Děkuji za přesunutí, sem to patří.

Obecně. Loudness War se  projevujevuje zmenšováním rozdílů mezi hlasitými a tichými pasážemi nahrávky. Fenomén přišel na svět v polovině 90. let, kdy bylo zjištěno, že posluchačsky atraktivní, tedy komerčně úspěšnější, je ta nahrávka, která zní hlasitěji. Toto je nutno mít na paměti. Jde o čistě technický marketingový nástroj. Nemá s uměleckým procesem nic společného. Něco jako přídavný chemický akcelerátor efektní příchuti na úkor přirozené.

Postupně se dynamická úprava nahrávek začala roztahovat do všech žánrů, kromě klasiky. Tiché pasáže se stávaly hlasitějšími a hlasitějšími, až vymizely docela, a muzika řve celou stopáž. Vznikne zvuková suchopárná placka. Jestliže tiché pasáže, co měly hlasitostní rezervu, zesílíme na maximum, co se asi stane s těmi hlasitými, co byly na maximu už před zesílením? Dojde k jejich spektrální deformaci, uříznou se špičky a vznikne clipping, tedy slyšitelné komprimační zkreslení.

Slyšitelné zkreslení se projevuje v praxi několika způsoby. Subjektivně je lze vyjádřit jako rozpad zvukové scény, ztrátu detailů, slévání nástrojů do sebe, pumpování a vibrace tónů, co by měly být rovné, rozchrchlané pazvuky, ztráta čistoty tónu, pulsování komprimačních artefaktů v průběhu skladby, rušivé zrnění, placatost, únavnost, otravnost, atd, atd. Lze vyjmenovávát mnoho rušivých elementů.

Tohle všechno některé posluchače ruší a odvádí od vlastní hudby, blokuje hudební zážitek. Různí lidé jsou na tyto jevy různě citliví. Opravdu mne překvapuje, že existují jedinci, kterým takhle zničená hudba v podstatě nevadí. Obzvláště jedinci, kteří k poslechu přistupují vážně, nemají jej jako okrajový podkresový konzum. Ale je tomu tak, míra citlivosti i na něco tak markantního, jako je dynamická komprese, je velice různá. Pro někoho je i hodně velké zmrvení ještě stále přijatelné a takto produkované dílo bere milosrdně. To konstatuji, ale nesouhlasím. Toto poznání jsem dlouho nebyl ochoten připustit. Je to pro mne stejně absurdní, jako by mi někdo tvrdil, že nic necítí, když mu zaživa řežou nohu.

Ale dobře, zpět k původní otázce. Odpovídám - ano, podle popisu to může být ono. Dodávám, na hlasitosti to moc závislé není, tam příčinu menší znatelnosti nehledejme. Naopak, hudbu s dobrou dynamikou můžeme nechat hrát hlasitěji, neboť její střední hlasitost je daleko nižší a neobtěžuje ani nás ani sousedy.

Negativní jevy jsou u špatně nahrané hudby patrné vždy, ať si ji pustíme jak hlasitě chceme. Z přehledné hudební scenérie se stává rozemletá kaše, mizí detaily, vytrácejí se nástupy, hudební nástroje se utopějí v sonickém smetí. Musíme je obtížně lovit z rozdrcené hmoty. A když je vylovíme, jsou potřísněné. Dostavuje se jisté rozčarování, přichází únava (10-12 poslechů, kdy se dřeme, aby z muziky aspoň něco vypadlo, to je řehole a ne zábava), a posluchač si klade otázku, jestli je vše v pořádku. Jak si odpoví, zda zapátrá, je věc jeho rozhodnutí. Zde panuje svoboda. 

Pro mne jako pro posluchače jde o moment, kdy od poslechu nahrávky, ač nerad, upouštím. Autoři paskvilu si mne neváží natolik, aby mi předložili poslouchatelný výtvor. Ani já si jich vážit nemohu a výtvor bez díků vracím.