Avantasia - The Metal Opera - Part II (2002)

"Úspěšná záchrana speed metalu" takto mne namlsala hlavička recenze ve Sparku před vánocema 2002. Tehdy ještě ne tolik zběhlý v metalu (Iron Maiden, Judas Priest, Blind Guardian, Helloween a Manowar...to byl můj dosavadní přehled) a jméno Tobias Sammet jsem od té doby začal skloňovat více než dost. Cd mi přistálo pod sromečkem nakonec (chytrý ježíšek:) a byl jsem v šoku! Čekal jsem melodický metal, ale ne takovouhle pecku...
Z dnešního pohledu a s odstupem mohu porovnávat a první dva díly se vyrovnají směle legendárním "Kýprům", ovšem druhý díl Avantasie je v něčem možná i překonal. Ono když už se podívám na hvězdnou sestavu (tehdy se Tobiasovi povedlo to co jiným ne, ukecat Kiskeho k nazpívání partů na klasické heavymetalové album po 8 letech), tak si člověk řekne, že to musí být bomba, ale tím spíš je samotná píseň pod větším drobnohledem, zda její chytlavost není jen v oněch singerstar.
Seven Angels je nejlepší a nejchytlavější kompozice, co se kdy Tobiasovi povedlo složit a ještě v jedné písni tolik hlasů! (teď mi zrovna dohrává, ale dám si repete...:) Rozjezd celkem v poklidu, ženské pološeptající sbory, vážnější struna a bumprásk! Všichni spustí sbor, úvod jak prase:) s prominutím...pak Tobias sólově, hned na to Olivar Hartmann, pak Kiske, Rob Rock...nádherný sled nádherných hlasů...všichni společně zas v refrénu, který mne burcuje k siláckým gestům a zakončení sólem Tolkiho. A to je jen začátek. Po strhujícím úvodu malé, až filmové, orchestrální zklidnění a zhruba po 8 minutách se dostáváme do závěrečné pasáže, možná jedné z nejvelkolepějších v rámci daného žánru. Začíná to zas nevině, klavír a opět Tobias a melodie jak napsaná Steinmannem (Meat Loaf), přidáváme na rychlosti, zpěvu se ujímá Kiske a již to vypadá na finále, jenže si to protáhnem o další melodické klavírní vyhrávky a nástup Kaie Hansena je až kůži nahánějící (vždycky mi vystřelí během vteřiny a po zbytek songu se drží:) a na něj naváže svým sametovým hlasem André Matos a to již jde celé do ohromného finále, stadiónový popěvek v pozadí, přes to Sammet jako hlavní hlas a jak jinak než do ztracena ukončený epos. I po letech mne to dostane a...že bych si dal třetí repete:)
Nevím co mám již napsat k ostatním věcem. Jednička mi přijde na tolik silná, že mi je fuk co je poté...ale, to bych zas kecal že už se tam nic nenajde. No return navazuje na speedové fláky z jedničky, kovaná The Looking Glass, opravdu povedené a poklidné a krásně vygradované balady In Quest For a Anywhere, dravá a svižná The Final Sacrifice, melodická až hymnická Chalice of agony a důstojně zakončující Into the Unknown (krásný hlas Sharon de Adel, dal bych si říct:)
Avantasia byla kdysi pro mne opravdu stěžejní a je třeba obdivovat tehdejší formu Sammeta. Hlavní skladatel a kapelník ve své formaci Edguy, se solidními alby, do toho během ani ne 2 let vychrlil dvojici alb, která jako jedna z mála může konkurovat Keeprům? To musím zatleskat a má můj obdiv, který již v pozdějších letech vyprchal. Za tyhle dvě desky bych mu postavil i pomník (klidně i jezdeckou sochu v brodu:)
Dnes již to tolik ovšem nežeru, ale důkaz toho, že je to muzika jak se patří je ten, že i dnes mne to dostává, takže to vlastně žeru pořád:)
Nevím jestli tehdy speedmetal potřeboval opravdu zachránit a tonul, ale jestli ano, tak Avantasia 2 byla nejlepší možností a nepodala jen stéblo, ale rovnou ho vyzvedla...
reagovat

martin69 @ 06.07.2011 12:52:06
miguel7 : né ve všem s tebou souhlasím :-). Na jednom se,ale určitě shodnem.Dvojka je vynikající.Po výborném prvním albu,přijít s ještě lepším pokračováním!Tobias,má můj obdiv.V jeho letech!!!
I po takové době co album vyšlo.Mě stále baví.Jedna z perel speed,power metalové hudby.

Po zdařilé první části Metalové opery se frontman německých Edguy pustil do pokračování a přestože dvojka nemá proti jedničce takový, hm, řekněme tah na branku (to je teda obrat), malému zpěvákovi se podařilo vytvořit výborný metalový zářez. Samozřejmostí se stalo množství hostujících, zejména André Matos, Mr. Kai, Timo Strato´s a metalový supervokál Michi Kiske, v poslední skladbě vedle kouzelného hlasu Sharon z Within Temptation sedí za škopky tentokrát nezmalovaný Eric Singer z Kiss. Moje nejoblíbenější skladby No return a Chalice in agony završuje fantastická čtrnáctiminutová miniopera The seven angels; za tohle zaslouží chlapík z Fuldy pomník.
reagovat