Ten Years Later - Rocket fuel (1978)

18.12.2009 hejkal | #

Koniec 70. rokov ide obvykle mimo mňa, avšak v prípade Ten Years Later som urobil výnimku a to z dvoch dôvodov. Prvý bol ten, že môj otec, veľký obdivovateľ Alvina Leeho, ich kedysi videl na Rockpalaste a chválou nikdy nešetril. Platne sa k nám nedostali, takže až nastala reedičná mánia Repertoire v novom miléniu, rozhodol som sa, že ten správny narodeninový darček pre zmienenú osobu bude práve toto.

No...

Hneď na úvod prezradím, že celkovo tento album nedosahuje kvalít pôvodných desaťročných Afterov. Je to blues rock, má trošku sterilný zvuk, za správne momenty považujem „trademarkové“ gitarové sólo v Gonna turn you on, príjemnú atmosféru balady Friday the 13th, gitarový plač v blues Somebody callin’ me, opäť značkové sólo v Ain’t nothin’ shakin’ a celú záverečnú skladbu The devil’s screaming, ktorá je temnejšia a trvá skoro desať minút, čo znamená, že gitara bude mať čo robiť. Plus je tu dosť psycho nálad.

Navzdory slabšiemu dojmu v komparačnej analýze s Ten Years After je to celkom počúvateľná doska a hodnotím za dobré tri hviezdy.

reagovat

hejkal @ 30.01.2024 18:05:37 | #
No pekne. To by sa ti mohli páčiť aj Leeho sólovky z 80. rokov, inak. Free Fall, RX5 alebo Detroit Deasel.

hejkal @ 30.01.2024 15:22:38 | #
Len dodávam, že mne sa veľmi nepáčia, aby som ťa povzbudil. :)

hejkal @ 30.01.2024 20:29:01 | #
Ja mám veľmi rád On The Road To Freedom (1973) a živák In Flight (1974). Oba albumy nahral s kamarátmi a dôraz kládol na pohodu. Ten koncert je dokonca rokenrolový.

jiří schwarz @ 31.01.2024 00:30:16 | #
Za totáče bylo těžké se po něčem pídit, stálo to moc času i peněz, které chyběly. Tak člověk musel spoléhat na to, co měli kámoši. Jakkoli byli pro nás na gymplu TYA dosti kultovní skupinou, TY Later nikdo neměl. A pídit se člověk chtěl po něčem, co nezklame. A tak jsem obvykle zůstal u "zlatého fondu" věcí, které spolehlivě v okolí někdo měl. A moje zkušenost s těmi n-tými deskami, když jsem se k nim dostal, byla obvykle smutná. Je-li někdo (pár let na vrcholu - TYA 1968-70, max. 1971), pak je následně nutně pod ním. Již album Rock´n´Roll to the World (1972) naznačovalo, že tvůrčí vzedmutí zmíněných let citelně slábne.
Když jsem musel ve svém oboru hodnotit návrhy grantů, jednu dobu se tam celkově vtipně vzalo jako hodnotící kritérium, zda by se stalo něco špatného pro obor, kdyby návrh nebyl realizován. Nějak podobně to mám i s LP - kdyby Rocket Fuel nebylo nahráno, nic by se nestalo. Nové Alvinova formaci chybí to, co znamenali TYA - 100% souhra, rock´n´bluesová kompaktnost. Je tu najednou osamělý Alvin, dominující svými sóly nad ostatními (asi to špatní hráči nebyli - basák dost dobrý) - tak to nikdy dřív v promyšlených skladbách celé skupiny nebývalo - naopak jsem obdivoval, jak jsou jeho sóla funkční, zapadající a neexhibicionistická. Dost strašný byl klávesový host(i), vůbec nezapadal(i) - na RB nezmíněni, na Discogs zmíněni nespecificky ke skladbám. Alvinův vokál (který jsem dřív označoval jako trochu "dutý", ale procítěný, zde místy nabývá dřív u něj nebývalých, až mečících odstínů. Chybí mi na téhle desce jakákoli pohoda, radost z muzicírování. Tentýž dojem z Alvina jsem měl i na holešovickém koncertu TYA v 90kách (popsáno v mé recenzi Watt). Ta pohoda se vrátila do TYA až když Gooch nahradil Alvina. A to jsem si tehdy také uvědomil, jak důležitý člověk pro TYA byl Leo Lyons. On byl ta duše skupiny.

hejkal @ 31.01.2024 04:50:05 | #
To je, samozrejme, legitímny postoj. Leo Lyons bol dôležitou súčasťou Ten Years After, súhlasím. Posledný album však dokázal, že Ten Years After môže tvoriť úžasnú hudbu aj bez neho i Leeho (i Groocha).

hejkal @ 31.01.2024 06:23:37 | #
Apache - prvá veta isto platí. Tiež platí, že každý poslucháč si môže hýčkať svoje predsudky a sebaklamy. Preto rešpektujem každého postoj a zároveň za relevantný považujem ten svoj. :)

hejkal @ 31.01.2024 08:55:30 | #
Som zvedavý na tvoj názor na jeho sólovú tvorbu, ktorá šla troška iným smerom, gitarové sóla neboli stredobodom, nuž stál v podstate celý život bokom od úspechu, ktorý by dosiahol, keby sa hral na gitarové eso. Stratil veľa fanúšikov z čias Ten Years After, ale isto by ho potešilo, keby vedel, že aj dnes občas nájde nového. Úmyselne sa zriekol toho komerčného zhonu a paradoxne hral oveľa prívetivejšie pre širšie publikum. Akurát to o ňom zväčša nevedelo.

Jarda P @ 31.01.2024 18:15:43 | #
TYA byla jedna z prvních kapel, která k nám z kraje 90. let přijela. Velké očekávání však vystřídalo velké zklamání, byl to jeden z nejhorších koncertů, které jsem zažil. I proto jsem se nikdy o Alvinovu tvorbu mimo TYA nezajímal a taky to tak zůstane. Můj zájem končí albem Positive Vibrations.

Jarda P @ 31.01.2024 18:31:25 | #
Apache: koncert absolutně bez šťávy, oproti Woodstocku mi připadali jako nějaká barová kapela. Navíc zvukově slabé. Možná se na něm podepsala i hala v Ostravě, už jsem v ní zažil více propadáků, konkrétně dvakrát Deep Purple, kdy jsem ani nezůstal do konce.

jiří schwarz @ 31.01.2024 22:10:03 | #
I s koncerty TYA to máme, Jardo P, podobně, ten, který zmiňuju (jako asi jediný v Praze s Alvinem nekdy cca 1991), v holešovické sportovní hale. Očekávání byla z mé strany veliká, ale nenaplnila se. Nehráli sice vůbec špatně a jako "barovku" bych je tedy fakt neoznačil. Ale nějak to nemělo jiskru, atmosféru, a Alvin vypadal nějak unaveně, nic moc. O to větší radost pak byly klubové koncerty v Praze (byl jsem 4x v různých letech) s Goochem, pod "taktovkou" Lyonse - skvělé, s obrovskou energií, ale o tom jsme si již někde tady psali. A taky s CD doma to máme podobně, mám vše od prvního do Positive Vibrations.