Magnum - Vigilante (1986)

Včera večer tak dojdu z práce, vyberu si jedno z cedéček, které minulý týden dovezl pošťák (což znamená, že jsem si ho nejspíš i sám objednal) a chystám se jej vyndat z igelitového obalu a otestovat. Na chvíli se zastavím prohlížejíc si přední stranu desky a vyloženě se slyším, jak v duchu říkám - to snad není možné, tak já už mám doma i Vigilante. Nahrávku, o které jsem dlouhá léta mluvil povrchně a tvrdil, že je slabá, trendová, zkrátka o ničem. Že hudba na tomto nosiči je jen komerční popina, nezáživná, vlezlá, umělohmotná a otravná. Tohle bych si přece nikdy nemohl pořídit. Že obal alba patří k absolutně nejkýčovějším a nejhnusnějším v historii rocku-tak tady se naštěstí můj názor zas tak moc nezměnil. Jenže...

Důvody, proč jsem si nakonec desku Vigilante pořídil jsou:
a) Čím jsem starší, začínám poslouchat také (!) daleko melodičtější, uhlazenější "komerčnější" muziku (ale zdaleka to není ještě na ozdravovnu, ve stejné várce jsem pořídil například trojku od Focus).
b) Před nedávnem jsem objevil staré Magnum a začal jejich katalog podrobně prozkoumávat. Mezi deskami z kraje let osmdesátých se dnes pohybuji jak ryba ve vodě, to je totiž pomp rock prvotřídní kvality. Jenže posluchač je člověk zvídavý, chce poznat stále víc a víc, a tak logicky musel nastat zlom, a s ním spojená i chuť poznat a posléze také příjmout i toto kdysi rázně odvrhované album.

Při porovnávání Vigilante versus Chase the Dragon nebo The Eleventh Hour je posun do komerčních vod znatelný a kapela tam částečně směřovala už B stranou On a Storyteller´s Night. Vše zní nadýchaněji, uhlazeněji a líbivěji. Stopy po hard rocku nebo dokonce heavy metalu objevující se v některých raných skladbách souboru jsou zcela eliminovány a na jejich místa se prodraly tak trochu neškodné melodie jasně ukazující na zaoceánskou produkci, totiž trh, kam by i Magnum rádi zamířili a kde by rádi uspěli.

Před pár lety bych ještě většinu songů, které Magnum na desku přilepili, hodil šmahem do koše. Jenže dnes se mi tuze líbí vznešené kouzlo uhrančivé Need a Lot of Love (osobní hit č. 2, hymna přímo z nebes), bezstarostné melodie v souboji se saxofonovým sólem plnící čtvrtou Midnight, pompézní vodotrysk Holy Rider, balada s velkým B When the World Comes Down, ve které Catley předvádí, proč právě on je tím vyvoleným podobný typ hudby věrně reprodukovat. Největším pokladem je určitě samotná titulka Vigilante - nejvýživnější kus, při kterém se snadno rozpomenete na divočejší začátky Magnum. Desku zakončí příjemná hymna Back Street Kid.

Dnes musím prosit Vigilante za odpuštění. Žádná namletá sláma určená ke hnojení, ale dobré a poslechově výživné pomp-rockové album, které sice Magnum ještě několikrát překonají, ale na polovinu osmdesátek je velmi ucházející. V přímém souboji s o dva roky mladším a posluchači daleko oblíbenějším Wings of Heaven u mě zatím o prsa vítězí kýčovitý koník z Vigilante.
reagovat

john l @ 04.04.2019 07:04:57
Nelam si hlavu s tím, že teď máš doma cedlo o který si před tím nestál. Důležité je si to přiznat. To se stává i v lepších rodinách. Člověk se nějak vyvíjí a posunuje.
Líbí se mě věta: Žádná namletá sláma určená ke hnojení, ale dobré a poslechově výživné pomp-rockové album, které sice Magnum ještě několikrát překonají, ale na polovinu osmdesátek velmi ucházející.
Souhlasím. Magnum mám rád, nejvíc jejich první nahrávky na čele s On a Storyteller's Night. Ale tak to má asi většina jejich posluchačů. Taky z ní nejvíc hrají na koncertech.

horyna @ 04.04.2019 08:01:41
Však já to svoje "měknutí" s věkem beru jako "prazvláštní vývoj" někam dál. Samozřejmě, že prog ve všech jeho formách se mi líbí stále stejně, jen v sobě častěji cítím chuť po větší melodice.
Ideální je kombinovat obojí, což je cesta, po které se vydávám nejraději. Je to střídání sedmdesátkového artu s melodikou osmdesátých let a novými prog spolky dneška.

EasyRocker @ 04.04.2019 08:36:15
Magnum jsou moje srdcovka, jejich melodie jsou podobně jako u Journey nezapomenutelné a ohromně mocně na mě působí. Tohle je skvělé album, zvukově samozřejmě osmdesátkové. Ale už následující skvost Wings of Heaven, které mám ještě o chlup raději, ukazují v Don´t Wake the Lion, že ani v osmdesátkách se nemusí zapomenout na prog.

john l @ 04.04.2019 08:44:14
Řada kritiků považuje další desku Wings of Heaven za progresivní. Podobně to právě napsal Easyrocker. Já na ní nikdy nic progresivního neslyšel. Podle mě je to další klasické album Magnum v jejich pompézním duchu. Možná mám špatné uši.

EasyRocker @ 04.04.2019 08:48:34
Pozor, já psal jen ta poslední skladba, jinak je to samo elitní pomp-rock.

john l @ 04.04.2019 08:56:14
Tak to beru. Když bych měl z produkce Magnum vybrat nějakou desku která zní sofistikovanějc, byla by to nejspíš Sleepwalking.

pinkman @ 05.04.2019 05:03:22
Po předchozích famózních pracech R. Mathewsona je obal Vigilante katastrofa.

dan @ 05.04.2019 06:00:22
Pohled na pořádně hnusnej obal dokáže posluchače rychle odradit s obsaženou muzikou vůbec ztrácet čas.

EasyRocker @ 05.04.2019 06:07:10
Pokud je někdo povrchní nebo má předsudky. Třeba tady by to byla chyba ;-) Pak je spousta obalů neutrálních, prázdných, klamajících třeba jednou barvou, kde je obsah skvělý. Ale souhlas, Vigilante nevyšel.

dan @ 05.04.2019 06:43:12
Kýč zůstává kýčem viz obaly Genesis a Yes z osmdesátek.

yngwie3 @ 05.04.2019 08:04:03
Je všeobecne známe, že obaly u Deep Purple sú nepodarené ale hudba je famózna ...
Ritchie Blackmore je človek ktorého by sme nechceli za suseda, ale je to hudobný génius ...

U mňa z toho plynie resumé, že ak si budem chcieť pozrieť dobrý obraz, pôjdem do galérie a ak budem chcieť mať dobré susedské vzťahy, Ritchiemu sa budem vyhýbať na sto honov ...

No.1. je hudba ...

horyna @ 05.04.2019 10:15:22
Většiu obálek Magnum žeru, tuhle nenávidím:-)

Jarda P @ 05.04.2019 12:00:12
Mému harddisku obal nevadí:-)

Ačkoli nejsem skalním fanouškem 80´s, jsou kapely a interpreti, ve kterých vidím kvalitu a dokonce jsou mými srdečními záležitostmi. Jednou z nich je i sdružení kolem Boba Catleyho a Tonyho Clarkina, zvoucí se Magnum... Právě Vigilante a Wings of Heaven mi tolikrát spravily náladu do sluníčkového úsměvu, že se to snad ani nedá spočítat.


Už rozmáchlý úvod dává tušit, že osmdesátkové pompézní umění Magnum tu dosáhlo vrcholu - kytarový riff je jasný, ale jde ruku v ruce s klávesovými stěnami, které vytvářejí až filmově epický rozměr. Bob Catley zpívá od první vteřiny tak, že vás dokonale vtáhne do děje, a vše korunuje monumentální a patřičně klenutý refrén. Need a Lot of Love - různé názvuky klávesových melodií se propojují a vytváří poměrně temnou náladu, do které vstupuje i naléhavý Catleyův zpěv. Refrén je nádherně exponovaný, skladba má ale dramatičtější a pochmurnější vyznění než úvodní, přesto je krásná a vybroušená. Sometime Love je zde asi nejklasičtějším zástupcem osmdesátek - úsporná bicí linka, taneční klávesy, upozaděné kytary a suverénně podaný hitový refrén. Ve druhé polovině se ale dočkáme i řízného kytarového sóla. Magnum ale uměli i krásné akustické balady, důkazem budiž Midnight (You Won´t Be Sleeping), kde se po křehkém úvodu dostávají ke slovu klávesové stěny až k melodicky nádherné explozi, kde se Catley vydává i z posledního. Typická skladba vhodná pro film, kde by dámy všeho druhu promáčely kapesníky od slz... emoce se hrnou všemi směry a hostující Daniel Bourquin krásně okoření skladbu saxofonem. Red on the Highway je opět více přímočará osmdesátková věcička s odsekávanými klávesovými kily a průbojnými kytarami. Tuhle věc osobně vidím jako nejslabší, nikdy mě neoslovila tak, jako ostatní, ale jde o osobní pocit. Holy Rider začíná dobově vytaženými bicími a matematicky přesně odsekávaným kytarovým motivem a Catley nás dramaticky vedeným hlasem vede nezadržitelně k melodickému vyvrcholení v refrénu. Dá se říci, že jde o podobný model skladby, jako předchozí, má ale dramatické, znovu až filmové přemostění ve středu, pak se zase rozjede poctivý sekaný motiv. Tyhle dvě skladby uprostřed jsem vždycky považoval za nejslabší část desky, kde mě pozornost nějak ochabuje, ale závěr je skutečně famózní. When The World Comes Down je balada v nejlepší tradici Magnum, krásná, křehká, nadýchaná záležitost, kde je Catleyův zpěv opravdu ozdobou. Jedna z nejpůsobivějších pomalých skladeb, které znám. Vigilante je krásně gradovaný rockový nářez se vším všudy, který vás svou energií musí odpálit až na oběžnou dráhu. I když jde o nejdelší skladbu alba, chlapci si tu vyhráli s každým detailem a výrazné sekané klávesové motivy a metalické kytarové jízdy jsou k nezastavení. Catley je doslova všude a jeho hlas zde vévodí. Když už se mi zdá, že tohle nejde překonat, vytáhnou hoši na závěr úplný triumf - Back Street Kid. To, se přiznám, je skladba, která je pro mě prostě osobní srdeční záležitostí. Kdyby měl mít pojem ´hymna´ nějaké synonymum, tak asi tuhle skladbu. Krátký dramatický úvod a pak už neuvěřitelný nástup a uvolnění energie, jeden z nejlepších refrénů, které jsem vůbec kdy slyšel. Nakopává i text o cestě od ničeho až k životě rockové hvězdy. Tohle můžu poslouchat dokola pořád, a stejně mě to neomrzí...


Při poslechu mistrovských desek On a Storyteller´s Night, Vigilante a Wings of Heaven si mnohokrát říkám, že pokud osmdesátky, tak právě takhle. Magnum vždy do své hudby dokázali vpravit velkou porci muzikantství, nebáli se ani progresívních prvků a ty nádherně vyvedené melodie prostě není možno ignorovat. Jejich hudba mě nabíjí ohromnou dávkou energie, že bych vyletěl z kůže. Vypaluju pětku!


reagovat

alienshore @ 05.02.2016 21:14:17
Vigilante by som osobne hodnotil asi trochu inak, skladby ako Red On The Highway, Holy Rider či dokonca Back Street Kid ma až tak nezaujali ako zvyšok, najlepší song jednoznačne Vigilante, album je samozrejme klasika Magnum, takže za štyri ...