Diskuze
Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Texty, rocková poezie ... |
Judith - 10.09.2023 11:52:14 #
|
Zase jsem si vzpomněla na Harryho Pottera - jak otevřel tu knížku a ona se ho pokusila kousnout. Jo, poznání může být nebezpečné (vždycky mi přišlo, že pálení knih jenom stvrzuje jejich význam, nic neničí...). No, takže nechat plamen odfouknout, co se na mě teď vyvalil z monitoru (koukám, že můj příspěvek zapůsobil podobně) a do toho. Třetí odstavec navazuje na první dva. Jsou to jenom nápady, ale v tuhle chvíli mi dávají smysl. Pokusím se líp osvětlit, jaký - pořád to beru tak, že se z různých stran blížíme k podobným otázkám a o ty jde, protože jsou opravdové a důležité. Hudební produkce za osobní účasti muzikantů a publika je vývojově mnohem přirozenější forma než individuální domácí poslech, s jinými druhy umění se moc srovnávat nedá (individuální tiché čtení je docela zajímavý a taky relativně nový fenomén, leží mi o něm na stole knížka s názvem Kulturní vetřelec, ještě jsem ji neotevřela - napravím! Co zatím vím, Jiří Trávníček tady rozvíjí teorém, že čtení knih se vlastně vůbec nemělo tolik prosadit a udržet. O orální slovesnosti píše chytře Walter J. Ong, česky vyšlo jako Technologizace slova, tu jsem četla a jsou tam zajímavé postřehy). Davová psychóza vzniká právě proto, že lidi jsou přirozeně nastavení v osobním kontaktu navzájem ladit svoji mozkovou aktivitu (minimálně s členy svého kmene). Příroda jen netušila, že se jednou tolik rozrosteme a objevíme prostředky, jak na stejné místo přivést celý dav. A hudba je jeden ze způsobů, jak lidi navzájem koordinovat a svádět emoce do podobných kanálů. (Vždycky tuhle funkci měla, autorské sebevyjádření přišlo mnohem později!) Je v tom skvělá - jak jinak si vysvětlit, že na koncertu Metalliky v Moskvě 1991 bylo ušlapáno jen pár desítek lidí? (Přesná čísla se asi nedozvíme a nijak blíž jsem problém nezkoumala, budu ráda, když mě někdo doplní.) Taky nemám tyhle davové emoce ráda, ale tady nejde jenom o to, že se lidi navzájem za účasti hudby vybudili k něčemu, co by doma sám asi nikdo nedělal. Ve stejné míře jim právě energie a rytmus hudby umožnily navzájem se nepozabíjet v situaci, kdy se svět ocitl na geologickém zlomu. Wow, tohle umíme. Máme v rukou atomovku. Měli bychom se s ní naučit zacházet. To, co na metalovém koncertu udělal zpěvák Disturbed, že sestoupil z pódia a šel utěšovat dívku v publiku, na kterou pouštění hrůzy z pódia zapůsobilo tak, že dostala strach, je osobní, lidská reakce. Jako lidi máme v osobním kontaktu k dispozici kompletní repertoár prostředků, jak vyhodnotit situaci a nějak se v ní zachovat. Kontakt s tímto repertoárem ztrácíme ve chvíli, kdy je lidí pohromadě moc (davové šílenství), kdy kontakt zprostředkují technické prostředky (online diskuse, facebook), když jsme anonymní (totéž) nebo když dostaneme nějakou funkci, pravomoc, uniformu, obušek. Pak se lidi chovají tak, jak by se "normálně" nechovali - viz Stanfordský experiment; naší národní tragédií je podle mě role, která by se dalo popsat jako archetyp domovníka či domovnice. Metalový zpěvák, který konejší plačící dívku v publiku, je na jednu stranu bizár (David Draiman dělá proslovy rád, jak jsem mezitím zjistila), na druhou nějak vyjadřuje, že se učíme zacházet s nástroji, které máme v rukou poměrně nově. A myslím, že se to učíme i jako vnímatelé, v relativně nové situaci, kdy máme k dispozici celé lahůdkářství, prakticky nevyčerpatelnou zásobu neuvěřitelně komplexních, intenzivních, a leckdy taky éčky a barvivy nacpaných hudebních konzerv. Ne všechny, ale některé umělce přivede bizarní situace pokusu o niterné sdílení s anonymním publikem (opakuji, umění jako sebevyjádření je docela nový vynález, natož skutečnost, že autor osobně drží v ruce kytaru nebo mikrofon - u autorské hudby bylo dlouho běžnější mít interpreta jako prostředníka) k tomu, že to prostě neunesou, pocit odcizení je převálcuje a zničí, nebo je sežere sláva. A některé posluchače přivede do úzkých v jádru nepřirozená situace, jakou třeba poslech pěti různých alb během jednoho dne, poslech obřího orchestru ve vysokém rozlišení nebo poslech metalu do sluchátek při bližším zamyšlení prostě je. Protože umění na vnímavého člověka zkrátka nemůže nepůsobit. Každému to hlavu nezamotá, ale když se sejde víc faktorů, někdo si podobné pokusy vyžere do dna. Nebo bude mít "jenom" pocit, že nikdo nikdy necítil to, co on cítí teď, že mu nikdo na světě nemůže rozumět a že se o tom vlastně nedá mluvit, protože na některé věci zatím vůbec nemáme slova. |