Skin Alley - Skin Alley (1970)

Skupinu Skin Alley jsem objevil v první polovině sedmdesátých let na nějakém výběru a jejich skladba mě hodně zaujala. Když jsem se po kapele začal pídit, nikdo ji v mém okolí neznal, ani starší a zkušenější rockeři. Přísun informací byl velmi kostrbatý a ani v Melodiích tahle kapela nenalezla prostor.
Nakonec mě jejich první eponymní album představil náhodně jeden známý, který ho měl na magnetofonovém pásku a chystal se ho smazat. Stačil jsem ještě album asi dvakrát vyslechnout a potom se na dlouhá léta nad Skin Alley zavřela voda.
Když jsem potom po revoluci navštívil ve Vídni malý krámek na Kirchergasse, tak jsem tam tuhle kapelu a album objevil. Neváhal jsem a za relativně nízký peníz zakoupil. Byl to italský CD výlisek a dodnes ho opatruji…
Trochu mě překvapilo, že členem téhle kapely je hudebník evidentně polského původu, jestli se jednalo o nějakého emigranta, nebo v Británii narozeného Poláka jsem se bohužel nedozvěděl…

LIVING IN SIN – velmi zajímavý úvod. Výtečně vedené zemité basy společně s unisonem flétny a dobře šlapající bicí nástroje. Hlas zpěváka má zastřený timbr, ale přesně frázuje. Jemné kytarové ornamenty zdobí jeho zpěv, ale základní riff skladby je nezpochybnitelný. Bublavé hammondky v melodické lince doplňuje elektrická kytara a celkový sound kapely graduje v přesné souhře. Psychedelický nátěr je evidentní a krásně se spojuje s instrumentací. Playback dvou altsaxofonů má svůj půvab a rozvíjení tématu má bluesovou atmosféru. Výtečný úvod pro album s dobře voleným dramaturgickým záměrem…

TELL ME – akustická kytara otevírá další píseň v níž slyšíme klenutý vokál, který podporuje mellotron a důrazné rytmické akcenty bicích nástrojů. Opakující se schéma má v sobě napětí a vypravěčskou schopnost zdůrazňovat jemnosti podání. Žádný z nástrojů instrumentace zde nápadně nevyčnívá, ale také nemůže existovat jeden bez druhého. Vzájemná svázanost je čitelná a nápadná. Harmonicky není skladba nějak rafinovaně vystavěna, ale melodické linky mají zajímavé klenutí a tak klávesový sound, který zde převládá dodává písni osobitou majestátnost, ale nikoliv nějaký falešný patos. Náladově se píseň možná přibližuje k Moody Blues….

MOTHER PLEASE HELP YOUR CHILD – bzučení hammondek a výrazné tympány v úvodu a subtilní flétna otevírají další skladbu. Má ponurý až naříkavě bezmocný sound. Nástroje zvýrazňují obsažnost skladby a vokál má blízko ke chrámové hudbě. Vokál se ovšem násobí a máte pocit, že jste přítomni nějakému středověkému obřadu. Flétna dodává jakési oživení, ale hlas zpěváka jakoby přivolával Jima Morrisona, ale kompozice má evropskou psychedelickou strukturu. Zvláštní a podmanivá záležitost….

MARSHA – v této skladbě se kapela hodně přimyká k jazzové formě. Opakovaný chorus, v němž mají nezastupitelnou úlohu Juskiewiczovy hammondky (ovlivnění Brianem Augerem není vyloučeno), které prokreslují expresivní téma za podpory bicí Alvina Pope a jazzových baskytarových postupů Thomase Crimbla. Bob James ovšem v mezihře vystaví výtečné sólo na altsaxofon (uvědomuji si, že zde existuje jistá spřízněnost s kapelami jako Nucleus, East Of Eden a Steamhammer, ale vůbec mi to nevadí…) Rozvíjení impresivních nálad má svou vnitřní sílu a nad tím vším se vznáší psychedelický duch

COUNTRY AIRE – flétnové intro se výtečně spojuje s cembalem. Nějaká modifikovaná hudba renesance? Nezní to vůbec špatně, ale už jsme spíše na jazzbluesové platformě. Výtečně pojednané. Žádní Jethro Tull (!!) Skin Alley zde znějí velmi svébytně. Krzystof-Henryk Juskiewicz a Bob James to zvládli na jedničku s hvězdičkou!

ALL ALONE – správně pochmurné a tajemné. Dominující sound hammondek melancholického vokálního projevu a rozjímavé flétny v pozadí čeří zvolna tikající bicí nástroje a zdůrazňovaný bas. Zajímavé altsaxofonové sólo jenom podmiňuje atmosféru samoty a bezvýchodnosti a tápání nejen po temné deštivé půlnoční ulici, ale i ve vlastní duši. Nevím, jestli ze skladby pro někoho vyčnívají depresivní obrazce, ale vyloučit to zcela nelze. Já to ovšem vnímám po svém a bloudivé hammondky a stylovou rytmiku akceptuji jako tvůrčí gradující sound (kdoví jak by se se skladbou vyrovnal třeba Marián Varga…) Veselo vám při poslechu asi nebude, ale o to v žádném případě tvůrcům nešlo ani v prvním, ani ve třetím plánu….. V závěru skladba nabere více energie, ale jenom krátce, aby se více zvýraznily již zmíněné dynamické rozdíly. Mysteriózní a psychedelicky vibrační záležitost jako v jiném slova smyslu Vanilla Fudge.

NIGHT TIME – flétnový úvod s klavírním doprovodem a v pozadí mellotronová clona, vícehlasý zpěv dodává zase očekávanou melancholickou notu a vyjádření noci pomoci instrumentace a pěveckého podání zde slaví svůj úspěch (možná trochu crimsonovského odéru kolem alba Lizard nebo Islands – Collins a Tippett), ale to je těmi náladami a smyslem pro jazzovou improvizaci. V další fázi se už zcela nepokrytě swinguje jak v rytmice, tak v klavírním pojetí. Nic ortodoxního, ale přesto lze rozpoznat velký hráčský potenciál a procházení žánrovými proměnami. Nezastírám velké vibrace a závidím jim jejich úžasnou lehkost a uvolněnost….

CONCERTO GROSSO (TAKE HEED) – kovový zvuk Juskiewiczova cembala je necelým třicetivteřinovým intermezzem, variace na renesanční téma je ovšem jenom lehkým dotekem, protože před námi je závěrečná skladba…..

(GOING DOWN THE) HIGHWAY – výrazný riff, v němž se propojuje baskytara, hammondky, bicí nástroje a tlumená kytara a pak je zde instrumentální část, v níž se s vitalitou sobě vlastní střídají Jamesova saxofonová sóla s Juskiewiczovými hammondkami. Bluesové téma je rozvíjeno v improvizaci a zastřený hlas zpěváka se trochu ztrácí se svým podáním, přesto je nedílnou součástí celku. Pokud se rockerům zdálo, že rocku je na albu málo, v závěrečné a úvodní skladbě to neplatí… Expresivní závěr v mohutném nasazení ukončuje skladbu, ale i celé album……

Troufl bych si tvrdit, že Skin Alley bude znát relativně málo hudebních posluchačů. Neměli prostě mediální prostor a také existovali poměrně krátce. Jejich hudba je ale podle mého názoru hodně zajímavá a podnětná a nedrží se nějakých prověřených formulí, kterými cíleně dláždili cestu k hitparádovému úspěchu a uznání. Toho si na nich právě hodně vážím a tím jsou mi blízcí. Ve Skin Alley se objevil bývalý člen Atomic Rooster, baskytarista a flétnista Nick Graham, který odešel po jejich prvním albu, protože ho heavy rock příliš neinspiroval a chtěl se vymezit vůči jazzu.
Nepřestanu litovat, že jsem nemohl vidět Skin Alley hrát v nějakém klubu a třeba i v r. 1970 hned v Londýně v Marquee (zatracený bolševik!), ale je pravda, že jsem měl v té době patnáct let a asi by mě tam portýr nepustil, třebaže jsem vypadal starší než většina mých vrstevníků…..
A zase ty zmatky v rocích vydání: na CD mám uveden rok 1969, zatímco Progboard akcentuje rok 1970. Osobně si myslím, že druhý údaj bude správný a „soudruzi z Itálie někde udělali chybu“.
Tři hvězdičky se mi jeví málo, ale na plný počet album přece jenom nedozrálo. Čtyři hvězdičky jsou zcela objektivní bez zaváhání.



reagovat

fruupp @ 25.08.2011 17:14:04
pro Petra: LP dle info z CD vydaného r. 2006 firmou Eclectic Discs ECLCD 1041/SPV 305302 bylo opravdu vydáno v roce 1970.

Petr Gratias @ 25.08.2011 22:15:54
Díky, Fruupe...
myslel jsem si to!

Už úvodná Living in sin naznačuje, že Skin Alley, to je predovšetkým psychedélia s prímesou džezu a rocku. Dominuje flauta, saxík a 60-tkam poplatné vokálové kreácie. Krásna naliehavá skladba je Tell me. Chrámový zborový spev v refréne dokresľuje psychedelickú atmosféru skladby Mother, please help your child. Džezovo improvizovaná sólová sedemminútovka Marsha nechá vyznieť klavír a saxofón. Pre zmenu folkový flautový nádych v Country Aire vystrieda pomalá psychedelická All alone a džezom nasýtená Night time. Blik-blik, mihne sa krátke Concerto Grosso a už je tu záver v podobe ráznej čistokrvnej bluesovej Going down the highway. Bonusy nič prevratné neprinášajú, Tell me je podobná platňovej verzii a Better be blind predznamenáva druhý album v podobe čistého džezrocku.
reagovat