Extreme - Saudades de Rock (2008)

Třináct dlouhých let odpočívali američtí Extreme v tichosti, aby alespoň ještě jednou obdařili svět novým přívalem energie vyvěrající z jejich neortodoxního hudeního cítění. Doba sice pokročila mílovými kroky, ne tak skladatelské myšlení ústřední dvojice Bttencourt / Cherone. Precizní aranžérská práce, dokonalý zvuk a rozptyl alba všemi směry, které už drsné syrovosti desky předešlé (z větší části) pozbylo a velký progres bohatých hudebních formulí "tří stran" si drži na distanci. V onom roce 2008, když Saudades... spatřilo světlo světa, působilo na mne jako naprosté zjevení, vůbec jsem jeho účinkování na scéně nečekal a rozlehlost hudebních inspirací zde obsažených mne do dnešních dnů nepřestává udivovat.

Přímo raketový vstup prostřednictvím Star- mne dokáže pěkně posadit na zadek, erupce Nunových kytarových ataků a pěkně přiostřený Gary za mikrofonem, tomu říkám "hvězdný" úvod. Po třetím refrénu se přikulátí, perfektní zpomalovací riff a tušení velkých okamžiků je opodstatněno.
Comfortably Dumb i Learn to Love- vymalovávají střední tempa, funky jemně probleskuje nejen technikou nově příchozího bicmena Kevina Figueireda, jehož rytmy jsou občas parádně propletené. Nunovu kytarovou parádičku Take Us Alive- doslova hltám, svižné country tempo a na Patově basové figuře servíruje pan kytarista směsici rostodivných divokých rytmů. Run- to už je funky té nejvyšší školy, parádní vokální souhru a krkolomnou melodičnost písni rozhodně upřít nelze. Do pomalých vod nás zhoupne Last Hour- kde Cherone exceluje ve vypjatých polohách svého hlasu. Baladou v pravém slova smylu je devátá Ghost- která za zvuku klavíru, putuje v silném emočním náboji přímo do divákova srdce, prostředky jež k oslovení posluchače používá jdou silně na efekt, nejsou ale v žádném případě vlezlé, či sentimentálně nabubřelé a mimosmyslové vnímání slouží jako zástěrka. Slide- jde opět do obrátek, kreativní funky maestro Nuno a swingující Pat, panečku, ti dva spolu ale válí. V půli se v hlasové zteči představí ještě Gary a o malý zázrak je postaráno. A teď něco pro rejpaly:-): More Than Words je zapomenuta, kvalita dnešních dnů se jmenuje Interface- smyslná a suverenní kompoziční práce, která Extreme vždy neuvěřitelně šla, radost poslouchat. A po usmíření prostřednictvím klavírní elegie Peace, je jako bonus přibalen vzorek z dravých počátků kapely, sice ne nijak obzvlášť osobitý, přesto už tenkrát s jasně čitelnou svébytnou Nunovou kytarou Americocaine.

Virtuozita a to správné hudební cítění se z mysli hudebníků nevytrácí ani na tomto umělecky hodnotném díle, jehož poslech způsobuje v mém těle zvýšené hladiny tepových frekvencí i ono příjemné často se dostavující mrazení.


reagovat

Jako by ani žádná pauza v kariéře Extreme neexistovala. Saudades de Rock maže třináctiletý odstup od předchozího albového počinu amerických rockerů Waiting For The Punchline a bez jakéhokoliv ostychu na něj přímo navazuje. A protože grunge za oněch třináct let dávno vyšlo z módy, je to tentokrát hlavně ryzí hardrock.

Star je odsejpající řízný otvírák ozdobený povedeným kytarovým sólem. Comfortably Dumb je sice stylově tak trochu ohlédnutím za minulým albem, ale v duchu tohoto CD jde o přímočarý ne moc komplikovaný hard rock. V trochu pomalejším tempu se valí další pecka Learn to Love a následující Take Us Alive se vyznačuje prvky country. Funkující Run (výborné vokály a příznačné sólo na kytaru) vyvolá živou vzpomínku na Pornograffitti. Last Hour je důkaz o tom, že Extreme umí i hodně povedené a vypjaté balady. Flower Man je v trochu zběsilejším tempu, King of the Ladies zase spíš odříkaná, než odzpívaná. A nebyli by to Extreme, kdyby na desce chyběl ploužák s akustickým klavírem: Ghost. Slide opět funkuje a Interface je další moc příjemná balada s tklivým sólem v závěru. Sunrice by klidně mohl někdo považovat za take out z Punchlina. Desku uzavírá poslední ze čtveřice pomalých písní Peace (Saudade), která se nepyšní tak výraznou melodií, ale kouzlo osobitosti jí nechybí. Bonus Americocaine je demo z roku 1985 a dokládá, jak kapela dobře šlapala už v roce svého zrodu.

I po návratu na pódia jsou Extreme nadále mistři svého oboru a oproštěni od někdejšího používání dechů a smyčců, dokazují, že i v jednoduchosti je síla a krása! A Nuno Bettencourt je stále pan kytarista, který navíc umí do každé skladby vepsat nápadité sólo ušité jí na míru a přitom se neopakovat. K tomu nutně připočtěme propracovanou vokální složku projevu, skvěle šlapající rytmiku, a vyjde nám další parádní dílo, které si ode mě s přehledem vysloužilo neošizené čtyři hvězdičky.
reagovat