Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Texty, rocková poezie ...

Antony - 10.09.2023 20:25:21 #

Dobrá tedy. Budu méně naléhavý. Vlastně celý problém tkví v porušování tří zásadních věcí, které jsou pro přednesení názoru zásadní. Příčinné závislosti, systému a pojmů. Tedy vlastně neustále v tom samém, na co opakovaně narážím. A narážím, protože tam jsou logické, argumentační a sémantické vady. S jednotlivostmi většinou nemám problém. S jejich spojováním už ano. Jestliže chceme něco něčím argumentačně doložit, musí tam fungovat příčinná závislost. Nemůžeme nasypat na hromadu skutečností a z nich libovolně vyvozovat závěry, které se nám hodí. Proto, když hledám relevantní odůvodnění, často chybí úplně, případně je překroucené. Odůvodnění, aby mělo hodnotu pravdivosti, musí odpovídat systému. Systém sám staví na pojmovém aparátu. Ačkoli jsem mnohokrát zdůrazňoval, že bez toho se ze slovního vyjádření stane tekoucí amorfní kaše, co vše jen zablemtá, ale nic nevyjasní, je tady pořád. Neřád. Nelze pomocí jevů zdůvodňovat nesouvisející skutečnosti. Když mi v poledne na zahradu spadne meteorit, není tím vinno poledne. Když se ušlapou fanoušci nějaké skupiny, není tím vinno umělecké dílo. Všechno co popisuješ je pouze psychologie davu. Z tohoto hlediska je úplně jedno, jestli se dav sešel na rockový koncert, na fotbalový zápas, na politický míting, na supermarketovou slevu. Jde o dav a jeho masovou hybnost. Tato problematika má s uměním spojitost ještě vzdálenější než terciární. Kvartérní? Se záměrem uměleckého díla, či jeho působením, to nemá společného zhola nic. Hudba má v takovém případě roli poledne. I autorské čtení, stejně jako živé vystoupení hudebníka, je pouhá interpretace již vzniklého díla. Není to tvorba. Jde o (z hlediska vzniku i existence díla) nadbytečnou věc. Interpretace je samozřejmě důležitá z jiných důvodů, ale ty hrají roli čistě pragmatickou, jsou tedy od umění zcela oddělené. Nemají z hlediska zdrojového významu umění argumentační hodnotu. Vlastně z celého toho toku slov, a to již hodnou chvíli v rozměru měsíců, cítím úzkostlivě úpornou (úporně úzkostlivou?) snahu o přisuzování umění na jednu stranu vyšších transcendentálních účinků, zušlechťování globálního lidského ducha a aurálně karmálního metafyzična, na druhou stranu se tu jako hodnota přidá skutečnost, že si jde parta kořeňů někam zabékat. Chybí tomu konzistence, návaznost, systém. Těžko se mi celek nějak obhlíží, když je rozdrobený do nesouvislých fragmentů, které do literárního patvaru slepila slovní omáčka. Stále jsem se (kromě jiného) nedozvěděl relevantní důvod, proč je divné tvořit bez vnimatele. Všichni teoretikové se shodli na tom, že autor a vnimatel jsou časově i prostorově odděleni v okamžicích vlastního procesu. Ne, že bychom tuto teorii nemohli bořit, naopak, pokoušejme se o to. Ale regulérním způsobem disputace, nikoli word bombingem. Taková snaha je více dychtivá, než k výsledku vedoucí.