Diskuze
| « další předchozí » |
| Antony - 04.07.2023 15:21:04 #
|
Originální nápad je samozřejmě zásadní podmínkou, nikoli však dostačující. |
| Judith - 04.07.2023 13:34:29 #
|
| Postupně budu přisypávat další zajímavosti, ale pomalu zraje čas na malé shrnutí. Předně mi díky knize, která se zabývá extrémními případy, došlo, jak moc je výtvarné umění díky své hmotné podstatě (existence originálu fyzicky vyrobeného tvůrcem) ukotveno v konkrétní situaci, v určitém kontextu. Tak je míněno a tak primárně působí, vše další už je navíc a nedá se stavět na roveň s osobním zážitkem v místě vystavení. Průvodní texty u reprodukcí jsou pro mě asi nejvíc cenné tehdy, když uvádějí tyto původní okolnosti, jelikož to pomáhá aspoň rámcově dílo zařadit a zvolit tak adekvátní interpretační klíč. (Jinak je psaní kolem bohužel až příliš často snůška nabubřelých nesmyslů.) Jen málo z toho, co jsem dosud uvedla jako příklady, by se dalo koupit a vystavit doma v obýváku. Většinou jde o událost, které je třeba být osobně přítomen ve vymezeném čase a místě. Tady by se nabízela paralela s živou hudební produkcí jako původní, i když dnes už ne jedinou výhradní formou (tím míním, že vznikají i studiové projekty primárně určené k individuálnímu vnímání z nosiče, u kterých se posluchač o nic neošidí, když zvolí tento způsob, k němuž se někdy ani nenabízí koncertní alternativa). Osobně jsou pro mě nejzajímavější díla pracující s barvami a geometrickými principy, což se dá vlastně vyložit tak, že jde o díla opírající se o ten nejobecnější společný kontext, nezávislý na tom, co zrovna hýbe společností. Cítím u nich větší šanci vztáhnout se k nim sama za sebe, tady a teď. Témata hýbající společností se objevují často, třeba hrozící nadvláda techniky se svého času propisovala i do hudby, jak zde Antony pohotově uvedl (a nejde o jediný příklad). Ve výtvarném umění třeba zaujetí obaly a obchodními značkami - v knize je performance, kdy se nahý umělec kousal do různých částí na těle, až si vyrobil zřetelné otisky zubů (probíhalo to v galerii, ale bez diváků, zveřejněny byly pouze fotografie). Lidé se k novým věcem potřebují nějak vztáhnout, potřebují si pro sebe ujasnit, i prožitkově, co to pro svět znamená. Nepovažuju tuhle stránku umění za nějak podřadnou ve vztahu k univerzálnějším tématům, jen rychleji zastarává. Některé umělecké projevy mají tendenci se zakuklit ve specifickém uměleckém mikrosvětě, tematizovat aspekty spojené s tvorbou, reagovat na jiné umělce místo na svět. Nedá se tomu vyhnout, ale jako divák či posluchač jsem v tomhle směru trochu rozpačitá - až příliš se tady spoléhá na konkrétní znalost velmi specifického kontextu. Třeba když jistý umělec naplnil galerii po okolí posbíranými odpadky tak důkladně, že "výstavu" bylo nutno sledovat zvenčí skrze okna, v reakci na to, že jeho kolega rok předtím vyhrál jakousi cenu za vystavení prázdné vitríny. Což mě vede k poslednímu bodu, který v knize explicitně jmenovaný není, ale je všudypřítomný: jde hlavně o nápad. Argument "to bych uměl taky" neobstojí - nejde o náročnost provedení, ale o to, že to někoho napadlo udělat. Taková věc se nedá opakovat donekonečna, i když jak vidno vtip je vtipný i více než jednou (prázdná vitrína byla jiný případ než vystavení prázdné místnosti, též oceněné). Pokud byl někdo první, kdo takovou věc provedl, pak je to velký důvod (i když ne jediný a rozhodující) zásluhy přiznat a označení "umělecké dílo" akceptovat, i když se po tvarové sránce vymyká. |
| Judith - 04.07.2023 09:12:07 #
|
| Feliz Gonzales-Torres: Bez názvu (USA Today / Dnešní USA) 1990 Autor proslul svými smyslovými a často poživatelnými díly. Toto se skládá z hromady sladkostí, které mohou být umístěny různě, a zkoumá tak rozmanité myšlenky a reakce. Obaly bonbonů mají barvy americké vlajky. Dílo směřuje k bezprostřední nekonfrontační reakci, načež odkrývá hlubší úvahy. Hromada se neustále proměňuje, jak lidé bonbony ujídají. Nestabilita a změna jsou alegorií světa. Zaměstnanci muzea doplňují další, ale hromada nikdy není stejná jako předtím. Dílo dělá z přihlížejících účastníky a upozorňuje, že všichni máme možnost ovlivnit rovnováhu společnosti. |
| Judith - 03.07.2023 14:22:20 #
|
| Carl Andre: Uncarved Blocks / Neupravené kvádry (1975) Autor je znám též svou sochou Equivalent VIII, známou také jako Blocks / Cihly. Zaměřením na jednoduchost a jedinečnost předmětů vyrobených k jiným účelům a použitím každodenních průmyslových materiálů oprostil sochařství od tesání, modelování či konstruování. Kompozice ztělesňuje jeho skulpturní přístup k minimalismu. Předem připravené předměty vyrovnal v konkrétních matematických uspořádáních, aby zdůraznil rozměry místnosti a své zaměření na vlastnosti materiálu. Odstraněním jakýchkoli vedlejších prvků chtěl diváky vyzvat, aby brali v potaz prostor a to, jak jej umělci mohou proměnit. |
| Judith - 03.07.2023 14:11:09 #
|
| Náhodným kolemjdoucím nabízím ke zvážení, aby při rolování po stránce spočinuli zrakem až na vytučněném Barnettu Newmannovi, uděláte tím něco pro své zažívání :-) Jdu ještě najít kousek z úplně jiného soudku. |
| Antony - 03.07.2023 13:22:31 #
|
| Je krásné a současně nebezpečné na jazyce, že jím lze obhájit cokoli. Absolutně cokoli. "Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomí je síla." Zde opravdu kladu důraz na schopnost kritického myšlení. Aneb - je tomu tak skutečně? |
| Judith - 03.07.2023 12:47:15 #
|
| Teď už nezbývá než doplnit, proč je to - údajně - umění. McCarthyho představení vyjadřují témata přiměřenosti a využívání násilí a konfliktu v masmédiích. Malbu chápal spíše jako akt, než aby směřoval k finálnímu dílu, čímž jde ve stopách abstraktního expresionismu. Za jeho mnohdy nechutnými či šokujícími představeními je sdělení o živočišnosti uměleckých procesů, zneužití a zdeformování mnoha aspektů současné společnosti jako sexu, jídla, násilí, filmu a umění samotného. Dílem Třídní blázen šokoval, aby diváky přiměl přehodnotit své životy a postoje. |
| Judith - 03.07.2023 12:21:51 #
|
| V lidech je ledacos - u každé bouračky se najdou čumilové. Ale fotka na křídovém papíře v drahé knížce, to je zase jiný level zprávy o civilizaci. |
| Antony - 03.07.2023 12:20:39 #
|
| Aha. Zrovna obědvám.. Tuhle performanci do značné míry zobrazil Paolo Sorrentini ve svém filmu "La grande bellezza" (2013), takže už vím, kde vzal inspiraci. V následném interview (hlavní hrdina je novinář) s performerkou akce ji s chutí zesměšňuje. Film je to výtečný, doporučuji. |
| Judith - 03.07.2023 11:58:53 #
|
| Class Fool. To už je jenom nechutné a docela se divím, že s takovýmto přístupem k životu se autor dožil poměrně vysokého věku (stále žije). Ve zkratce: postříkal zeď kečupem, rozběhl se proti ní tak prudce, až se omráčil, pak se několikrát vyzvracel a do řitního otvoru si zasunul panenku Barbie. Představení skončilo, když už se na to lidi nemohli dívat. |
| « další předchozí » |
