych s jednoznačným soudem nepospíchal, i když přiznávám, že tuhle hudbu si asi budou hrát hlavně řidiči dálkových trucků na americké Route 66. Muzikantsky rozpoutané a bezprostředně hravé a dovádivé… ale Allman Brothers Band by se se skladbou asi poprali v jiném duchu, i když Williams místy může mít ke Greggu Allmanovi někdy i blízko….

HELLO L. A. BYE BYE BIRMINGHAM – bluesrockové téma s melodickým základem, do kterého vstupuje i elektrické piano a wah wah pedálem preparovaná kytara. Mick Moody sem nahrál elasticky znějící kytarovo sólo. Svého stylu se přidržel později i ve skupině Snafu a ani ve Whitesnake nezapřel svoje hudební cítění. Prostor, který si zde pronajal má docela slušný formát na Juicy Lucy obecně….

CHANGED MY MIND – klasický bigbítový model. Popravdě řečeno dost zaměnitelný. V téhle skladbě se trochu vytrácí osobitost kapely. Mohlo by ji hrát více kapel na obou stranách Atlantiku včetně Rolling Stones, kteří ke countryové odnoži rockové platformy vnitřně v řadě skladeb tíhli. Hudba dost tuctová a možná dnes už hodně oposlouchaná…..

THAT WOMAN´S GOT SOMETHING – kloubení mandolíny a akustické kytary se jeví jako hodně podnětné (zase jim dýchá za uši – jak jinak – blues). Použití percussion se mi jeví jako příjemná změna, která vybočí z dané šablonovitosti. Klubově znějící skladba, která rozhodně rozhoupe publikum, které vnímá muzikanty na pár metrů od sebe, je účastno na jejich emocích a má vnitřní potřebu mít na nich svůj podíl….

WILLIE THE PIMP – v každém případě klíčová skladba pro tohle album, i když máme co dělat s coververzí. Juicy Lucy si ji vypůjčili od Franka Zappy a zpívajícího Captaina Beefhearta. Známý vypilovaný riff, který skladbě vévodí, přináší napětí, vzrušení a rozpoutání pekelného ohně. V mezihře se kapela rozběhne skutečně ďábelskou rychlostí a Campbellova steel-kytara a Mercerův saxofon se zde rozjíždějí na plný plyn včetně dravé rytmiky. Hard rock, blues rock, psychedelický rock, acid rock? Asi nemá smysl přidělovat škatulky, potkává se zde oheň a voda s důslednými explozemi Coombesových bicích nástrojů. Strhující od začátku až do konce. Prostě odvaz hned napoprvé bez debat!

LIE BACK AND ENJOY IT – na závěr musí přijit něco tklivého. Williamsův klavír zvolí melancholickou polohu a máme tady téměř zasněnou baladu, při které se můžeme dívat na nekonečný západ slunce, na proměnlivou mořskou pláň nebo du hlubokých očí nějaké neznámé krásky….

Juicy Lucy byla zajímavá bluesrocková parta. Ve své době živelná a kreativní hudba dobře sehraných hudebníků, kteří ale nedokázali celosvětově prorazit a tak jsou dnes vnímání jako historický relikt, ale přesto se mi zdá, že jsou podobně jako třeba Tucky Buzzard, Hands, Heads And Feets nebo Groundhogs nějak zapomínáni. Třebaže nestojí na těch nejvyšších stupních historického významu daného žánrů, jejich muzikantský potenciál byl pozoruhodný. Čtyři hvězdičky dávám bez uzardění.



reagovat

Juicy Lucy som vnímal vždy tak trochu okrajovo. Na videokazetách z Beat clubu mal otec akúsi country skladbu, Na nejakom tematickom výbere si hovela skvelá Who do you love, ale inak sme u nás nič iné nemali. Otec ich síce celkom bral, ale platne ani kazety doma neprechovával. V podstate náhodou som sa v 90. rokoch dostal k debutovému albumu a bol som milo prekvapený. Aj napriek pozitívnemu kontaktu som opäť na Juicy Lucy zabudol, v záplave raritiek, ktoré sa začali vo veľkom objavovať na trhu, na Juicy Lucy neostalo času, peňazí, vôle – napriek pozitívnym poslucháčskym skúsenostiam som nepociťoval horúčkovitú túžbu ako pri tých, často zvukovo a možno aj poslucháčsky menej prívetivých klenotoch z hlbín zabudnutých zákutí 70. rokov.

CD Tempest to všetko zmenilo, spieval tam mohutný Paul Williams ovisačkovaný značkou Juicy Lucy. A tak som si konečne zakúpil aj Lie back and enjoy it.

O čo na albume ide?

Vládnu mu mohutný hlas Paula Williamsa, Campbellova slide gitara , saxík Chrisa Mercera a Moodyho gitara. Rytmika celý tento štvorzáprah výborne drží v koľajniciach a nedovolí žiadny výraznejší rytmický lapsus. Poslucháč si tu nájde všetko možné, menovite:

Hutný blues: Thinking of my time, Built for comfort, Willie the pimp
Pohodový polo akustický blues: Pretty woman, Whiskey in my jar, That woman got something
Blues: Hello L.A. bye bye Birmingham
Country: Changed my mind
Krátky záver: Lie back and enjoy it

Osobne sa mi najviac páčia tie vytvrdené bluesové záležitosti, Williams buráca ako stádo samotárskych šabľozubých tigrov, to sa musí počuť. Čo sa týka skladieb, okrem Built for comfort je to práve Zappova Willie the pimp, ktorá sa stala absolútnym vrcholom albumu.

Béčka singlov sú skôr pohodové, či už je to Walking down the highway alebo I’m a thief.

Výborný bluesový album, možno sa blíži doba, kedy (raz za sedem-desať rokov) si zadovážim aj ďalší album. Juicy Lucy mi v tomto tempe vydrží hádam na celý život. :)

reagovat