Eloy - Power And The Passion (1975)

Nemecká kapela Eloy bola natoľko úspešná, až na ňu jej neprajníci usporiadali lynč. Namiesto peria ju vyváľali v produkcii kapely Pink Floyd a posmešne ju odsúdili do pozície vypratej kópie značkového modelu oblečenia čínskej produkcie predávanej Vietnamcami na trhovisku. Aspoň tak si možno vysvetliť tú hrozivú angličtinu, ktorou sa prezentoval frontman Frank Bornemann. Podľa mňa je to neférové. Minimálne mi muzika Eloy príde ďaleko bližšia než čokoľvek, čo stvorila menovaná britská veličina. Napriek uvedenému som sa nikdy nedostal k tomu, aby som sa ňou bližšie zaoberal, nerátajúc prvé tri albumy. To ostatné, čo som počul, mi prešlo jedným uchom dnu, druhým von, poznáte to. Počujete niečo príjemné, ale peniaze za to dávať nemusíte. Hudba však má svoje cestičky, ako zaujať. Minule (už to bude dobrých šesť rokov) som bol v mojom obľúbenom obchode so starou muzikou a z reprákov sa tam ozývalo čosi, čo ma oslovilo. Čosi povedomé, ale nezaraditeľné. Pýtam sa, čo to je a odpoveď bola – Eloy. Hovorím – ktorý? Power And The Passion. Beriem!

Muzika je to podmanivá. Nikam sa neponáhľa, neohuruje prílišnou zložitosťou, a predsa si uchováva zdanie niečoho vznešeného. Pripomína mi to (náladou i „zložitosťou“ albumy holandskej kapely Earth & Fire). Spev je z väčšej časti skôr recitovaním, ale ten neistý prejav sa k celkovej atmosfére hodí. Že je to akýsi koncepčný album o cestovaní v čase, do toho troška klišé o láske, väzení, hľadaní čarodejníka a návrate do súčasnosti, je podružné. Tá snaha o hranie sa na literárnych borcov bola „artovým“ muzikantom vlastná a prejavovali vzácnu slepotu v posúdení svojich pisateľských schopností. Ono, kým vyjde kniha v dobrom vydavateľstve, je podrobená edičnému korekčnému procesu. V hudbe sa s textami toľko nepára, maximálne, ak ide o nejaký popový balast, najmú profíka, čo vyplodí nejaké tie plytké, ale chytľavé, veršíky. Alebo zhudobnia nejakú poéziu. To som však odbočil.

Album Power And The Passion je zádumčivý, miestami síce hardrockovo pritvrdí, ale dominantná črta to nie je. Najväčšiu pozornosť na seba strháva klávesák Wieczorke, nečudo, že neskôr zakotvil v podobne zádumčivej skupine Jane. Na jesennú i zimnú náladu mi táto celistvá muzika skvelo sadne a nič na tom nemení ani fakt, že vrcholom albumu sú dve dlhočizné skladby Love Over Six Centuries a Muttiny, idú po sebe, tvoria prakticky polovicu diela a boli to práve ony, čo ma opantali počas prehrabávania regálov s cédečkami. Ostatok však nezaostáva, nálada tohto modrého albumu vniká pod kožu svižnejšie než zimný mráz. V podstate s ňou slušivo korešponduje modrastý obal albumu.

Vždy som mal za to, že psychedelicko-hardrockový debut je tým naj, čo kapela stvorila. Ale táto akvizícia ma nahlodala. Je naozaj pekná. Nuž, dohrala, kde je ten „repeat“?

P. S. Na prelome tisícročí bolo „dobrým“ zvykom lepiť k albumom bonusy pre bonusy. Keď nebolo po ruke nič zmysluplné, aspoň sa remixovalo. Nalepiť za seba dve rovnaké skladby (The Bells Of Notre Dame) a tváriť sa, že druhá je „bonus“, to je však vcelku trápne. Keby si to radšej odpustili.

reagovat

Hudba, slova, obrazy...

Frank Bornemann:

"Na příběhu Jamieho jsem chtěl ukázat, že lidstvo v rozmezí 600 let sice technicky pokročilo, avšak o pokroku v chování a vzájemném respektu nemůže být ani řeč. V naší společnosti je málo tolerance a o to více regulí, kterých se musí lidé držet. Existuje velký tlak na mladé lidi a málo svobody. Člověk je posuzován podle svého bohatství a ne podle osobních vlastností. Texty na desce se zabývají hlavně mezilidskými vztahy a ne politikou a kritikou společnosti, a možná proto bylo album tak úspěšné."

SIDE A:
Power and the Passion je čtvrtým řadovým albem Eloy. Poprvé v jejich kariéře jde o koncepční album s velkým příběhem. Album začíná, jak by to u alba se složitým dějovým konceptem asi mělo být, „Introdukcí“. Kaskády tónů tryskající z Wieczorkových hammondů se střídají s Bornemannovým hlasem. Na slova však nedojde. Po tomto vznešeném chrámovém úvodu se až teprve v „Journey into 1358“ dostává ke slovu hrdina příběhu Jamie. Zvuk nástrojů i vokály zní jasně a krystalicky čistě, jako by z nich měla být slyšitelně patrná přítomnost přístrojů, zkumavek a dalšího laboratorního skla na místě, kde si hrdinův otec „pohrává s vědou“ – Eloy zde opět představují svou snahu o to být kosmičtější, náladotvornější a obrazotvornější než kdykoliv dříve. Zvuk nadměrně se opakujících sykavek v textu skladby je přinejmenším stejně ostrý, jako by byly skleněné střepy, které by zde zůstaly po někom, kdo se v laboratoři pohybuje jinak než jen soustředěně a s největší opatrností. Jamie, který v prázdné laboratoři chtěl najít chvíli klidu k přemýšlení, však z neznámého důvodu ztrácí vědomí. Nastane prudké zrychlení tempa a ve víření bicích dochází k Jamieho pádu do nevědomí. Chtěl by se tomu bránit, ale ztráta kontroly nad sebou samým přichází naprosto neodvratně. Probouzí se „jindy a jinde“ - v roce 1358

Následující „Love Over Six Centuries“ začíná měkkým a pozvolným nástupem hamondů a kytary, a to nástupem tak tichým, jako by hudba v tomto okamžiku měla ustoupit do pozadí. Přidá se další kytara nervně opakující stejný motiv ve stále rychlejším tempu a stejně tak myšlenky hrdinovi zběsile probíhají hlavou stále větší rychlostí, nezodpovězených otázek jen přibývá. Po chvíli se skutečně rozběhne dialog mezi mužem a ženou, ztracený a zmatený Jamie potkává dívku Jeanne. Vzájemně se jeden druhému svěřují s tím, do jaké se dostali situace. Jamie se dozvídá, že se ocitl v roce 1358. Jeanne mu vzápětí vypráví o tom, jak je svým otcem nucena, aby se provdala za muže, ze kterého má strach. Obavy z budoucnosti se stupňují a v souladu s tím je stále naléhavější i hudba. Jamie se snaží Jeanne utěšit. S pomocí Jamieho jointu oba mohou alespoň na chvíli uniknout z bezvýchodné reality do omamného světa snů a představ, do světa, ve kterém zní řada syntetických zvuků. Jeanne si začne přát, aby se už od sebe nikdy neodloučili. I Jamie začíná chápat, že láska k Jeanne je to jediné, co v jeho absurdní situaci dává smysl.

Tichý je i úvod následující „Mutiny“. Jamie nemá mnoho možností. Pokud chce zůstat s Jeanne a prožít v její blízkosti alespoň několik nejbližších dní, musí předstoupit před vévodu, muže který vládne celému kraji železnou rukou. Má strach a nervozita je mučivá. Okamžik setkání se blíží. Šramlovitý zvuk vojenského bubínku oznamuje příchod vévody a jeho průvodu. Pohled/poslech je najednou patřičně majestátní. Vznešení muži na koních a v plné zbroji, také početný dav pěších. Zemi hrozí vzpoura bezmocných rolníků proti vévodovi. V krajně vypjaté situaci je Jamie předveden před vévodu a jeho družinu. Rozhovor je velmi krátký. Pro vévodu je v té chvíli důležitá jen jediná věc. Jamie může zůstat, ale jen jako v voják jeho armády. V probíhajícím boji feudálních pánů proti vzpouře poddaných není možné zůstat stranou. Jamie je ihned zařazen do oddílu pěšáků a dostává kopí a luk. Armáda vyráží do boje. Vévoda s družinou na čele výpravy, pěší za ním. Jamie pochoduje spolu s ostatními, ale stále pochybuje, zda v blížícím se boji stojí na správně straně. Následuje rozsáhlá instrumentální pasáž – nejprve téměř pochodová, postupně se zrychlující a ve velkolepém finále gradující až k souboji varhan a kytary se vše přehlušujícími údery bicích. Vévodova železná pěst nemilosrdně dopadla na nejbližší vesnice. Jeho věrné vojsko bez zaváhání ztrestalo všechny neposlušné. Jediný, kdo při masakrování vzbouřenců váhal a ve zkoušce věrnosti vévodovi neobstál byl Jamie. To vévoda nemůže prominout.


SIDE B:
Vojsko se vrací na vévodův hrad. Po mohutném a nepříjemně skřípavém zvuku zavírající se hradní brány nastane utišení. Imprisonment (Uvězněn) je jen intimní záležitostí kytary, hmatníku a Bornemannova hlasu. Jamie je uvržen do studené cely a spoután v řetězech. Je sám a v naprostém tichu. V úplné tmě postupně rozeznává jen nejbližší obrysy. Ticho je přerušováno zvukem vodních kapek dopadajících v pravidelném intervalu na kamennou podlahu a také každý pohyb vězně je provázen rachocením řetězu. Po dlouhých hodinách strávených v samotě a obavách slyší kroky stráží. Přichází propuštění a život? Nebo byl uvězněn až do konce svých dnů?

Řetěz je uvolněn a stráž jej vyvádí z chodeb hradního vězení. Po dlouhých hodinách ve tmě ho prudce a ostře udeří do očí Sluneční světlo („Daylight“). Je za branami vězení, je na svobodě, vnímá sluneční svit a cítí na kůži teplo dopadajících slunečních paprsků. Kytara repetitivně a stále naléhavěji opakuje otázku – co dál?

Následuje (alespoň pro mě) nejemotivnější okamžik celého alba. Jemná melodie a zvuk hammondů je naplněný vzlyky a Steskem po domově („Thoughts of home“). Několik tónů odbíhá mimo melodii právě tak, jako když smutné myšlenky člověka přimějí plakat. To vše v rozehráno během pouhé jediné minuty:-(

Ve zdánlivě nejtěžším okamžiku však Jamie nachází řešení své bezútěšné situace. Zaslechne hlasité vyvolávání prodavače elixírů a dalších zaručených prostředků proti všem nesnázím a nemocem. Nezbývá než ďábelského našeptavače následovat až do jeho podivného příbytku v katakombách v podhradí. Tam Čaroděj („Zany Magician“) z krysí krve, netopýřích křídel a dalších přísad vaří své lektvary. Zvuk nástrojů utichne, zůstanou jen údery bubnu a čaroděj mumlá svá zaříkadla: Zapomeň, kde jsi byl... zapomeň, co jsi viděl... zapomeň... zapomeň... a pij můj elixír! Štastnou cestu! Tento až hardrockový kousek s náhle zhrublým a pro Eloy netypickým vokálem je jednoznačně nejtvrdší písní alba. Textem i rifem zřetelný hold Black Sabbath.

Nastává velice divoká tříminutová jízda Zpátky do přítomnosti („Back to present“). Čarodějovy lektvary, kouzla a čáry zapůsobily. Jamie opouští trestnou výpravou zničené panství a proniká přehradou času přes šest století. Vrací se do svého vlastního časoprostoru - do roku 1958. Přes čarodějovo zaklínání a devastující sílu jeho kouzelného nápoje si uchovává vzpomínku na vše, co prožil. V důsledku toho si ale uvědomuje, že navzdory času, kterým pronikl, se svět od středověku vlastně nezměnil. Je stále v rukou predátorů podobných vévodovi, války a trestné výpravy nikdy neustaly a obyčejní lidé musí o svou existenci každodenně bojovat.

Závěr alba je tichý a smutný. Jamie je osamělý, nemá, komu by o své cestě vyprávěl. Stejně by jeho vyprávění nikdo nevěřil. A tak jen majestátně klidný zvuk zvonů a vznešená katedrála mu budou připomínat jeho cestu do časů před šesti sty lety. Vzpomínka na Jeanne už navždy zůstane v jeho mysli. Něžný dialog kytary a hammondů na okamžik intenzivně zesílí, bicí a basa si proběhnou rytmickou figuru tanečního blues a vše utichá. Mladí milenci jsou navždy od sebe odděleni přehradou času.

Poslouchám tohle album od léta 1978, kdy se ke mně souhrou náhod dostalo, tehdy ještě na kazetě. Od prvního okamžiku mi připadalo jiné, než všechno, co jsem kdy slyšel. Zapůsobilo okamžitě a už po prvním poslechu mi bylo jasné, že mě ještě dlouho nepustí, že ho budu poslouchat mnoho a mnohokrát. Postupně jsem poznával i další evropské rockové velikány, ale ani Pink Floyd, Yes, Genesis nebo Marillion a Arena nedokázali narušit mou vazbu k tomuto albu. Později se mi podařilo získat i další alba Eloy, ale Power and the Passion pro mě neztratilo svou výjimečnost ani ve chvíli, kdy jsem ho porovnával s ostatními alby skupiny. Je to zvláštní. Většina recenzí, které jsem o Power and the Passion četl přiznává, že z hlediska prodejních čísel jde o album průlomové, ale z hlediska významu a hudební kvality jde pouze o průměr. Proto jsem přemýšlel, co mě na něm tak oslovilo. Postupně jsem byl schopen formulovat několik výjimečných rysů, které album předurčily k tomu, aby se stalo jedním z mých nejoblíbenějších. Scifi a cestování časem, to byla témata, která mě vždy vzrušovala. A tak jsem se už od prvních poslechů zajímal o příběh alba. V roce 1978 jsem neměl při jeho poslechu k dispozici obal ani žádné další informace a internet ještě neexistoval. Nezbylo nic jiného, než jen pozorně poslouchat slova, abych napínavému příběhu přišel na kloub. Zřejmě z toho důvodu, že jsem příběh odkrýval postupně, začala mi až nezkrotnou radost působit zvukomalebnost ukrytá nejen v textu, ale i v syntetických efektech a hudbě. Jednotlivé zvuky a hudební prvky totiž s dějem těsně souvisí a umožňují si představit si celý příběh v konkrétních obrazech. Dalším prvkem, který na mě významně zapůsobil, je to, že celková akčnost a konkrétnost příběhu, významně připomíná dějovou přímočarost space oper. Alba Eloy mají sice poměrně často hrdinu, který prochází celým příběhem, avšak na většině ostatních alb se boje kterými hrdinové procházejí vlastně odehrávají buď v jejich nitru nebo v mnohem snovějších a abstraktnějších reáliích. Je docela zajímavé, že se podobná space operová přímočarost a konkrétnost určitým způsobem dostavila i ve chvíli, kdy se Eloy podruhé ve své kariéře přiblížili k okamžiku rozpadu a zániku sestavy, tzn. na albu Metromania. (Navzdory tomu, že např. Klaus Peter Matziol označuje písně alba za volně spojené imprese. Jejich aktuálnost a vzájemná provázanost působí natolik sevřeně, že při poslechu opravdu cítíte obavy o osud hrdiny na střeše mrakodrapu.) Dalším prvkem, kterým se Power and the Passion stává výjimečným, je napětí. Jen málokdy se podaří, aby příběh vyprávěný písňovou formou byl opravdu napínavý. Možná je to běžné ve folku nebo muzikálu, ale u koncepčních alb má takovou dávku napětí zakomponovanou přímo do textové složky, jaké docílili Eloy, jen málokteré album. V souvislosti s budováním napětí je podstatná i další věc. Je patrná, pokud si prohlédnete údaje o délce jednotlivých skladeb. První strana alba obsahuje kromě kratičké bezeslovné introdukce jen jednu tříminutovou položku. Celý zbytek první strany je vlastně obsazen nejdříve pomalou desetiminutovou skladbou/dialogem a následuje věc devítiminutová ve středním tempu. Na druhé straně alba se jednotlivé skladby střídají v rychlém tempu s délkami jedna, dvě nebo tři minuty. Tempo se zmírní až teprve v samotném závěru. The Bells of Notre Dame výrazně zvolní a má délku téměř šest a půl minuty. Je zřetelné, že kapela velmi dbá na to, aby se po pomalejším úvodu a rozběhnutí příběhu album nikde zvláště nezdržovalo a přímočaře směřovalo k pointě, aby se ani v hudební a ani příběhové rovině u posluchače nemohl dostavit pocit nudy.

Je otázkou zda albu v tomto smyslu uškodily spory skupiny a především Franka Bornemanna s manažerem a firmou. Vedly sice k tomu, že z původně plánovaného dvojalba sešlo, avšak na druhé straně na albu samotném nikde žádné násilné střihy nezaznamenáte, vše spolu souvisí a vše na sebe navazuje tak, jak se zdá, že má. Původní verze zřejmě nikdy vydána a zveřejněna nebyla, ale i tak je poslech Power and the Passion vždy provázen jistou tajuplností, protože když album skončí, jaksi mimoděk si začnete pohrávat s myšlenkou – a co kdyby jednou někdo původní dvakrát tak rozsáhlou verzi vydal....


Link to history:
>> odkaz

Link to music
>> odkaz
reagovat

pito63 @ 21.12.2011 13:56:08
Pekné čítanie, opäť som sa niečo dozvedel.
Bluejamie65, díky!

Bluejamie65 @ 21.12.2011 18:36:41
Díky:-)
V mnoha anglicky psaných recenzích jsem se dočetl, že to album má sice zajímavý nápad, ale (eufemeisticky řečeno) neohrabané textové zpracování. Jak je možná vidět, mně se vedle hudby právě texty na Power and the Passion zdály vynikající:-