Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Texty, rocková poezie ...

Judith - 09.09.2023 23:10:05 #

S tou odrazkou jsem si vzpomněla na Fulghuma, příběh o chlapíkovi se zrcátkem, který se věnoval tomu, že házel prasátka (vznešeněji dostával světlo) do míst, kam by jinak nesvítilo. Ono se nic neztratí, všechno nějak působí a předává se dál. V jak velké vzájemné shodě, resp. jak moc se to po cestě proměňuje, toť otázka. Není možné, aby umění nepůsobilo, pokud zapůsobí, osloví - že je řada lidí vůči tomuto působení inertní, je nakonec možná klika.  (Navazuju částečně na debatu o toku emocí.) Situace, v které žijeme, tedy situace masové kultury - včetně poměrně širokého rozšíření té povahou nemasové, upřímně se vyjadřující a sdělující - je nová a nezvyklá. Osudy spousty rockových hvězd to dokazují a mám osobně podezření, že může jít i o osudy posluchačů (obecně nic nového, donu Quijotovi přeskočilo z četby rytířských románů - poté, co začal frčet knihtisk). Vkládání mezičlánků do různých fází řetězu, které nějak narušují stav, kdy se lidé sejdou, něco společně předvedou / zavnímají, prožijí a pak sešlost teprve rozpustí, člověky vystavuje dříve nevídaným situacím. Myslím umělé osvětlení, zesilovače, reproduktory, záznamová zařízení. Zpívat a ani nevidět, kde ten dav vůbec končí, je divné. Zpívat a vůbec nevědět, kdo a kdy a jestli to poslouchá, je super divné. Poslouchat a nevidět na toho, kdo zpívá, taky. Poslouchat sám doma - evoluce nás na to nevybavila, je to novinka. Co s těmi individuálními emocemi? Kam s nimi? Hodně, hodně, hodně divné. Protože při "normálním" osobním setkání ty emoce podobné budou, to příroda zařídila. (Vedu místo polemiky paralelní kontemplaci, připadá mi zase jednou smysluplnější.)