Blodwyn Pig - Getting to this (1970)

Druhé album britských Blodwyn Pig jsem očekával s velkým napětím, protože jejich debut Ahead Rings Out mě dokonale pohltil a myslím, že dodnes patří k tomu nejlepšímu, co bylo v roce 1969 v Británii vydáno na nosičích…
Album Getting To This ale nebylo možné na počátku sedmdesátých let sehnat a tak uplynulo poměrně dost let, než jsem se k tomuhle hudebnímu počinu probojoval. Pochopitelně hned člověk srovnával, v čem se obě alba od sebe liší, v čem jsou identická a jestli druhé album zaujme nějakými novými principy. Pozoruji, že Blodwyn Pig leží stranou zájmu na Progboardu a tak o ně tak trochu zavadím…

DRIVE ME – razantní nástup hutného riffu. Hlas Micka Abrahamse je bluesově zastřený a chraptivý, což tahle hudba potřebuje jako sůl. Zdá se mi, že posílil vliv multiinstrumentalisty Jacka Lancastera. Jeho saxofony jsou stejně výrazné a masivní jako u Dicka Heckstalla-Smithe od Colossea.. I když v mezihře Abrahams vypálí výtečné sólo, přesto ten jazzový odér je nesetřásnutelný. Na prvním album by bylo blues víc v prvním plánu. Ale nijak mi to nevadí. Hudba má drive a pořádná start…

VARIATIONS ON NAINOS – Lancaster používá i flétnu, třebaže jinak jak bývalý Abrahamsův kolega z Jethro Tull. Andy Pyle je vynikající baskytarista a jeho podíl je společně s Ronem Bergem na bicí přímo ukázkový. Ta mezihra flétny se táhne víc k jazzové struktuře někam tam jako to dělají Skin Alley, ale u Blodwyn Pig je více dravosti. Abrahams sem díky slide-kytaře přitáhne názvuky country-blues. Píše se rok 1970 a na Britských ostrovech nemá psychedelie ještě odzvoněno a tak ten lehký pel tady ještě cítím….

SEE MY WAY – tak tohle je skladba, kterou znám z Beat-Clubu, kde Blodwyn Pig excelovali. Nevím, jestli se zde dá hovořit o nějakém „hitu“, ale tahle skladba patří k tomu nejlepšímu co se podařilo na Getting To This natočit. Je zde zpěvná melodická linka, ale výtečný instrumentální podíl v unisonech a famózní vygradované napětí. Bicí šlapou jako čtyřtaktní motor a baskytara je rovnocenným partnerem elektrické kytaře. Abrahams a Pyle tady opravdu řádí ve velkém stylu a dokážu si představit, jak si to užívali na koncertech… Opravdu parádní kousek, do kterého Lancaster v mezihře přidává jako dotek arabské hudby, zatímco opakovaný riff spíš přivolává španělské variace. Pak se ale vrací základní téma a stále jsme přímými účastníky téhle jedinečné hudební podívané….

LONG BOMB BLUES – tak jako měl Abrahams na předešlém albu Dear Jill, tak do jisté míry se „musí“ na playlistu objevit o podobný typ skladby – i když tady jsme spíš v akustické podobě blues. Abrahamsův hlas je jaksi v pozadí, ale o to víc vynikne kouzlení na akustický nástroj a rozkmitané tóny….


THE SQUIRRELING MUST GO ON – Divoká jízda kytary a především fantastická baskytarová práce na šestistrunný nástroj Andyho Pylea, který zde hraje uhrančivým způsobem a v jistém slova smyslu místy Abrahamse předhání… Jakoby ti dva spolu sváděli nějaký souboj nebo závod a k tomu Bergovy bicí jsou jazzově rozvolněné. Výtečný instrumentální podíl. Chvilková zastávka, jakoby Blodwyn Pig popadli dech a jede se dál s pedálem až na doraz. Bezchybná záležitost.


SAN FRANCISCO SKETCHES
a) Beach Scape b) Fisherman´s Wharf c) Telegraph Hill d) Close The Door, I´m Falling Out Of The Room – zadumaná studie pro flétnu a akustickou kytaru, do které zaznívá šumění mořského přílivu… Máme tady minisuitu. Podobná forma byla v dané době módou, a žádná progresivní skupina (ať už to byli King Crimson, Colosseum, Soft Machine, Keef Hartley Band…. ) se tomu nevyhnula. Tady už se ale evidentně posouváme více k jazzu. Pyle hraje jazzové postupy a také Berg vydatně swinguje, kytarové party jsou trochu zamlžené. Sborové hlasy znějí zvláštně. Nejsem si jist, jestli právě tohle od Blodwyn Pig očekávám (?) Podíl sborového zpěvu vnímám v kapele tohoto typu jako něco „navíc“, co by zde nemuselo tak bezodkladně být. Teď si zjednal prostor pro vlastní chorus na saxofon Lancaster a máme tady čistý jazz bez jakýchkoliv příměsí. Intelektualizované hudební myšlení možná rockery, kteří objevují spojení rocku s jazzem moc nenadchne. Forma se mírně tříští a kdyby zde byl prostor pro širší improvizace, kdoví, zda by ro Lancaster nepřivedl na pokraj free-jazzu (!?)

WORRY – rock se ovšem vrací zpět a máme tady pořádně vypilovaný riff, který poskytuje šťavnatý prostor pro unisono. Dravost je velmi čitelná a důrazné akcenty skladbě opravdu svědčí. V něčem se zde promítá motiv Do What You Like od Blind Faith, který mě u „Slepé víry“ simuloval santanovské prvky. Důraznost rockového základu je propilovávána Lancasterovými saxofony a Abrahamsův hlas dokresluje atmosféru….

TOYS – zvláštní skladba. Zamýšlel ji Abrahams jako baladu, nebo bluesový song klasického typu? Slide-kytara příjemně klouzá po pražcích, ale obecně si myslím, že mi zde chybí nějaké zajímavější okamžiky v aranžmá. Téma je příliš čitelné a předvídatelné. Soudě podle instrumentace ji nahrál Abrahams celou sám bez přispění Pylea, Berga a Lancastera….

TO RASSMAN – tohle by mohlo být ska (nebo reggae). Třebaže název je víceméně „vážný“, obecně píseň vyznívá jako parodie. Vlastně mám pocit, že podobný typ hudební legrácky, ale v jiném stylovém uchopení mají i Cream na Disraeli Gears, v žertéřském pojetí Mother´s Lament…

SEND YOUR SON TO DIE – závěr bude v jamovaném blues už zase podle nejlepších pravidel Blodwyn Pig. Lancaster je opět famózní svými instrumentálními výkony a Pyle a Berg jsou jedinečný rytmický tandem. Abrahams nabídne poměrně dlouhé kytarové sólo, který pro změnu zase on ovládne prostor. Myslím, že tahle skladbě kapelu opět představuje v tom nejlepším světle s řádným nasazením.

Zajímavé album. Myslím, že se většinově podařilo udržet kontinuitu, ale mám-li být objektivní, tak si myslím, že vyloženě stejné úrovně jako debut úplně nedosáhlo. Instrumentální výkony jsou zde samozřejmě brilantní a spojení rocku, jazzu a blues je smysluplné, ale možná po skladatelské stránce mi tady chybí tak trochu typ skladby jako byl jejich úspěšný singl Summer Day… Začala zde existovat v jistém smyslu hudební řevnivost mezi Mickem Abrahamsem a Jackem Lancasterem? To si netroufám tvrdit. Nicméně abych jasněji vyjádřil svůj názor, jednu hvězdičku z pěti uberu, abych ten rozdíl zvýraznil. Ale jinak máme co dělat s albem skvělé úrovně.
reagovat

Jarda P @ 18.03.2013 16:36:50
U mě je to přesně naopak. Getting To This za 5, Ahead Rings Out za 4. Možná je to tím, že první album jsem získal mnohem později a nemám ho tolik naposloucháno jako to druhé. Ale obě jsou skvělá, nic lepšího už pak myslím Abrahams nenatočil.

luk63 @ 19.03.2013 11:35:43
U mě jsou za pět jak tato deska "Getting to this", tak i jednička "Ahead rings out" :-)

Počúvam Getting to this a napadajú ma samé bombastické slová...

Óda na múzickú múzu

Počuješ ma, múza múz?
Zvez ma! Veď ma! Zveď ma tiež!
Zvuky flauty velia: Lež!
Omámený v rytme blues.

Krásna, omotaná v prítmí,
ktorým súmrak na obzore
farbí sny a ponad ktoré
podaktoré z nich sú vzdychmi.

Bozky džezu pália pery,
struny gitár píšu skeče.
Strachujem sa, kedy rečieš:
„Koniec! Odpusť, odíď v mieri.“

Aj druhý album Blodwyn Pig patrí k tomu najlepšiemu, čo možno v rockovom džeze počuť.
reagovat

jiří schwarz @ 03.02.2017 21:53:28
Je to krásný jaký krásný verše napsal Hejkal při poslechu Blodwyn Pig.

Mám tohle album rád, možná (jak později hodnotil Petr Gratias) o píď méně než jedničku, ale velká rocková pohoda.