Motörhead - 1916 (1991)

Tak tomu říkám comeback.
Motörhead byli ve druhé půli osmdesátek out jako máloco (i když třeba Orgasmatron je skvostné album, jenom si ho skoro nikdo nevšiml). Za celé období 1985 - 1990 jsem potkal pouze jednoho jejich fanouška, který mi byl tenkrát představen jako nějaká rarita. A myslím, že ani on už nepočítal s návratem svých idolů do hry. Jenže přišel rok 1991 a Motörhead byli zpět.
Důvod? Je jich několik. Lemmy a spol se přestěhovali do Států, kde se jich ujali u Epic Records a starali se o jejich propagaci mnohem lépe než u předchozích labelů, k nimž kapela přešla po krachu domovské společnosti Bronze. Jenomže to by samo o sobě ke comebacku, který si Motörhead na začátku 90. let zažili, asi nestačilo.
Bylo ještě potřeba natočit opravdu dobré album. A přesně to kapela dokázala. Na jeho přípravu měla ostatně dost času - od vydání poslední řadovky uběhly už čtyři roky. A to byla v těch časech poměrně sebevražedná pauza.

První dvě skladby na desce ještě nepřinášejí nic převratného, zlom přijde až u té třetí. Na "No Voices in the Sky" Lemmy předvedl, že jejich speed metalový rock and roll může fungovat i v podstatně melodičtějším hávu. Což si ostatně vyzkoušel už na předchozí desce s výtečnou "All for You", tehdy bohužel ještě bez většího ohlasu. Proč "No Voices…" nešla okamžitě na singl asi nikdy nepochopím.
Tvrdý rock and roll "Going to Brazil" tam ostatně nešel taky, ale aspoň plným právem zdobí mnohý pozdější výběr kapely. Žhavý brazilský rokec vystřídá mrazivá scenérie v pomalé, ale velmi sugestivní horrorové kompozici "Nightmare / The Dreamtime". Podobné experimenty nebyly doposud pro kapelu zrovna typické. Tenhle zněl ale po čertech dobře asi úplně všem, protože jsem na něj v životě neslyšel nebo nečetl křivého slůvka. Lemmy, deklamující své vize rudé smrti, Golgoty, černé noci a měsíčního svitu, je tady prostě neodolatelný.
Ještě větší překvapení přichystal fanouškům v následující "Love Me Forever". Považte: Balada na albu Motörhead! Něco takového si do té doby představil asi jen málokdo. Jenomže jaká balada: Zadumané, potemnělé plochy, vemlouvavý, zpočátku posmutnělý, vzápětí však už správně razantní vokál v pěkně přitvrzených pasážích… Jednoduše paráda. Kdo říkal, že Lemmyho hlas se do baladických poloh nehodí? Minimálně tady sedne dokonale.
V "Angel City" už jsme doma ohledně toho, kde je teď vlastně doma pan Kilmister. A vypadá to, že v L.A. se vyloženě našel. Pije zdarma Bon Joviho chlast, válí se u bazénu a do toho zní v pozadí piano a saxofon, instrumenty, které se nikdy předtím na žádném albu této skupiny neobjevily.
1916 je deska mnoha popvé. Kapela si na ní prvně střihne čistý punk rock v krátké, ale chytlavé ódě na Ramones (kterou pak Ramones sami zařadili do svého repertoáru) a Lemmy následně poprvé v historii nasadí vyloženě tklivý vokál v závěrečné, violoncellem podmalované, titulní skladbě.

Album bylo přijato fanoušky i kritikou s nadšením, a i když (možná trochu překvapivě) nedosáhlo žádných převratných komerčních úspěchů, spolehlivě dostalo Motörhead zpátky do povědomí rockových fanoušků po celém světě.
„Tohle je něco jako náš Revolver,“ řekl o této desce Lemmy, mimo jiné velký fanda liverpoolské čtyřky. „A už se nemůžu dočkat našeho Seržanta.“
Ten sice dle mého názoru nikdy nepřišel, a pokud jím měl být následující počin March ör Die, který nikoho příliš nenadchl, tak tenhle záměr kapele příliš nevyšel. Za 1916 se však Lemmy u nebeského báru nemusí dodnes stydět ani trošičku. Právě naopak; pro mě osobně je to společně s Ace of Spades nejlepší album, jaké kdy nahrál.
reagovat

hejkal @ 23.10.2023 18:32:13
Keďže čiernobiely video záznam z 90. rokov vysielaný v našej televízii obsahoval kopu skladieb práve z tohto albumu, logicky patril k prvým, ktoré som si nahral na kazetu. Dnes mám CD, je to po Overkill môj druhý najobľúbenejší album od Motörhead.

Apache @ 23.10.2023 18:42:26
Overkill mám na třetím místě.

Antony @ 23.10.2023 20:58:05
Hezky napsaná recenze na album, které jsem už moc neposlouchal. Mne vždycky přitahovala raná fáze souboru, včetně debutu, který považuji za dokonalý. Po čtvrtém, pátém albu se už moc začali opakovat a nechal jsem je být. 

Tohle album od Lemmyho družiny hodnotím hodně vysoko, je to čistokrevný vysokooktanový rock, jak jsme od Lemmyho zvyklí, zde dovedený díky poslední bubenické účasti Phila Taylora k nejvyšším obrátkám.

The One to Sing the Blues nastupuje po krátké Philově kanonádě s až thrash metalovou razancí. Dvojice kytar, podporovaná Lemmyho buldozerem likviduje vše v dohledu.

I´m so Bad (Baby I Don´t Care) je další pravověrnou motoráckou šlupkou, adrenalinem a steroidy vyhnanou do valící se laviny. Vzbudili jste netvora, budete pykat.

Jednou z top položek v tomhle chutném menu je určitě No Voices in the Sky. Drsné útoky Würzela a Phila Campbella neznají konce, Lemmy je neústupný nejen s basovým rachotem, ale i pravověrným řevem od plic. Baštonáda.

Už legendární motiv letušky, opité členy kapely za letu do Brazílie - Going to Brazil doslova jen profoukne kolem. Víc není třeba.

Nightmare/The Dreamtime je uhrančivá, rozvolněná pecka, kde skvěle úřaduje Lemmyho strunné dunění, ale i jedový hlas. Skličující a dramatický nádech doplňují samply a zvukové efekty. Působivé vybočení z té mely okolo.

Love Me Forever je hezkou ukázkou, že Lemmy a spol. na balady nezapomněli ani zde. Mrazivé klidné střípky se prolínají s metalickými silovými riffy a ostrými sóly.

Angel City je po klidné desetiminutovce klasickým motorovým budíčkem tak, jak ho všichni zbožňují. Hymna s návalem riffů a hulákanými refrény. A k tomu dechy?

Make My Day je další smrtící palbou, kde se Lemmy s kytarovým duem utrhli ze řetězů a pláchli takovým tempem, že je marné je stíhat. Tornádo, co z vás udělá sekanou.

Krátkometrážní pocta R.A.M.O.N.E.S. je minutovou apokalypsou. Lemmy přidal punkovou dřeň a sluší mu to.

Shut You Down pokračuje ve vražedné sérii devastujících vypalováků. Jako by na závěr polil motorovou družinu kdosi shůry syrovou životodárnou mízou.

Závěrečná titulka je působivou poctou padlým v I. světové válce. Má tedy mírnou, intimní náladu. Jako ve strohém vojenském hlášení Lemmy oznamuje krutá fakta o lidské krmi pro kanóny.

Kvalitní čtyřka, i když mám nutkání pálit plný počet. Ten mají ale mé milované záseky - Overkill, Ace of Spades nebo Bastards. Ale je to motorová jízda, to si pište, se vzpomínkou na válečné padlé.
reagovat

1916 som zachytil na čiernobielom videu ako prvý kontakt so skupinou, a preto má výnimočné postavenie. Myslím si, že je to perfektný album, je rýchly a obsahuje vyrovnanú kolekciu skladieb, čo znamená, že sú všetky výborné. Najlepšia vec je No voices in the sky, absolútny kúsok, lepší od konca 70. rokov hádam ani nesplodili (možno Killed by death a Cos’ you got the power) . Album obsahuje aj dve zvláštne skladby (ak opomeniem slaďák Love me forever), prvou je Nightmare/dreamtime, čo je niečo ako doom metalová psychedélia a druhou je titulná 1916, ktorá sa vymyká úplne všetkému. Hneď po Voices je najlepšou skladbou rýchlopalná I’m so bad (baby I don’care), ale ako som spomínal, všetky veci sú výborné.

Zhrniem to, 1916 je najlepší album od roku 1980 až do súčasnosti (v rámci Lemmyho tvorby) a viac, než kopa slov, ozrejmí jeho vypočutie. Moja dvojka na pomyslenom rebríčku. Preto dávam suchých päť hviezdičiek a idem zasa „o dom ďalej.“

reagovat

Mohyla @ 17.06.2014 15:32:17
Jedna vypaľovačka za druhou, skupina má energie na rozdávanie!

hejkal @ 17.06.2014 12:07:55
Tak jest. Spomienky na pubertu lemujú tento album, to sa nedá odmazať.