Saxon - Strong Arm of the Law (1980)

Motto: It's only heavy metal, but I like it.

Kdysi (podle mých záznamů to bylo v březnu 2011) jsem k tomuhle albu napsal pár vět. Tady jsou: 
Přesvědčivě monumentální heavy metalové hřmění v osmi částech.
Pominu teď ty části, které byly později bravurně využity na živáku The Eagle Has Landed (konkrétně skladby "Heavy Metal Thunder", "Strong Arm of the Law" a "20, 000 Feet") a doporučím vaší pozornosti alespoň poslední dva kousky:
"Sixth Form Girls" má jeden z nejchytlavějších tvrdých rifů v celé historii Saxon a "Dallas 1 PM" (s textem o atentátu na Kennedyho) disponuje naléhavě sugestivním rytmem, hypnotickými rify a působivě zařazenou vložkou z dobového rádiového vysílání.
Faktografická poznámka: Album se mělo původně jmenovat Heavy Metal Thunder. Název, převzatý z textu slavného motorkářského hitu "Born To Be Wild" kapely Steppenwolf, toto album naprosto dokonale vystihuje. Firma Carrere však titul z komerčních pohnutek na poslední chvíli změnila. Hlavním důvodem byl úspěch singlu "Strong Arm of the Law", který vydání třetího alba předcházel.
Je zajímavé, že já sám jsem měl na počátku 80. let v rukou kazetu s názvem Heavy Metal Thunder, na níž byl právě tento počin Saxon. (Bylo to mé úplně první setkání s metalem. Poslech proběhl na obrovských bednách, které někdo přitáhl do naší deváté třídy v poslední den školního roku. Nezapomenutelný zážitek!)
Později mi pátrání po této desce nemálo zkomplikoval právě její alternativní název.

Tolik můj starý komentář. Později jsem napsal mnohem delší recenzi na mé nejoblíbenější album Saxon vůbec, Innocence Is No Excuse. Před pár měsíci jsem ji aktualizoval a asi tak týden zpátky jsem se rozhodl, že ji trochu upravím a zveřejním na Rockboardu. Při psaní jsem se ale nechal unést vzpomínkami na mé první setkání s touto kapelou a celou tou věcí zvanou heavy metal. Text, který z toho vznikl, následuje...

Kdyź jsem v roce 1982 díky převratnému objevu, že na planetě Zemi existuje něco tak neuvěřitelného jako skupina KISS, vstoupil do světa rockové muziky, velmi záhy jsem zjistil, že nejoblíbenějším stylem většiny mých vrstevníků (tedy alespoň těch, co v tom jeli taky) je heavy metal. Kdybych se důsledněji řídil tímto trendem, možná bych lehce podlehnul dojmu, že jiná hudba ani neexistuje. Mě ale z rocku zajímalo úplně všechno. 
Už to, že první tři alba, která jsem v životě slyšel (KISS - Dynasty, AC/DC - Back in Black a Pink Floyd - Dark Side of the Moon) se od sebe vzájemně tolik lišila, a přesto se mi každé z nich líbilo víc než dost, mi dalo jasnou zprávu:
Rock je hodně pestrá záležitost. Tak proč se omezovat jenom na jediný jeho směr?
V posluchárně městské knihovny jsem poctivě naposlouchával všechno, co se o rock alespoň trochu otřelo, a za úplatu si něco z toho nechával i nahrát.
Jedna z prvních záležitostí, kterou jsem si tam nechal vpustit do sluchátek, byli Beatles. Údajně nejslavnější kapela všech dob - to samozřejmě budilo mou zvědavost. Díky polským licenčním albům jsem mohl přičichnout i k něčemu z tehdy ještě stále vlivné new wave a stále ještě populárních new romantics.
K poslechu jsem hltal (tehdy stále ještě) necenzurovanou Melodii, které tam měli na skladě hned několik ročníků. Mimoděk jsem tak nasával vědomosti o rocku i popu z pohledu takových osobností české kritiky jakými byli Jiří Černý nebo Jan Rejžek.
Pamatuji si, jak mě zaujala zmínka (tuším druhého jmenovaného) o démonických vystoupeních jakéhosi Alice Coopera. Vzpomínám na seriál Ondřeje Konráda o Rolling Stones a článek (už nevím čí) o Slade, kde se řešilo zda to jsou nebo nejsou "noví Beatles".
Avšak zásoby LP desek v knihovně nebyly neomezené. A styl, který hýbal světem mých o něco starších (a o dost vlasatějších) vrstevníků nejvíce, tedy heavy metal, tam chyběl úplně,
Přitom zmíněná Melodie se o něm občas nebála něco napsat. Kupříkladu takový zasvěcený článek Jaromíra Tůmy o kapele Motörhead („Nejsou to typy, se kterými byste pustili svou dceru na pomaturitní oslavu.“) byl nezapomenutelný.
Proto bylo k poznání heavy metalu nutno použít všechny možné alternativní zdroje.

Od staršího bratrance jsem si o letních prázdninách roku 1983 nechal nahrál debut Iron Maiden (dodnes mě z jejich diskografie oslovuje hudebně asi nejvíc), k pár dalším kapelám jsem se pak dostal díky spolužákům na učňáku. Ale brzy bylo jasné, že pokud chci do tohohle stylu proniknout víc, budu muset navštívit to, o čem si někteří nesměle špitali:
Ostravskou černou burzu!

A tak jsem se jednoho brzkého nedělního rána orwellovského roku 1984 ocitl tam, kde jsem mohl získat další potravu pro své uši. Netušil jsem, že jedním vrzem k tomu dostanu také potravu pro své oči. Na burzu jsem se pak vracel z obou důvodů: Jak pro kazety s heavy metalem, tak kvůli prohlídce té záplavy nádherných obalů LP desek. (Vždyť jen výše jmenovaní Iron Maiden a jejich cover arty od Dereka Riggse za to určitě stály.) Tohle byl úplně nový svět ve kterém jsem chtěl být a krmit své uši a oči plnými doušky.

Ale to už jsem se ocitl trochu v budoucnosti.
Vraťme se zpátky, do června 1983 a jednoho z posledních dnů mé základní školy. Tehdy nám bylo coby deváťákům povoleno udělat si den podle svých představ. Jistý spolužák zajistil poslechovou aparaturu a tak jsem poprvé v životě poslouchal muziku z velkých (tehdy bych neváhal říct obřích) beden.
A jelikož jsem si už dříve, když jsem téhož spolužáka navštívil za účelem poslechu Adam & The Ants, u něj doma všiml plakátu Saxon, jejichž logo s S ve tvaru sekyry mě velmi zaujalo, navrhl jsem, že bychom si mohli pustit právě tuto kapelu. O Saxon se totiž říkalo, že oni jsou ten skutečný a pravý heavy metal. Jenže ten spolužák od Saxon neměl vůbec nic. Plakát patřil jeho bráchovi, který je měl nahrané na magneťáku. A my měli ten den ve třídě k dispozici pouze kazetový přehrávač.

Bohové však rozhodli, že toho dne onen bájný heavy metal (na opravdových velkých bednách!) konečně uslyším.
Vše totiž zachránil jiný spolužák, když se zmínil, že jeho starší ségra má doma Saxon na kazetě. A tak jsme se vydali k němu domů, kde jsme v pokoji jeho sestry uloupili bílou kazetu s nápisem „Heavy Metal Thunder“. 
Dodnes to vidím před očima. (Zajímavé na tom je, že ta kapela tehdy žádné album toho jména ve své diskografii neměla.)
„Musíme to ale vrátit dřív než se ségra vrátí domů, jinak by mě zabila“, řekl ten spolužák. A pak mi ještě ukázal sbírku patřící nejspíš nějakému dalšímu členu jeho rodiny. Ale tu tady nebudu rozebírat neboť byla zcela jiného druhu.

A tak jsem toho pozdního červnového dne roku 1983 poprvé slyšel opravdový heavy metal na opravdových velkých bednách.
Poslouchali jsme to album od začátku až do konce. Naštěstí jsem už byl díky Back in Black od AC/DC, mému prubířskému kamenu co se tvrdého rocku týče, připravený...
Tohle ale bylo zase něco jiného. Skladby byly delší, jaksi rozevlátější a plné dlouhých kytarových sól. Alespoň tedy ve srovnání s těmi AC/DC. Rif ze "Sixth Form Girls" a rádiové zpravodajství z atentátu na Kennedyho ve skladbě "Dallas 1 PM" mi utkvěly v paměti navždy. (Podle nich jsem ostatně mnohem později to album konečně identifikoval.)

Dodnes se mi vybavuje diskuze, kterou jsme pak vedli s několika spolužačkami, ochotnými sdělit nám své dojmy z poslechu:
"Tak co na to říkáte, holky? Jak se vám líbil ten heavy metal?"
Nováková: „Styx jsou lepší.“
Herman: "Styx nejsou heavy metal."
Já: "Ale v Melodii psali, že jo."
Herman: "V Melodii tomu nerozumějí. Tam píšou samé blbosti."
Poláková: "Můj brácha má album KISS z koncertu. Ale to se mi moc nelíbí - pořád samé bubny a tak." (Asi slyšela zrovna nějaké sólo Petera Crisse.)
"A co ty Valčíková? Nebylo to na tebe moc tvrdé?"
Valčíková: "Pch, tvrdé. Accept jsou tvrdší."
Já: "Accept, jo? Tak to musím slyšet."

Pamatuju si toho ještě mnohem víc, co se ten den řeklo a odehrálo. Ale s tím už vás nebudu zatěžovat. 
V každém případě se mi ten původní nápad, napsat recenzi na mé nejoblíbenější album Saxon, vydané až nějaké dva roky po výše popsaných událostech (a pět let po albu, v jehož profilu se právě nacházíme), trochu zvrtl.
Ale tak už to bývá, že věci se občas vymknou kontrole.
A že to vlastně vůbec nebyla recenze?
Co se dá dělat. U Innocence Is No Excuse se polepším, slibuju. ;-)
reagovat

Judith @ 20.11.2023 17:17:02
Krásné vzpomínkové vyznání, podobné "nerecenze" miluju! Na Saxon si nevzpomínám, ale Iron Maiden poslouchal prostřední brácha, měl jejich logo vyvedené červenou izolepou na kufříku, s kterým chodil do školy. Tehdy mě zvuk metalu a vizáž kapel trochu děsily. Postupem času jsem zjistila, že jako posluchač nemám žádnou záklopku, pokud jde o "tvrdost" - na této škále vezmu cokoli, když mě hudba něčím zaujme. Osmdesátkové metalové spolky mě zatím nezaujaly. Třeba to někdy přijde :-)

Apache @ 20.11.2023 18:01:14
Nějaká to vzpomínková nerecenze ode mě ještě asi bude - minimálně na téma "jak jsem k debutu Mötley Crüe přišel" by měla být hodně výživná. Ale zas to nechci v tomhle směru nějak přehánět. Okolnosti mého prvního setkání s heavy metalem, v 80. letech v ČSSR tak populárním źánrem, mi za to ale stálo. Strong Arm of the Law mělo to štěstí, že bylo prvním albem v tomhle stylu, které se dostalo k mým uším, takže si vzpomínkovou (ne)recenzi zaslouží. 
Později jsem těch metalových alb slyšel ještě kvanta a něco z toho (např. Accept) se mi líbilo opravdu hodně. Ale zhruba od poloviny 80. let mě (zvláště evropský) metal přestával zajímat a thrash a podobné styly už šly trochu mimo mě. (I když některé věci, např. první alba Venom, mě dodnes baví.) Tehdy jsem začal pokukovat po Americe, kde to vycházelo mnohem víc z těch původních rock and rollových kořenů. V tomhle směru mi hodně otevřeli uši právě Mötley Crüe, jichž jsem byl velkým fanouškem. Ale to už je zase jiný příběh.

Jarda P @ 20.11.2023 18:17:08
Saxon jsem taky kdysi poslouchal, než jsem zjistil, že je pro mě metal slepá ulička. Dokonce jsem v době vydání alba Innocent Is No Exscuse byl na jejich koncertu v katowickém Spodku a byl jsem nadšený. Dnes od nich nemám nic, ale v rádiu si je s chutí poslechnu. Mimochodem na ostravských burzách jsem byl po návratu ze školy do rodného kraje vařený pečený každou neděli.

Apache @ 20.11.2023 18:26:38
Tak to jsme se tam možná potkali, jen jsme o tom nevěděli. ;-) Ty burzy měly jedinečnou atmosféru, něco takového už se nemůže nikdy opakovat. To byly časy, kdy lidi ještě kvůli muzice vstávali v neděli v pět ráno, třeba v mínus třiceti se hrnuli kamsi na haldu a ještě z toho měli radost.

Apache @ 20.11.2023 18:45:44
Jarda P: To s tou slepou uličkou mi něco připomnělo, člověče. Tuším v roce 1985 jsem byl v Havířově na jakémsi poslechovém pořadu, který se jmenoval "Heavy metal ve slepé uličce". Nedělals to tenkrát ty? :-)

Jarda P @ 21.11.2023 13:43:34
Apache: že je pro mě metal ve slepé uličce jsem si uvědomil, když jsem v roce 1984 uslyšel Perfect Strangers. V tom Havířově jsem to já nebyl 😂

Saxon byli a zůstanou jednou z těch významnějších kapel NWOBHM a jejich alba z 80. let budou už napořád patřit k tomu nejlepšímu, co v té době vyšlo. Tak to aspoň vidím a slyším já, a nic s tím neudělá ani „velkohubé” prohlášení „mistra” Vlasty Henycha kdysi ve Sparku, že „Saxon jsou a byli naprosto zbytečnou kapelou” (myslím, že spolu s Judas Priest nebo Iron Maiden, to si už nepamatuju přesně)...

Mezi alby z let 1979 až 1985 vévodí „triumvirát” Wheels Of Steel, Strong Arm Of The Law a Denim And Leather. A já osobně mám z nich tří nejraději právě druhou z „osmdesátek”, STRONG ARM OF THE LAW, ač jsem se k ní dostal až hodně později (myslím někdy koncem 90. let).

Celá deska je neuvěřitelně „nadupaná” – dravá, rychlá, tvrdá, přitom melodická a chytlavá.

Nebudu rozebírat všech 8 (výtečných) skladeb, ale nemohu nezmínit první dvě, které bych si vybral, kdybych měl mít z této skvělé desky jen „singl”. (I tak bych z toho asi „nespal”, protože by mi chyběly titulní vál, "Dallas 1 PM", "20 000 Feet", "Sixth Form Girls" a taky obě zbývající písně.) ;-)

Hodnocení „pětkou” je, myslím, jasné, neodpustím si však jednu uštěpačnost na závěr:
Jak je na tom teď „naprosto zbytečná” skupina Saxon, a kdepak máš plagiát (mých oblíbených) Venom, svůj Törr, drahý Vlastíku...?

reagovat

PaloM @ 04.02.2011 04:51:52
Iron Maiden, Judas Priest a Saxon - to sú moji klasici metalu, obľúbení v tomto poradí. S recenziou sa môžem stotožniť, v hodnotení by som 1 hviezdu ubral, lebo mám od nich najradšej posledné 3 štúdiovky - najviac Inner Sanctum (čo tiež dokazuje, že to vôbec nie je zbytočná skupina, keď zaujali novinkami aj po 25 rokoch). Ešte by som tvoje trio doplnil na kvartet - Innocence is no excuse (1985).

martin69 @ 04.02.2011 10:02:13
Souhlasím.I já mám tohle album nejraději z tebou jmenovaných tří alb.

Cossack @ 04.02.2011 16:29:46
martin69: Vím a jsem tomu rád... ;-)

PaloM: To je v pořádku, možná bych to tak taky slyšel, kdybych začal s poslechem těch „osmdesátek” později. Takhle to mám přesně opačně, jednu bych ubral těm novějším věcem (i když se mi taky dost zamlouvají – asi nejvíc "Lionheart", ale "The Inner Sanctum" je rovněž hodně dobré).
Pokud jde o "Innocence Is No Excuse", to je jasný „klenot Sasovy diskografie”, o tom žádná...
(Recenzi na něj plánuji taky vrátit). :-)

Martine i Paľo, dík za reakci!

Apache @ 04.02.2011 16:33:38
Tři nejlepší alba Saxon jsou The Eagle Has Landed, Innocence Is No Excuse a Solid Ball Of Rock.

martin69 @ 04.02.2011 16:41:27
Co člověk to jiný názor.Tak je to správné.Doba kdy byl jen jeden názor ten správný,je naštěstí už pryč.Je potřeba na to nezapomínat!

pito63 @ 06.02.2011 12:44:38
Táto recenzia tu mala premiéru 2. mája 2010...

Cossack
Zaujala ma tá zmienka o Henychovi. Tieto veľkohubé vyhlásenia frustrovaných hudobníkov nie sú výnimočné. Spomenul som si na jedno podobné, aj keď uznávam, že všetci máme právo na vlastný názor. V čase, keď som o internete nemal ani šajnu, zháňal som informácie cez knihy, časopisy a snažil sa urobiť vlastné profily skupín. Preto si dovolím zaspomínať na marec 1995; Dan Šustr, český hudobník (Tichá Dohoda): "Toto som nikdy nepočúval a ani nebudem. Minule som sa na Saxon pozeral v televízii a musel som sa smiať. Bez komentára!"
Bez komentára to nechávam aj ja. Len sa pýtam: "Kto je ten šuster?"
Cossack, díky za všetkých fanúšikov metalu a skupiny Saxon!

Cossack @ 06.02.2011 13:12:18
pito63: Ano, i já chápu, že každý má „to svoje”, ale kvůli tomu ještě není nutné všechno ostatní znevažovat. Taky neposlouchám spoustu skvělé muziky, která mě prostě neoslovila, přesto však její kvality uznávám. Navíc se situace může změnit a člověk najednou zjistí, že to co dřív „nemusel” či dokonce „nemohl”, si najednou s chutí užívá. PaloM tady vlastně něco podobného taky psal a rovněž názorně předvedl... Názory se mění, vkus se vyvíjí. A to je dobře.
(Dřív jsem poslouchal mnohem užší spektrum hudby, např. „krákavce” a „chrochtaly” jsem nemohl, stejně jako „rádiové popíkárny” a la Heart, dnes si s chutí pustím oboje.)

pito63 @ 06.02.2011 13:28:43
Cossack
Presne tak, treba vážiť slová! Vždy sa to nakoniec obráti proti dotyčnému "silákovi".