Diskuze
| « další předchozí » |
| Judith - 27.08.2023 13:44:36 #
|
| Jak pravila Beata Hlavenková: "Tady si představte kytarové sólo." Že na to lidi ještě nepřišli! K obalům, mám před sebou původní 2CD Smashing Pumpkins: Mellon Collie and the Infinite Sadness (1995) a to je tak nádherně udělané... i na omak, vyklápěcí krabička, krásný čitelný font v bookletu... Fotky na Discogs, líp bych to nezachytila >> odkaz |
| stargazer - 27.08.2023 12:53:43 #
|
| To je fakt pecka. Zítra jdu do krámu pro gramofonlego. Vinyly není potřeba. Při troše fantazie ti legáčci to zvládnou zahrát sami. |
| Judith - 27.08.2023 12:34:02 #
|
| Něco pro milovníky gramodesek >> odkaz |
| Mohyla - 13.07.2023 10:35:42 #
|
| Vydavateľovi sa podarila edícia albumov na CD nosičoch a la LP. Ukážka obalu Seržanta: >> odkaz >> odkaz |
| Judith - 05.07.2023 12:42:09 #
|
| Yayoi Kusama: Puntíková obsese - nekonečná zrcadlová místnost (2008) Autorka byla posedlá tvorbou opakovaných vzorů. Na diváky, kteří vstoupí dovnitř instalace, dolehne prostředí téměř se podobající ulitě, zvýrazněné žlutým světlem a plovoucími tvary. Efekt může být jak znervózňující, tak uvolňující. Znásobující se vzory vytvářejí pocit nekonečna, vznášení, prostor člověka pohlcuje a může vyvolávat halucinace. Tady ještě Repetitive Vision z roku 1996. |
| Judith - 05.07.2023 12:32:08 #
|
| S přenosností nevím - některé věci jsou skutečně objevné, ale vyzní tak jen v kontextu, v jakém vznikly. Dají se udělat jen jednou, maximálně párkrát, a svým způsobem jsou závislé na zavedené tradici, bez ní by zajímavé nebyly. Potřebují ustálené nánosy významů, aby měly co bořit a s čím pracovat... ale objevné dle mého jsou, v pravý čas. Mění pravidla hry, i když samo o sobě je to pro ucho "jen rámus". Lucio Fontana: Prostorový koncept, čekání (1960) Vidím při hledání obrázků hodně variací řezu do plátna. Moudrá kniha praví, že nařezávání povrchů představovalo jeho způsob zkoumání témat pohybu, času a nekonečna. Pozadí pláten často lemoval černou gázou, aby vytvořil iluzi hloubky. Svůj koncept označoval jako spacialismus a mluvil o něm jako o umění pro vesmírný věk. Chtěl jít dále za odkaz svých renesančních předchůdců, usiloval o proniknutí skrze ploché povrchy maleb. Zářez nemá sloužit jako ozdoba ani představovat cokoli ze skutečného světa, ale překračovat prostor a vytvářet iluzi nekonečna. |
| Antony - 04.07.2023 15:21:04 #
|
Originální nápad je samozřejmě zásadní podmínkou, nikoli však dostačující. |
| Judith - 04.07.2023 13:34:29 #
|
| Postupně budu přisypávat další zajímavosti, ale pomalu zraje čas na malé shrnutí. Předně mi díky knize, která se zabývá extrémními případy, došlo, jak moc je výtvarné umění díky své hmotné podstatě (existence originálu fyzicky vyrobeného tvůrcem) ukotveno v konkrétní situaci, v určitém kontextu. Tak je míněno a tak primárně působí, vše další už je navíc a nedá se stavět na roveň s osobním zážitkem v místě vystavení. Průvodní texty u reprodukcí jsou pro mě asi nejvíc cenné tehdy, když uvádějí tyto původní okolnosti, jelikož to pomáhá aspoň rámcově dílo zařadit a zvolit tak adekvátní interpretační klíč. (Jinak je psaní kolem bohužel až příliš často snůška nabubřelých nesmyslů.) Jen málo z toho, co jsem dosud uvedla jako příklady, by se dalo koupit a vystavit doma v obýváku. Většinou jde o událost, které je třeba být osobně přítomen ve vymezeném čase a místě. Tady by se nabízela paralela s živou hudební produkcí jako původní, i když dnes už ne jedinou výhradní formou (tím míním, že vznikají i studiové projekty primárně určené k individuálnímu vnímání z nosiče, u kterých se posluchač o nic neošidí, když zvolí tento způsob, k němuž se někdy ani nenabízí koncertní alternativa). Osobně jsou pro mě nejzajímavější díla pracující s barvami a geometrickými principy, což se dá vlastně vyložit tak, že jde o díla opírající se o ten nejobecnější společný kontext, nezávislý na tom, co zrovna hýbe společností. Cítím u nich větší šanci vztáhnout se k nim sama za sebe, tady a teď. Témata hýbající společností se objevují často, třeba hrozící nadvláda techniky se svého času propisovala i do hudby, jak zde Antony pohotově uvedl (a nejde o jediný příklad). Ve výtvarném umění třeba zaujetí obaly a obchodními značkami - v knize je performance, kdy se nahý umělec kousal do různých částí na těle, až si vyrobil zřetelné otisky zubů (probíhalo to v galerii, ale bez diváků, zveřejněny byly pouze fotografie). Lidé se k novým věcem potřebují nějak vztáhnout, potřebují si pro sebe ujasnit, i prožitkově, co to pro svět znamená. Nepovažuju tuhle stránku umění za nějak podřadnou ve vztahu k univerzálnějším tématům, jen rychleji zastarává. Některé umělecké projevy mají tendenci se zakuklit ve specifickém uměleckém mikrosvětě, tematizovat aspekty spojené s tvorbou, reagovat na jiné umělce místo na svět. Nedá se tomu vyhnout, ale jako divák či posluchač jsem v tomhle směru trochu rozpačitá - až příliš se tady spoléhá na konkrétní znalost velmi specifického kontextu. Třeba když jistý umělec naplnil galerii po okolí posbíranými odpadky tak důkladně, že "výstavu" bylo nutno sledovat zvenčí skrze okna, v reakci na to, že jeho kolega rok předtím vyhrál jakousi cenu za vystavení prázdné vitríny. Což mě vede k poslednímu bodu, který v knize explicitně jmenovaný není, ale je všudypřítomný: jde hlavně o nápad. Argument "to bych uměl taky" neobstojí - nejde o náročnost provedení, ale o to, že to někoho napadlo udělat. Taková věc se nedá opakovat donekonečna, i když jak vidno vtip je vtipný i více než jednou (prázdná vitrína byla jiný případ než vystavení prázdné místnosti, též oceněné). Pokud byl někdo první, kdo takovou věc provedl, pak je to velký důvod (i když ne jediný a rozhodující) zásluhy přiznat a označení "umělecké dílo" akceptovat, i když se po tvarové sránce vymyká. |
| Judith - 04.07.2023 09:12:07 #
|
| Feliz Gonzales-Torres: Bez názvu (USA Today / Dnešní USA) 1990 Autor proslul svými smyslovými a často poživatelnými díly. Toto se skládá z hromady sladkostí, které mohou být umístěny různě, a zkoumá tak rozmanité myšlenky a reakce. Obaly bonbonů mají barvy americké vlajky. Dílo směřuje k bezprostřední nekonfrontační reakci, načež odkrývá hlubší úvahy. Hromada se neustále proměňuje, jak lidé bonbony ujídají. Nestabilita a změna jsou alegorií světa. Zaměstnanci muzea doplňují další, ale hromada nikdy není stejná jako předtím. Dílo dělá z přihlížejících účastníky a upozorňuje, že všichni máme možnost ovlivnit rovnováhu společnosti. |
| Judith - 03.07.2023 14:22:20 #
|
| Carl Andre: Uncarved Blocks / Neupravené kvádry (1975) Autor je znám též svou sochou Equivalent VIII, známou také jako Blocks / Cihly. Zaměřením na jednoduchost a jedinečnost předmětů vyrobených k jiným účelům a použitím každodenních průmyslových materiálů oprostil sochařství od tesání, modelování či konstruování. Kompozice ztělesňuje jeho skulpturní přístup k minimalismu. Předem připravené předměty vyrovnal v konkrétních matematických uspořádáních, aby zdůraznil rozměry místnosti a své zaměření na vlastnosti materiálu. Odstraněním jakýchkoli vedlejších prvků chtěl diváky vyzvat, aby brali v potaz prostor a to, jak jej umělci mohou proměnit. |
| « další předchozí » |
