Livin' Blues - Hell's session (1969)

O existenci holandské bluesové kapely Livin´ Blues jsem věděl už od konce šedesátých let, díky Pop Music Expressu (podobně jako o dalších holandských kapelách), ale získat jejich desky bylo kupodivu obtížnější než dosáhnout na britské nebo americké vinyly. Alespoň to tak bylo v mém okolí.
Pak se ve druhé polovině sedmdesátých let díky polskému importu u nás objevilo jejich album Blue Breeze a já jsem s velkou zvědavostí dychtil po tom, jaké že to blues produkují rodáci země výrobců výtečných sýrů, voňavých tulipánů, ale i prapotomci holandských malířských velmistrů Petera Paula Rubense, van Dycka, Jana Steena, Rembrandta van Rijna… a tak jsem otestoval album Polskie Nagrania, které mělo tradiční dost mizerný zvuk a na kvalitnějších gramofonech se to moc poslouchat nedalo. Nicméně jsem získal alespoň obrysovou představu, co tihle vlasatí bluesrockeři vlastně prezentují a jak moc je jejich hudba odlišná od jejich britských, ale i amerických bělošských nebo černošských vzorů..

WAITIN´ ON YOU – energický nástup rytmiky a svižná sólová kytara zahajují první skladbu. Je vypůjčena od legendárního B.B. Kinga. Od prvního okamžiku mám pocit, že poslouchám docela zdařilý derivát starých dobrých Fleetwood Mac – zejména rytmika Cesara Zuiderwijka a baskytara Henka Smitskampa je hodně podobná Micku Fleetwoodovi a Johnu McVie. Hlas zpěváka Nicko Christiansena má správnou barvu a výraz a tak společně s foukací harmonikou Johna Lagranda je všechno jak má být. Dobře zahráno a navíc s patřičným výrazem… ovšem je třeba konstatovat, že podobných bluesových poloh jsem slyšel už poměrně hodně….

ONE NIGHT BLUES – výrazně zpomalené blues. Čeho jsem si povšiml už v první skladbě, je zde opravdu hodně zvýrazněna baskytara. Její linky je hodně povysunuta dopředu…. Ted Oberg na elektrickou kytaru hraje zádumčivé téma opět tak trochu v duchu Petera Greena a Nicko Christiansen svým hlasem výtečně výrazově přesvědčuje svou holandskou angličtinou o svých niterných pocitech. Jako vzor mu dýchá do zad John Mayall, ale i hodně přetransformovaný Muddy Waters. To byla tehdy obvyklá praxe. Zajímavým způsobem hraje svůj sólový part Oberg bez jakéhokoliv zkreslení tónu s místy s montgomeryovským hraním v oktávách. Velmi přesvědčivé sólo. Hudba ovšem pojednou exploduje a dramatickým způsobem přidává na dynamice. Střídání hudební atmosféry ve forte i v pianu je v blues očekávaný postup, který dodává interpretaci tu správnou šťávu…

BOWLEGGED WOMAN – máme tady akustické blues. Tleskání, foukací harmonika a akustické kytary. Tohle je opravdové zemité blues, kdy se bílý živel snaží vyrovnat s kořeny bluesové hudby vrostlé někde v mississippské deltě. Výrazově v pořádku, přesto lze opět říci, že podobných a mnohdy i zdařilejších pokusů jak se vyrovnat s touto variantou existuje mnoho….

HELL´S SESSION – hypnoticky dusaný rytmus Zuiderwijkových bicích a Smitskampovy baskytary jsou spolehlivým motorem pro kytarové improvizace Oberga a Lagrandovu foukací harmoniku. Skladba ovšem nečekaně stupňuje harmonii až do svého vyvrcholení a po krátkém stop-timu se zde přihlásí rytmický jednotka bicích a hrou na timabales (nikoliv santanovského typu) – v duchu Micha Fleetwooda, který činil občasné výlet směrem k etnické hudbě. Opakovaný riff v unisonu kytary, foukací harmoniky ovšem graduje a další hudba prochází řadou nečekaných změn. Kapela si zde rochu zařádí a „pekelno“ nám dodává použití prostorového echa…

BIG ROAD BLUES – Livin´ Blues v další skladbě sáhli po traditionalu a jako namazaný stroj jedou v zostřeném rytmu vpřed a ve hře se nám objeví i klavír, za který zasedl ve studiu baskytarista Smitskamp, je utlumené. Celý sound stojí na nažhavené rytmice, foukací harmonice a kytarách. Taneční a zemitě úderné od začátku až do konce….

BLACK PANTER – dobře vystavěné bluesrockové téma pro celou kapelu. Zpěv Christiansena se mi zde líbí ještě o poznání víc než v jiných polohách. Tahle skladba mu vyloženě sedne. Foukací harmonika nepostrádá svou naléhavost, ale já když poslouchám ten rozvolněný valivý rytmus a přivřu oči, představím si onoho virtuálního černého pantera, jak si plíží v podvečer za kořistí a svítí mu oči, tak je moje iluze téměř dokonalá. Zajímavě pojatá skladba….

WORRIED DREAMS – další skladba B. B. Kinga, která posloužila k přepracování do líné a až tajemné polohy. Oberg čeří kytarové rozklady v mollových akordech, což je hodně působivé a Christiansen se snaží v interpretaci (vlastně to dělá od začátku) přiblížit k černošským originálům. Krátké nástupy na tympány a přeznívání tónů mi opět přivolávají Fleetwood Mac. Hlavně tou atmosférou, kterou ještě prolínají rozvibrované tóny foukací harmoniky…

BIG BLACK TRAIN – závěrečnou skladbu zahajují zvláštně natočené dozvuky šustících činelů a pulsující baskytara… ostatně velmi zajímavá kombinace. Kytarové přiznávky se přizpůsobují rytmickému členění. Mayallovsky pojímaná hra na foukací harmoniku ve spojení s tympánovým duněním má svůj půvab a tohle spojení zajímavě graduje, než se opět přihlásí základní téma skladby a postupy se opakují…..

Myslím, že máme co dělat s poměrně slušným debutem. Samozřejmě, že je zde znát vliv britské hudební scény, ovšem nemyslím si, že by tahle kapela nějak viditelně kulhala za britskými kapelami, třebaže špička, jako byli Bluesbreakers, Cream, Fleetwood Mac, Ten Years After, Thunderbirds, Them se mi zdá přece jenom přesvědčivější. Na druhé straně si myslím, že holandské bluesové kapely v jistém slova smyslu ovlivnily pražskou scénu a že hodně kytaristů zde mohlo najít jakýsi prvotní recept, jak se s blues vyrovnávat…
Na tři hvězdičky kapela dosáhne, aniž bych je chtěl srovnávat s Cuby And Blizzards nebo ranými Golden Earring a taky bych řekl, že digitalizace speciálně tomuto albu pomohla a vytáhla do světla zatemněné basy, zvýraznila bicí a zpívající frontman dostal v interpretaci větší transparentnost. Já vím, že se v blues na digitální remastering příliš nehledělo a že sledovat zvukové finesy je v daném žánru podružnější, ale přesto jsem tyhle změny uvítal (hlavně pod vlivem toho, jak mi tehdy před lety zněli Livin´ Blues z polského výlisku).


reagovat

Na kapelách z tohto obdobia bolo super, že dokázali dať blues súčasnú (vtedajšiu) podobu. Podávali ho tvrdšie, často so psychedelickými vsuvkami. Napríklad taký Cream, Hendrix, Led Zep, atď.
Tento album od holandských bluesmanov je rockový iba v náznakoch, príliš sa to od tradičných foriem blues nelíši. Ešte to Hell's session je tak trocha iné. Ale aj tak nic moc, nič progresívne. Dobré do holandských krčmičiek na pohodičku.
reagovat

gunslinger @ 02.10.2011 16:00:52
na blues nemá byť nič progresívne nebuď drbo !

Livin’ Blues na prvých piatich albumoch sa dá v podstate odbiť pár vetami. Je to blues založené na tom, že v skupine pôsobí absolútne nerušiaca rytmika, medvedí hlas v dobráckej nálade, úplne klasická harmonika a výrazná sólová gitara.

Čo viac dodať?

Debutový album Hell’s session nie je zlý, avšak ani výrazne jedinečný. Elektrifikovaný gitarový „blúzik“ v ôsmich variantách, raz rýchly (Waitin’ on you), raz pomalý (One night blues) raz niečo medzi tým (Black panther)...

Vyzdvihnem dve skladby Hell’s session a Big black train, ktoré majú zhodný ťah a parádnu gradáciu, to je Livin’ Blues v náznakoch dospelosti.

Celkovo je to v evolúcii jednej skupiny dobrý štart do života.

reagovat