Olympic - Laboratoř (1984)

Po dvou monstrprojektech, které následovaly těsně po sobě, jsme si na třetí koncepční album museli nějaký čas počkat. Olympic se totiž chystal oslavit dvacetiletí své existence, což dostalo logicky před novými projekty přednost.
Laboratoř tak přišla po třech letech za Ulicí a završila trilogii tématických desek. Byť ji, pokud si alespoň dobře vzpomínám, neprovázel žádný singl, přesto nejméně tři z nich (Pohlazení skoro jako láska, Roboti už jdou a Hodná holka) si pamatuji z rádia i televize.
Úvod je zkrácený na naprosté minimum. Text přijde záhy a vstoupíme do fiktivní Laboratoře. Vše důležité pro život je chemie, textově rozhodně nápaditý úvod celého alba.
Čeho si posluchač možná ani nevšimne, je drobnost týkající se samotné hudby. Píseň ve střední části popírá tóninové vztahy a jednotlivé fráze tvoří samostatné úseky, které si nezávisle létají po notové osnově. Vše se nakonec způsobně vrátí do základní roviny. V sólové části dostal tentokrát více prostoru Berka, pomocí jeho motivu přechází úvodní píseň do následující. Nebylo použito nic více než postupný pokles po půltónech, dokud se nedostaneme do potřebné tóniny, ale kupodivu to funguje.
Názvy písní tentokrát neobsahují podtitul v závorce, jak tomu bylo u Prázdnin na Zemi i Ulice. Papírový obal LP přinesl texty písní, jejichž názvy byly označeny jako Pokus č. 1 až 10. No, ve své době to snad mohlo vypadat trochu atraktivně...
Chemie a laboratoř se aspoň v náznacích objevují skoro ve všech textech, které jsou opět výhradní prací Zdeňka Rytíře. Jedinou výjimkou, která se tématu vymyká, je Hodná holka. Ta mohla být kdykoliv a kdekoliv jinde, na Laboratoř není nijak vázána. U jiných písní platí, kde není chemie, jsou roboti. Těm se shodně věnují závěrečné písně obou stran - zatímco Roboti už jdou je spíš popisnou hrou (navíc trochu kolovrátkovou), finálovka Neučte roboty je důrazným varováním. Hlasitá kila kytary se do uší přímo zařezávají, stejně jako posměšný Jandův smích v samém závěru. Píseň upoutá i netradičním využitím rytmického automatu, který podložil celou nahrávku. Petr Hejduk se se svými bicími dostal ke slovu jen během kytarového sóla. O něm řeknu jediné - vždycky jsem ho doslova žral, jiné slovo nenalézám.
Nástrojových ploch na desce není mnoho, pokud jsou, nijak výrazně nevybočují ze schématu sloky a refrénu s občas vloženým sólem. Většina písní je posluchačsky náročnějších, i když výjimky se najdou. Již jsem zmínil Roboti už jdou, mezi ty nenáročnější bych zařadil ještě Kartotéku.
Zvukomalba je použita v úvodní nahrávce druhé strany - Kyvadlo času si pohrává s myšlenkou přesunu v čase a je jednou z nejdokonalejších nahrávek celé koncepční trilogie - řadím ji těsně za Strom. Bohužel (aspoň pro mě) je následováno dvěma ne moc povedenými záležitostmi. Co s tím? mi přijde nepříliš melodicky invenční, nalézám pro ni označení snesitelná. Na nerv mi vždycky lezl Podivín. Ne pro svou délku nebo ostinátní doprovod - dodnes nemohu vystát ono protahování slabik, které pomocí písmenek zapíšu jen velmi těžko. Prostě jde o kousek „... na této planetěěěhehehehe...“ a všechny jemu podobné. Pro ně naopak nacházím slovo nevkusné. Dodnes, když nemám náladu podrásat svoje uši, Podivína vynechávám. Což je škoda, protože píseň by i přes veškerou složitost mohla být jinak docela poslouchatelná.
I přes všechny nedokonalostí a zmíněný exces však album patří rozhodně k tomu lepšímu, co Olympic stvořil. Následující návrat k tradiční písňové formě v podobě alba Kanagom nepovažuji za zdařilý. V hodnocení budu tentokrát zlý a skoupý - Laboratoř, jakkoli ji opravdu mám docela rád a místy má na víc, oproti dvěma předchozím půl bodu uberu a zaokrouhlím dolů. Konkrétně za až příliš jednoduchou Roboti už jdou, nenápaditou Co s tím?, otravná místa v Podivínovi a mimo téma ujíždějící Hodnou holku.
Musím připsat ještě jeden odstavec, který naštěstí pro toto album do hodnocení nezahrnu. Neodpustím si poznámku málo související, která se ho však rovněž týká. První vydání olympických alb na CD bylo opatřeno těmi nejhoršími obaly, které jsem kdy viděl. Šlo vlastně jen o více či méně mizerné fotokopie obalů LP (a čirou náhodou šlo v případě Laboratoře o hodně mizernou). Veškerý text tak byl čitelný obtížně nebo vůbec. Seznamy písní se člověk ještě dozvěděl z nosiče samotného, u ostatních údajů měl mnohdy smůlu. Vložený oboustranně potištěný čtverec v přední části ale nebyl tím nejhorším, co bylo spácháno. Pokud krabičku otočíme, zírá na nás 14 miniatur obalů, přičemž každá je opatřená objevným nápisem OLYMPIC NA CD. Proč tato úžasná myšlenka chybí pod spodní řadou a proč je jeden z nápisů větší, mi zůstává záhadou, stejně jako klíč, podle kterého byly miniatury seřazené. Hrůza.
reagovat

@ 23.06.2011 19:38:59
Krásně psané recenze, opravdu nic povrchního.

( I když se mi Podivín líbí! )
Jsem rád, že jsem tu stránku objevil, už jsem začínal mít pocit, že písnička je jen číslo souboru. Těším se, až se do toho začtu.

Petr Gratias @ 15.03.2012 20:41:49
Nezateplené panelákové sídliště a embéčko v popředí....obraz veksláckých osmdesátých let.
No, přiznám se, že skladba Roboti už jdou je příklad tak nehorázné umělecké sebevraždy, který nemá v Olympiku obdoby....
Když si vzpomenu na písně jako Anděl, Kufr, Dej mi na klín oči unavený, Danny, Pět cestujících a vedle toho postavím tady tuhle mizerii, tak si říkám, kde vzal Janda tu drzost nazývat Olympic "rockovou kapelou"?
A hlavně mu nevěřte, že "musel" a že si vnitřně myslel něco jiného. Tohle by žádný pravověrný rocker nestrpěl....
Prachy jenom prachy nečekají.....
Viděl jsem pak náhodou v seriálu Bigbít klip s touhle hrůzou a ten večer jsme si zavolali asi s osmi kamarády na tohle téma.
Typicky angažovaná, socialistická tvorba stejně umělecky vyhořelé kapely jako na Slovensku Elán.

Co se mi naposledy od alba Jedeme Jedeme Jedeme líbilo?
Budu objektivní: JEDEME DÁL s Petrou Janů. To byl poctivý a řádný bigbít prvního plánu pro široké publikum a navíc s vtipným a velmi úderným textem.