Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Přísné ucho - zvuková (ne)kvalita nahrávek

Judith - 14.02.2023 11:29:17 #

Zajímá mě, jak to slyší někdo, kdo to slyší. Jde mi o ten slavný a pro mě trochu záhadný dynamický rozsah. (Chvíli jsem teda myslela, že se jedná o rozdíl mezi nejvyšším a nejhlubším tónem... no tak nic, no. Má to být věc hlasitosti.) Všimla jsem si v životě - a bylo to v bájných devadesátých letech, kdy byly cédéčka v pořádku - dvakrát, že je mi u některého alba nepříjemné, jak to na mě najednou začne řvát. Vyrozuměla jsem, že kvůli tomu se dělají remixy (nebo je to aspoň jeden z důvodů), protože je to zvlášť nepříjemné do sluchátek, resp. v ne úplně tichém okolním prostředí (jako třeba v hromadné dopravě) se moc nedá zařídit, aby album bylo slyšet "tak akorát". Zajímalo by mě, jestli v tomto konkrétním případě jde u původního mixu o ten kýžený a dnes pomalu ztracený ráj, nebo jsou prostě nevyvážené? Protože to se asi taky stávalo. Jde o Marillion: Brave (1994) a Pink Floyd: The Final Cut (původně 1983). A potom jsem si taky vzpomněla na jedno současné album, které mi připadalo zvukově trochu moc slisované, placaté. Tak jestli je to ono? S naposloucháním se to kapku zlepšilo, jako by se ta paleta postupně rozevřela, ale všimla jsem si toho. Mluvím o Big Big Train: Welcome to the Planet (2022) - dá se pustit na Bandcampu i jinde. Všechny zmíněné nahrávky mám zažité a nepřestanu je mít ráda, takže klidně pojďme natvrdo. U Brave vlastním i Steven Wilson Remix (2018) a líbí se mi pořád stejně, nemám při poslouchání pocit, že by úpravou album přišlo o svoje kouzlo.