Golden Earring - Golden Earring (1970)

Akustická gitara, flauta, a predsa sa nebavíme o folku, ale o hard rocku v podaní holandskej skupiny Golden Earring, ktorá na eponymnom albume z roku 1970 núka hneď na úvod skladbu Yellow and blue. Pravda, je to balada plná perkusií i naliehavého spevu, ale nemá chybu, navyše, rockový nástup z dielne Jethro Tull je ako čerešnička na torte. To drsná posadená hard rockovica The loner už na nejaké kompromisy nehľadí. Ďalšia polobalada This is the time of the year sa necudne popretŕča v reprákoch a len s nevôľou prepustí miesto blues rocku Big tree blue sea s dominantnou flautou, inšpiráciu azda zmieňovať nemusím. Pomalé sladkobôľne medzihry v kontraste s tvrdými tajomnými pasážami, ktorým dominuje perfektný spev, poukazujú na to, že kapela už začína tušiť, čo jej pôjde najlepšie. Lenivá a ťaživá pecka The wall of dolls by chcela byť hviezdou albumu, ibaže hit tohto diela sa volá Back home. Je to spevná rocková pecka a flauta z nej robí lákadlo aj pre fanúšikov istej nemenovanej skupiny. A je tu ďalšia hipisácka akustická balada – See see. Záhadná a trošku strašidelná je aj hymnická záležitosť I'm going to send my pigeons to the sky. A ďalšia emočná balada As long as the wind blows celú dosku čarokrásne ukončí.

Z albumu cítiť, že skupina ešte hľadá svoju jedinečnú tvár, na druhej strane je to úžasná hudba poplatná dobe vzniku, a preto ma nesmierne baví.
reagovat

Holandskou skupinu Golden Earring jsem znal nejdříve z plakátů, fotografií, a všichni starší kolem mě o ní hovořili s respektem, ale kupodivu jsem se k nim dostal blíž až prostřednictvím výběru SUPERGROUP, kde se nacházela „Zlatá náušnice“ v takové společnosti jako byl Eric Clapton (After Midnight), Who (See Me, Feel Me), John Mayall (Took The Car), Curtis Mayfield (Sex Machine), Eric Burdon Declares War (Spill The Wine)… prostě hity roku 1970.
Byl to jugoslávský výlisek labelu Jugoton s mizerným zvukem, ale Golden Earring zde měli skladbu Back Home, (psal se rok 1973 a to byla doba hard rocku), takže mě skladba dostala na první poslech! Tuším, že ta skladba byla na albu hned jako první…
Kromě toho to byly správné vlasaté máničky a holandské kapely u nás měly na rozdíl od německých velmi dobrou pověst (nezahrnuji sem ale Tangerine Dream, Amon Duul 2, Can, Ash Ra Tempel, Cluster, Triumvirat, Passport, Nektar, Eloy… což byly víceméně experimentální kapely a nehrály tradiční hardrock) – ať už jmenují Focus, Cuby And Blizzard, Ekseption, Livin´ The Blues, Brainstorm nebo pop-rock Shocking Blue s ďábelsky krásnou Mariskou Veres…. Jeden z hudebníků mi hodně typově připomínal Jimmyho Page…
Nějaký čas to sice trvalo, ale nakonec se eponymní album Golden Earring stalo součástí mé sbírky a dodnes se i neoposlouchalo….

YELLOW AND BLUE – krásně akusticky rozbrnkané intro na kytaru se zádumčivou flétnou. Konejšivé, melancholické – zkřížení Led Zeppelin a Jethro Tull… možná trochu ano. Tak tohle jsou Golden Earring jedna z nejlepších holandských kapel své doby… Rockový idiom vstupuje do hudby ostrými záseky elektrické kytary a přechody bicích nástrojů a vlnění mellotronu. Střídání lyrické a ostré rockové fáze je velmi účinné a dynamicky velmi dobře působivé…

THE LONER – kytarový riff v úvodu má znaky hardrockového pojetí staršího typu. Skladba nemá nějakou složitou harmonickou strukturu a melodika je čitelná hned v prvním plánu. Baskytara zde přebírá melodickou linku a výrazně vystupuje do popředí. Unisona kytary a baskytary jsou zásadním atributem tehdejších časů. Zachování údernosti v čitelné melodické poloze. Mezihra nabídne dravé kytarové sólo George Kooymanse a výtečné baskytarové attacky Rinuse Gerritsena. Klasický rock v tom nejlepším balení.

THIS IS THE TIME OF THE YEAR – nostalgická nota. Posmutnělý hlas posléze získává na expresi ve vrcholícím falzetu a pak už se rozbíhá další úderné rockové téma s čitelnými akordickými běhy, které jsou zdůrazňovány průrazností k opakovaných schématech. O několik let poté ještě s větší drsností podobný model nacházím v některých skladbách skotských Nazareth. Úderná přímočará rytmika se propojuje s kytarovými party do jednolitého přehledného tvaru…

BIG TREE BLUE SEA – ve hře je opětně flétna. Tady jsou britští Jethro Tull čitelnější než v první zmíněné ukázce, ale pouze v úvodní části. Další postupy jsou už ryze v režii Golden Earring – andersonovský odér se o ně jenom otírá, ale nepoznamenává. Přesto ser mi právě tahle skladba jeví jako zatím kompozičně nejzajímavější. Také se zde více pracuje s náladami, vyvolávajícími iluzivní asociace snových představ (flétna ve správných rukou má velkou moc) Barry Hay je výtečný hudebník, který zná svoji míru, ale v kapele má nezastupitelnou úlohu nejen jako flétnista, ale i jako zpěvák. Gerritsenova baskytara je příkladně velmi dobře zvládnutá, stejně tak i bubeník Cesar Zuiderwijk není žádný bubenický podprůměr.

THE WALL OF DOLLS – do rockové tematiky nám vstupuji prvky psychedelie. Velmi dobře to koresponduje s opačnou částí obalu alba, kde poněkud děsivě lze spatřit (zavěšené nebo přibité) panenky a všelijaké hračky na dřevěné stěně. Působivá je i vokální složka zpožděného hlasu a Kooymans na závěr skladby vystaví kytarové sólo s drásavým přídechem. Trochu tajemné a zvláštně přitažlivé…

BACK HOME – a už tu máme jednoznačný hit. Byl na zmíněném jugoslávském výběru Supergroup. Přímočaré, jednoduché a nekomplikované a přitom úderné hned v prvním plánu. Trochu mi zde Golden Earring připomínají beatlesovské chráněnce na Apple – Badfinger (No Matter What… pokud si trochu pamětníci dokáží poskládat asociace). Tohle je jasná klasická rocková hudba přelomu šedesátých a sedmdesátých let – hardrock prvního plánu – a Hayova flétna v závěru výtečně dokresluje atmosféru, stejně jako stupňovaný kytarový riff…

SEE SEE – akustické kytary, flétna a percussion…velmi zdařilé spojení pro příjemnou baladu a změna po předešlé přímočaré údernosti. Kvílivá Kooymansova kytara jenom dokresluje prostorový sound. Melancholicky vypravěčská poloha s těžko definovatelným vnitřním napětím a s velkým emocionálním přednesem jak v instrumentaci, tak ve vokálních partech, kterým napomáhá v pozadí mellotron. Závěrečné dlouhé kytarové tóny akcentují rány do tympánů….

I´M GOING TO SEND MY PIGEONS TO THE SKY – dravý syrově nekompromisní rockový úvod elektrické kytary a důrazných bicích nástrojů…. Přesto se dokáží v patřičném okamžiku stáhnout, aby vynikl zpívaný hlas. Poté se už skladba rozbíhá v klasickém modelu rockové kompozice ve spojení s vokální linkou. Aranžmá je jednoduché, ale přesto účinné. Zatímco rytmika jede v hypnotických obrazech, kytara dostane příležitost se rozběhnout prostorem ve střední tónové poloze. Kooymans změní rejstřík a nová barva jeho kytarového sóla ovládne prostor jako majestátně kroužící dravec nad horskými vrcholy. Pro někoho dnes možná překonaný motiv, ale pro mě svědectví o vývoji rockového pojetí, kdy muzikanti ze země tulipánů se snaží vymanit z britských vzorů a přijít s něčím vlastním….

AS LONG AS THE WIND BLOWS – závěrečná skladba probíhá ve volném tempu, v němž vynikne zpívaný vokál a těžkopádné bicí dělají prostor výrazné baskytaře a dokreslujícím kytarovým partům. Vokální složka má svou porci melancholie a nálady zde mají jakýsi zádumčivý náboj. Kytarové ornamenty s dozvukem nepřebíjejí atmosféru, zato baskytara je výrazně vypíchnutá a získá si vás nejen barva jejího tóny, technická suverenita, ale i uměřené kreace, které povolují mollové a durové akordy a skladba se pomalu dostáve do finále, stejně jako celé album…

Poctivá přímočará rocková hudba s hlubokými kořeny. Bylo mi sympatické, že dokázali včlenit do svého nástrojového inventáře i flétnu (nevím, jestli to bylo po vzoru Jethro Tull) a do standardního hardrockového zvuku přivést trochu jiný vítr. Neznám kompletní diskografii téhle kapely, abych mohl nějak zasvěceně o nich hovořit, ale na tomhle albu odvedli pořádný kus práce a myslím, že plný počet hvězdiček si album zaslouží.





reagovat

Jarda P @ 01.12.2011 07:12:58
S Golden Earring jsem se seznámil na gymplu prostřednictvím jejich alba Moontan, podle mě nejlepšího (Radar Love z něj dokonce zabodovala v hitparádách). Později jsem měl od nich celou řadu alb, ale kvalita byla velmi kolísavá. Proto v mé sbírce zůstaly kromě Moontanu ještě eponymní album, Together, Seven Tears, Contraband, Grab It For a Second, No Promises No Debts a Face It. Všechna jsou skvělá. Od 80. let už šla kvalita dolů, výjimkou byla Face It z 94.roku. Zásadní jsou proto pro mě alba z počátku 70.let, která řadím mezi rockovou klasiku.

Libor @ 01.12.2011 08:41:32
Seven Tears, Together a Moontan mám od Golden Earring nejraději. Ale Moontan vede. Mám doma jak britskou mutaci (nahá tanečnice), tak prudérnější americkou (ucho s náušnicí), na které jsou dvě kratší skladby nahrazeny jednou delší. Poslouchat se dají obě, na koukání je lepší ta britská.
Hodně mě bavil i výběr Hearing Earring.

hejkal @ 01.12.2011 08:43:35
Väčšinu môjho počúvacieho života som žil na výberovke Buddy Joe. Nedávno som si zakúpil albumy od Eight miles high po Moontan a Live a rozhodne neľutujem. Postupne sa im dostávam na kobylku.