Extreme / Saudades de Rock (2008)

Jako by ani žádná pauza v kariéře Extreme neexistovala. Saudades de Rock maže třináctiletý odstup od předchozího albového počinu amerických rockerů Waiting For The Punchline a bez jakéhokoliv ostychu na něj přímo navazuje. A protože grunge za oněch třináct let dávno vyšlo z módy, je to tentokrát hlavně ryzí hardrock.

Star je odsejpající řízný otvírák ozdobený povedeným kytarovým sólem. Comfortably Dumb je sice stylově tak trochu ohlédnutím za minulým albem, ale v duchu tohoto CD jde o přímočarý ne moc komplikovaný hard rock. V trochu pomalejším tempu se valí další pecka Learn to Love a následující Take Us Alive se vyznačuje prvky country. Funkující Run (výborné vokály a příznačné sólo na kytaru) vyvolá živou vzpomínku na Pornograffitti. Last Hour je důkaz o tom, že Extreme umí i hodně povedené a vypjaté balady. Flower Man je v trochu zběsilejším tempu, King of the Ladies zase spíš odříkaná, než odzpívaná. A nebyli by to Extreme, kdyby na desce chyběl ploužák s akustickým klavírem: Ghost. Slide opět funkuje a Interface je další moc příjemná balada s tklivým sólem v závěru. Sunrice by klidně mohl někdo považovat za take out z Punchlina. Desku uzavírá poslední ze čtveřice pomalých písní Peace (Saudade), která se nepyšní tak výraznou melodií, ale kouzlo osobitosti jí nechybí. Bonus Americocaine je demo z roku 1985 a dokládá, jak kapela dobře šlapala už v roce svého zrodu.

I po návratu na pódia jsou Extreme nadále mistři svého oboru a oproštěni od někdejšího používání dechů a smyčců, dokazují, že i v jednoduchosti je síla a krása! A Nuno Bettencourt je stále pan kytarista, který navíc umí do každé skladby vepsat nápadité sólo ušité jí na míru a přitom se neopakovat. K tomu nutně připočtěme propracovanou vokální složku projevu, skvěle šlapající rytmiku, a vyjde nám další parádní dílo, které si ode mě s přehledem vysloužilo neošizené čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Extreme - Saudades de Rock
» popis a diskografie skupiny Extreme