Osanna - Palepoli (1972)

Do svého prvního rozpadu stačila italská squadra Osanna natočit všehovšudy čtyři studiová aba a to třetí v pořadí - Palepoli - je z nich zřejmě nejznámější a kritikou nejopěvovanější. Mám ho ve sbírce už docela dlouho, ale nikdy jsem si k němu nedokázal vytvořit nějaký bližší vztah. Je to trochu tvrdý oříšek a poslech desky mohl bych přirovnat k jízdě na horské dráze. Nahoru a dolů.

Nebudu - li počítat kratičké intermezzo, obsahuje pouhé dvě - zhruba dvacet minut dlouhé - skladby. Klidné a melodické chvilky vybarvené mellotronem neurvale střídají zlověstné King Crimsonovské pasáže s ataky rozzuřených saxofonů a Stivínovské flétny, zhruba každou třetí minutou bafne na vás nový motiv a člověk tak musí být chca nechca furt ve střehu. Selanka, rokec, blázinec. Při prvních koštech působilo to na mě až chaotickým dojmem a byly dny, kdy jsem to prostě nezvládal, po několika málo minutách vypnul a nechal uzrát a uležet.

Dnes už znám Palepoli téměř zpaměti, ovšem moc to nepomáhá a nerušenému prožitku zrovna neprospívá ani poměrně špatný a zahuhlaný zvuk. Za mě slabší tři, ochutnávka zaujmout by mohla milovníky hudby trochu obskurnějšího a alternativnějšího ražení.
reagovat

Osanna, to je na všetky strany ospevovaná talianska progresívna skupina. Po nete sa váľajú nadšené kritiky plné slov ako majtrovské, Jethro Tull, esenciálne a pod.

Palepoli je pravdepodobne konceptuálny album (z taliančiny rozumiem tak akurát citoslovce, aj to nie vždy), obsahuje dve dlhočizné kompozície a jedno krátke premostenie.

Úvodná Oro caldo začína tichým trošku orientálne znejúcim virvarom, aby sa počúvajúci mohol pohodlne usadiť a o nič neprišiel. Nástup svižnej rockovej hulákačky vhodnej niekde na zábavu dáva tušiť rázne gitarové sólo. Vo všeobecnosti možno konštatovať, že tiché haluzné Crimsonovské pasáže sú striedané priamočiaro znejúcim rockom. Sem-tam zaznie niečo z PFM, sem-tam flautička, či iný doplnkový nástroj, ale Jethro Tull sa nekoná ani pri najdivokejších predstavách.

Stanza Cittá je kratučká progresívna všehochuť a už sa dostaví Animale senza respiro, najprogresívnejší kúsok, ťažký úvod striedajú kľudné pasáže nasledované zlovestnou Crimsonovskou ťaživosťou. Flautička a iné "fúkačky" občas nesmelo doplnia celkovú zvukomalebnosť až do finále.

Tento album mám pár mesiacov a priznávam, že sa mi ešte nevžil. Najbližšie má ku King Crimson, ale podľa mňa nie je tak silný. Mierne nad priemerom, 3,5*.
reagovat