Olympic - Když ti svítí zelená (1988)

Kříženec Jandy a Smetany, totiž úvodní a titulní Když ti svítí zelená začíná tam, kde na Bigbítu končí Jako tele na vrata. Rychlé, jasné, krátké, výstižné. Co se k tomu dá dodat...
Přes nespornou tvrdost je to zároveň album navýsost písničkové, se silnými hudebními a koneckonců i textovými nápady. Nic na tom nemění ani módní „juropující“ klávesy, které se staly trochu zbytečným poznávacím znamením doby.
V době, která uběhla od předchozího alba, prošla skupina personální změnou, tentokrát vynucenou zvenčí. Zemřelý Miroslav Berka nebyl nikým nahrazen, a tak se Olympic stal opět kvartetem, kterážto sestava působí dodnes. Je to stěží uvěřitelné, ale děje se tak už čtvrtstoletí. To z kvartetu Janda-Broum-Valenta-Peroutka dělá na jedné straně nejdéle trvající sestavu v historii, ale na druhé straně se v Berkově osobě ztratilo poslední pojítko s počátky skupiny. Olympic se tak definitivně stal doprovodnou skupinou Petra Jandy.
Nemá cenu rozebírat píseň po písni - deska když ti svítí zelená je po většinu času alespoň dobrá, občas nadprůměrná a místy vynikající. Že už dnes pomalu nikdo neví, co je to příslib, není vina textařova, je to prostě svědectví doby.
Desku jsem dosud chválil. Je však také názornou ukázkou toho, jak lze shodit vynikající dílo. Vezměme si to postupně: první strana (i přes poznámku u Proč zrovna ty) bez debat, jako vynikající a neoddělitelnou dvojici jsem vždy bral Lidi a Hej, ty. Ploužák v podobě Naděje dvou je dramaturgicky nutný a správný, je to však poslední skvělá věc na desce. Nulový šance už album nerozjedou tak, jak by se slušelo, následuje ještě snesitelná nuda Každej chvilku tahá pilku a závěrečný nesmysl Ukaž jak umíš rychle hrát (na CD uvedeno i s touto gramatickou chybou). Minuta a čtvrt celé věci nedokáže to, co snad měl proklamovat název, značnou část času pak zabere sborový... je to vůbec zpěv?... titulní fráze, načež se celý ten zmatek řítí k fadeoutu. Je to nepěkná tečka za jinak výbornou deskou. Nebýt jí, byly by odpustitelné i drobné hříchy, které bezprostředně předcházejí. Takhle album v poslední čtvrtině ztrácí dech a na konci je stiženo záduchou. Bod dolů.
P.S.: Trocha ironie zůstává v tom, že pokud album jakoby navazuje na předchozí, i tady je jistá návaznost s příští deskou znát. Olympic se po tomto průšvihu bude sbírat pěkně dlouho.

reagovat