Diskuze

« další předchozí »

Judith - 02.07.2023 14:09:19 #

Tohle může bolet - šlape se tu po gramodeskách. Stačí k umění takový "vznik něčeho naprosto nového"? Christian Marclay: Kroky (1989) Marclay vytvořil tuto instalaci, aby zkoumal vztahy mezi zrakem a zvukem. V celé své tvorbě ničí nahrávky, aby dal vzniknout novým zvukům, protože podle něj staré nahrávky působí jako něco už ztraceného, což jsou věci, které chce přivést k životu. Svou profesní dráhu strávil kombinováním hudby, performačního umění a odkazu Marcela Duchampa, aby dal vzniknout tomu, co nazýval "divadlo nalezeného zvuku". Marclay se umělecky inspiroval Josephem Beyusem a hudebně Johnem Cagem, ovlivnilo jej také hnutí Fluxus, které v 60. letech vzkřísilo duch dadaismu. Byl přezdíván jako "nevědomý vynálezce turntabilismu". V roce 1989 pokryl na šest týdnů podlahu galerie vinylovými gramodeskami, které z jedné strany obsahovaly nahrávky kroků. Návštěvníci museli po deskách přejít a stopy a oděrky, které bezděčně vytvořili, se staly součástí zvuku každé nahrávky. Po skončení výstavy Marclay 1000 z celkem 3500 desek prodal tak, jak byly, se všemi škrábanci, jako šokující záznam škod, které lidé páchají na světě. Autor popsal poškozený zvuk jako "expresivní sílu samu o sobě. Když se něco nepovede, stane se něco nepředvídatelného, něco nového a zajímavého." edit: Tady jedna z desek, ke koupi za 950 dolarů >> odkaz

Antony - 02.07.2023 14:03:05 #

Je o tom i pěkná písnička. Stroj na nic

Judith - 02.07.2023 11:51:07 #

:-D  Tak další. Jde o kinetické umění, existují i videa, do odkazu dávám přehled fotografií různých fází pro rychlou představu. Jean Tinguely: Pocta New Yorku (1960) Autor chtěl podrobit satirické kritice selhání a nepředvídatelnost strojů a naše spoléhání na ně a zaznamenat shovívavý přístup k násilí, jejž si společnost rozvinula a který si nadále udržuje. Dílo bylo sestaveno tak, aby fungovalo třicet minut a pak se samo rozpadlo. Představení díla na zahradě Muzea moderního umění začalo dobře: konstrukce se sama vznítila, zahrála několik tónů na piano, vysoukala ze sebe ruličky textu a způsobila výbuch smrdutých bomb. Poté místo aby se rozložila, jak bylo v plánu, začala hořet a museli být přivoláni hasiči. Nektěří diváci v tom spatřovali podobnost s nukleární katastrofou, jiní to považovali čistě za zábavu. Tinguely pouze poznamenal: "Nemůžete očekávat, že svět dopadne, jak chcete."  Tinguely byl přesvědčen o energii New Yorku a jeho schopnosti se sám obnovovat. Kritizoval filmy o atomových bombách, které v USA vznikaly na konci 50. let, jelikož podle něj znecitlivují lidem vnímání v otázkách násilí a ničení.

Antony - 01.07.2023 23:10:40 #

"je na divácích, nikoli na umělcích, aby rozhodli o tom, co vyjadřuje" To platí vždy, neb jde o jednu ze základních vlastností uměleckého díla. Sakra, musím jít zhasnout do koupelny, abych projevil minimalistickou metaforu svého života před ulehnutím.. :)

Judith - 01.07.2023 23:04:50 #

Tohle snad ani tolik práce nedalo... podle vyhledaných fotografií soudím, že dílo bylo od svého vzniku, kdy instalace vyhrála Turnerovu cenu, vystaveno ve více různých galeriích po světě. Martin Creed: Work No. 227 - Rozsvěcující se a zhasínající světla (2000) V pětisekundových intervalech jsou rozsvěcována a zhasínána světla v prázdné galerii. Tím autor přilákal pozornost diváků ke zdem. Místo aby sloužila jen jako podklad, samotná galerie se tak stala médiem a přiměla diváky zamyslet se nad významy, účelem a zavedeným přístupem k umění v muzeích. Dílo může být také vnímáno jako univerzální metafora lidského života. Autor vtipně navázal na minimalismus a konceptualismus a také znevážil povýšenost mnoha děl současného umění. Dílo bývá též řazeno do postkonceptualismu, protože - jak autor prohlašuje - je na divácích, nikoli na umělcích, aby rozhodli o tom, co vyjadřuje.

Antony - 01.07.2023 22:17:23 #

U spousty moderních výtvarných děl mne napadá okřídlené a vlastně již kasické - to muselo dát práce, přitom taková blbost.. Zajímavé, že u tzv. nemoderních děl mne to nenapadá.

Antony - 01.07.2023 22:15:03 #

Pegas: Díky za avizo Gigera, nevěděl jsem. Do Alšovy galerie jezdím rád, tuhle výstavu chci vidět.

Judith - 01.07.2023 21:25:24 #

Disclaimer: Dále uváděné texty nevyjadřují stanovisko pisatelky. Jde o parafráze argumentů z knihy Susie Hodge Proč je to umění. 100 moderních děl od Muncha po street art. Usedněte a žasněte! Giovanni Anselmo: Struktura, která jí salát (1968) Dílo vyjadřuje základní principy energie, zemské přitažlivosti, napětí a nekonečna. Dokud je salát čerstvý, konstrukce je vyvážená, jakmile však uvadne, dojde ke ztrátě napětí a menší blok sklouzne dolů do hromádky pilin. Žula odkazuje na klasické italské dědictví, zatímco změna, k níž dochází, ilustruje Anselmův zájem o proměny uvnitř organismů, vlád a kultur.

Pegas - 14.06.2023 21:41:41 #

H. R. Giger A teď něco pořádného pro oko na vlastní oči. V Alšově jihočeská galerii v Hluboké nad Vltavou se koná od 11.6. do 19.11. výstava díla známeho výtvarníka H. R. Gigera, autora monstra z filmu Vetřelec, ale i několika albových obálek a spousty podivností. Určitě stojí za to vidět to v originálech na vlastní oči, tak pokud vás alespoň trochu jeho tvorba oslovuje a máte to v dosahu, tak doporučuji. V roce 2005 byla podobná výstava v Praze a byl to zážitek. Více zde >> odkaz

Judith - 26.05.2023 20:17:56 #

Clearlight: Impressionist Symphony (2014) >> odkaz Album inspirované impresionismem hudebně i obrazově - v bookletu (link vede na Discogs, kde je vše dobře vidět) je u každé skladby reprodukce jednoho slavného obrazu. Názvy tvoří slovní hříčky jako Time Is Monet, Lautrec Too Loose ("příliš volný") nebo "Van Goghovo třetí ucho". Zajímavostí je, že se na nahrávání podíleli hned tři členové někdejšího Gongu - Steve Hillage, Tim Blake a Didier Malherbe. Album je na Bandcampu >> odkaz Symfoničnost se projevuje hlavně v kompozici a celkové velkorysé náladě, zvukově se album dá považovat za rockové, hlavně kytara tu má (vedle všudypřítomných kláves samozřejmě) velmi čestný prostor.

« další předchozí »