Ten Years Later - Rocket fuel (1978)

11.08.2024 Apache | #

Od Ten Years After mám doma tuhle krabici. Je v ní skoro všechno, ovšem ne úplně všechno. Chybí např. výběrovka Alvin Lee and Company z roku 1972 s pěknými raritami nebo živák Recorded Live, vydaný o rok později. Jinými slovy, budu muset ještě něco málo přikoupit, abych byl s kompletováním téhle party úplně spokojen.
A pak jsou tu samozřejmě dvě desky z konce 70. let, vydané pod názvem Ten Years Later: Rocket Fuel a napůl koncertní, napůl studiová Ride On.
Líbí se mi obě a ta první obzvlášť. Oproti tvorbě TYA obsahují minimum kláves, což mi vyhovuje a mít lepší produkci, byly by to skoro bomby.
Pojďme se tedy nyní krátce podívat na zoubek prvnímu albu Ten Years Later z roku 1978.
A vezmeme to pěkně skladbu po skladbě.

Rocket Fuel – Řádně zatěžkaný mississippi blues-rock šlape přesně tak jak má. Ten rif je skvostný. Produkce je bohužel trochu odfláklá a zvukový efekt, který se do toho občas prolne, si Alvin mohl taky odpustit. Být to trochu víc ošetřené a mít to promakanější aranžmá, je to klasika. I tak ale dost dobrý.
Gonna Turn You On – Opět je jediným problémem zvuk. Skladbě jako takové nelze nic vytknout. Je to parádní hard rock s bluesovými kořeny.
Friday the 13th – Nejlepší píseň desky. Za mě bez diskuze. Chytlavý, pomalý, melodický hard rock jižanského typu s hodně výrazným hlavním tvrdým rifem. Věc, která mě chytla na první poslech a už nikdy nepustila.
Somebody Callin' Me – Poprvé tu máme funky elementy, kterým se Alvin na svých předchozích sólových albech, pokud si dobře pamatuju, oddává až trochu moc nezřízeně. Taky zde znějí poprvé na albu i klávesy. A ty sedmdesátkové, najazzlé, jsou pro mě bohužel obzvlášť iritující. Jedna taková skladba za čas ale nevadí. Konkrétně tahle se naštěstí někdy za půlkou zlomí do velmi příjemného bluesového preludování, které prakticky všechno zachraňuje. Tato část skladby je bezchybná.
Ain't Nothin' Shakin' – Nepříliš výrazná věc. První, bez které bych se obešel. Plus strašlivé sedmdesátkové efekty.
Alvin's Blue Thing – Krátké bluesové něco, co je sice hodně fajn, ale je to tak krátké, že to spíš považuju za intro k následující skladbě.
Baby Don't You Cry – Svižná southern rocková záležitost s chytlavým refrénem rozhodně navozuje dobrý pocit. Zní to trochu jako Molly Hatchet a podobné jižanské party z té doby.
The Devil's Screaming – Zlověstně sugestivní blues / hard rocková kompozice na závěr. Trvá to skoro deset minut a po většinu času je to dost dobré. Tentokrát včetně efektů, zdárně hrajících na horrorovou strunu.

Rocket Fuel je album, u něhož možná záleží na tom, jak jste při jeho poslechu zrovna naladěni. Alespoň mně při prvním naposlouchávání sedlo skvěle. Teď, po delší přestávce, jsem už kritičtější. Hlavně co se týče zvuku. V podstatě bych své dojmy z něj shrnul za použití stejné myšlenky, která mě napadla při poslechu titulní skladby: Být to trochu lépe produkčně ošetřené, mít to promakanější aranžmá a aspoň jeden velký hit navrch (nic takového tu bohužel nenajdete), je to klasika.

Resumé: Líbí se mi to více než některá alba Ten Years After a doplnění této desky do své sbírky považuju za povinnost. Hlavní zásluhu má na tom především pecka "Friday the 13th", kterou osobně řadím k tomu nejlepšímu, co jsem od Alvina a spol kdy slyšel. A jelikož ten zbytek taky není k zahození, není co řešit. 
A když už to budu objednávat, určitě od Ten Years Later přiberu i následující album. To je sice o poznání méně výrazné, ale stydět se za něj Alvin rozhodně nemusí.
reagovat

zdenek2512 @ 11.08.2024 10:06:50
Ahoj, mám tu samou krabičku TYA, a mám taky japonská CD v provedení mini LP. Recenzovanou desku neznám, kupovat nebudu, ale na YT si ji pustím. 

hejkal @ 11.08.2024 11:07:03
Tento album mám rád, aj keď je umravnenejší, čo beriem ako dobovú črtu. Nasledujúci album je tvrdší a dravší, nuž ho mám radšej. Každopádne je fajn, že si tento album stále nachádza cestu do prehrávačov.

18.12.2009 hejkal | #

Koniec 70. rokov ide obvykle mimo mňa, avšak v prípade Ten Years Later som urobil výnimku a to z dvoch dôvodov. Prvý bol ten, že môj otec, veľký obdivovateľ Alvina Leeho, ich kedysi videl na Rockpalaste a chválou nikdy nešetril. Platne sa k nám nedostali, takže až nastala reedičná mánia Repertoire v novom miléniu, rozhodol som sa, že ten správny narodeninový darček pre zmienenú osobu bude práve toto.

No...

Hneď na úvod prezradím, že celkovo tento album nedosahuje kvalít pôvodných desaťročných Afterov. Je to blues rock, má trošku sterilný zvuk, za správne momenty považujem „trademarkové“ gitarové sólo v Gonna turn you on, príjemnú atmosféru balady Friday the 13th, gitarový plač v blues Somebody callin’ me, opäť značkové sólo v Ain’t nothin’ shakin’ a celú záverečnú skladbu The devil’s screaming, ktorá je temnejšia a trvá skoro desať minút, čo znamená, že gitara bude mať čo robiť. Plus je tu dosť psycho nálad.

Navzdory slabšiemu dojmu v komparačnej analýze s Ten Years After je to celkom počúvateľná doska a hodnotím za dobré tri hviezdy.

reagovat

Apache @ 30.01.2024 14:08:42
Poslouchám to už počtvrté za sebou a jsem celkem nadšen. Nejdřív se mi líbila hlavně Friday the 13th (za baladu bych to nepovažoval, i když nějaké ty baladické názuky tam jsou), pak se mi začala líbit i Somebody Callin' Me a teď už to žeru komplet. :-) Za mě silné čtyři hvězdičky a nebojím se srovnávat s alby Ten Years After. Každopádně hned po výplatě to objednávám na Amazonu.

hejkal @ 30.01.2024 18:05:37
No pekne. To by sa ti mohli páčiť aj Leeho sólovky z 80. rokov, inak. Free Fall, RX5 alebo Detroit Deasel.

Apache @ 30.01.2024 15:20:14
Určitě zkusím. Dík za tipy.

hejkal @ 30.01.2024 15:22:38
Len dodávam, že mne sa veľmi nepáčia, aby som ťa povzbudil. :)

Apache @ 30.01.2024 18:47:14
To mě moc nepovzbudilo, ale zkusím postupně všechny jeho sólovky (i ty ze 70. let) a pak uvidím.

hejkal @ 30.01.2024 20:29:01
Ja mám veľmi rád On The Road To Freedom (1973) a živák In Flight (1974). Oba albumy nahral s kamarátmi a dôraz kládol na pohodu. Ten koncert je dokonca rokenrolový.

jiří schwarz @ 31.01.2024 00:30:16
Za totáče bylo těžké se po něčem pídit, stálo to moc času i peněz, které chyběly. Tak člověk musel spoléhat na to, co měli kámoši. Jakkoli byli pro nás na gymplu TYA dosti kultovní skupinou, TY Later nikdo neměl. A pídit se člověk chtěl po něčem, co nezklame. A tak jsem obvykle zůstal u "zlatého fondu" věcí, které spolehlivě v okolí někdo měl. A moje zkušenost s těmi n-tými deskami, když jsem se k nim dostal, byla obvykle smutná. Je-li někdo (pár let na vrcholu - TYA 1968-70, max. 1971), pak je následně nutně pod ním. Již album Rock´n´Roll to the World (1972) naznačovalo, že tvůrčí vzedmutí zmíněných let citelně slábne.
Když jsem musel ve svém oboru hodnotit návrhy grantů, jednu dobu se tam celkově vtipně vzalo jako hodnotící kritérium, zda by se stalo něco špatného pro obor, kdyby návrh nebyl realizován. Nějak podobně to mám i s LP - kdyby Rocket Fuel nebylo nahráno, nic by se nestalo. Nové Alvinova formaci chybí to, co znamenali TYA - 100% souhra, rock´n´bluesová kompaktnost. Je tu najednou osamělý Alvin, dominující svými sóly nad ostatními (asi to špatní hráči nebyli - basák dost dobrý) - tak to nikdy dřív v promyšlených skladbách celé skupiny nebývalo - naopak jsem obdivoval, jak jsou jeho sóla funkční, zapadající a neexhibicionistická. Dost strašný byl klávesový host(i), vůbec nezapadal(i) - na RB nezmíněni, na Discogs zmíněni nespecificky ke skladbám. Alvinův vokál (který jsem dřív označoval jako trochu "dutý", ale procítěný, zde místy nabývá dřív u něj nebývalých, až mečících odstínů. Chybí mi na téhle desce jakákoli pohoda, radost z muzicírování. Tentýž dojem z Alvina jsem měl i na holešovickém koncertu TYA v 90kách (popsáno v mé recenzi Watt). Ta pohoda se vrátila do TYA až když Gooch nahradil Alvina. A to jsem si tehdy také uvědomil, jak důležitý člověk pro TYA byl Leo Lyons. On byl ta duše skupiny.

hejkal @ 31.01.2024 04:50:05
To je, samozrejme, legitímny postoj. Leo Lyons bol dôležitou súčasťou Ten Years After, súhlasím. Posledný album však dokázal, že Ten Years After môže tvoriť úžasnú hudbu aj bez neho i Leeho (i Groocha).

Apache @ 31.01.2024 06:05:29
Úžasnou hudbu můžou tvořit všichni bez všech. Mně se tohle album líbí víc než některé desky TYA. Možná je to tím, že se obejde bez výrazných kláves, které mi u TYA občas trochu překážejí, protože to celé házejí kamsi do jazzova, kde už mi to prostě nešmakuje. (Tohle vyjádření berte ale s rezervou - pořád ještě nemám TYA natolik naposlouchané, abych dělal definitivní soudy.) Tady je to hlavně kytara, basa, bicí, zpěv, jde to na dřeň a je to paráda. Na špatný zpěv jsem alergický, ale Alvin zpívá OK. Mečivé odstíny jsem zatím nezaznamenal. :-)
Každopádně bych se nenechal odradit, pokud jste tohle album ještě neslyšeli. Stojí za to a pro mě je rozhodně příjemným překvapením. Po stopách Alvina Leeho půjdu určitě dál - zatím se mi to vyplácí.
A kdo byl nebo nebyl duše skupiny... Já myslím, že skladatelský podíl, který je na nejlepších deskách TYA z počátku 70. let vlastně stoprocentní, mluví celkem jasnou řečí.

hejkal @ 31.01.2024 06:23:37
Apache - prvá veta isto platí. Tiež platí, že každý poslucháč si môže hýčkať svoje predsudky a sebaklamy. Preto rešpektujem každého postoj a zároveň za relevantný považujem ten svoj. :)

Apache @ 31.01.2024 06:30:34
Plus Friday the 13th je neskutečná bomba.

hejkal @ 31.01.2024 08:55:30
Som zvedavý na tvoj názor na jeho sólovú tvorbu, ktorá šla troška iným smerom, gitarové sóla neboli stredobodom, nuž stál v podstate celý život bokom od úspechu, ktorý by dosiahol, keby sa hral na gitarové eso. Stratil veľa fanúšikov z čias Ten Years After, ale isto by ho potešilo, keby vedel, že aj dnes občas nájde nového. Úmyselne sa zriekol toho komerčného zhonu a paradoxne hral oveľa prívetivejšie pre širšie publikum. Akurát to o ňom zväčša nevedelo.

Jarda P @ 31.01.2024 18:15:43
TYA byla jedna z prvních kapel, která k nám z kraje 90. let přijela. Velké očekávání však vystřídalo velké zklamání, byl to jeden z nejhorších koncertů, které jsem zažil. I proto jsem se nikdy o Alvinovu tvorbu mimo TYA nezajímal a taky to tak zůstane. Můj zájem končí albem Positive Vibrations.

Apache @ 31.01.2024 18:21:24
Prozradíš proč to byl jeden z nejhorších koncertů?

Jarda P @ 31.01.2024 18:31:25
Apache: koncert absolutně bez šťávy, oproti Woodstocku mi připadali jako nějaká barová kapela. Navíc zvukově slabé. Možná se na něm podepsala i hala v Ostravě, už jsem v ní zažil více propadáků, konkrétně dvakrát Deep Purple, kdy jsem ani nezůstal do konce.

jiří schwarz @ 31.01.2024 22:10:03
I s koncerty TYA to máme, Jardo P, podobně, ten, který zmiňuju (jako asi jediný v Praze s Alvinem nekdy cca 1991), v holešovické sportovní hale. Očekávání byla z mé strany veliká, ale nenaplnila se. Nehráli sice vůbec špatně a jako "barovku" bych je tedy fakt neoznačil. Ale nějak to nemělo jiskru, atmosféru, a Alvin vypadal nějak unaveně, nic moc. O to větší radost pak byly klubové koncerty v Praze (byl jsem 4x v různých letech) s Goochem, pod "taktovkou" Lyonse - skvělé, s obrovskou energií, ale o tom jsme si již někde tady psali. A taky s CD doma to máme podobně, mám vše od prvního do Positive Vibrations.