Diskuze

« další předchozí »

chimp.charlie - 16.07.2023 12:00:15 #

A to jsem se zapřísahal, že už se do téhle diskuse nebudu a nebudu zaplétat... :) :) :) Antony: Tebou uvedenou charakteristiku uměleckého díla jistě vymyslel někdo chytrý (bez ironie!), ale já bych spíš než estetickou libost akcentoval ono "vytrhávat vnímatele z automatizovaného vnímání skutečnosti" - nakonec řada uměleckých děl nevznikla z puzení plodit krásno, ale z umělcovy potřeby vyrovnat se s nějakou - často nepříznivou - skutečností, kterou neměl možnost ovlivnit. Sledování téhle diskuse a argumentace zde diskutujících (opět bez ironie) mě dovedly k jediné pro mě akceptovatelné odpovědi na v úvodu položenou otázku, kde jsou hranice hudby: Hranice hudby (a umění vůbec) jsou toliko v našich duších. To je moje E = mc2 :) Howgh! :)

Antony - 16.07.2023 11:16:57 #

Otázka 14. Ako sa vyhnem chybám? Krátka odpoveď: Nevyhýbajte sa im - bola by to chyba! Můj koment: Při tvůrčí práci jsou chyby nevyhnutelné a nezbytné. Jsou vítaným způsobem, jak se dostat dál, jak rozvíjet své schopnosti. Jsou příležitostí zamyslet se nad sebou a něco změnit. Bez chyb, tedy porušení stanovených zásad, by v umění bylo všechno nudné a statické. Současně tvrdím, že chyby se nesmí zpětně opravovat, jedině se jim můžeme v budoucnu snažit vyhnout. Může se také klidně stát, že to, co považujeme my nebo někdo jiný za chybu, se ukáže být ve výsledku skvělé.

Antony - 16.07.2023 10:35:51 #

chimp.charlie: Ono to tak do značné míry je. V reálném světě je vnější podoba uměleckého díla určena různými okolnostmi, ekonomickými možnostmi, rámcem, i tím zadáním. To všechno ovlivňuje způsob ztvárnění. Vždy v této souvislosti zdůrazňuji mlhavou a jemnou hranici mezi uměleckým dílem a řemeslem. Měřítka se v průběhu času mění. Co dříve bylo ani ne řemeslo, ale třeba i vedlejší produkt průmyslové výroby, je dnes považováno za umělecké dílo. Co dříve bylo umění, dnes vnímáme jako řemeslo. Všechno se posouvá a ten původní důvod vzniku je vymazán. Dalo by se najít spousta protichůdných příkladů, ale snažím se psát co nejobecněji. Osobně zkoušku časem považuji za přeceňovanou, je to měřítko popularity, nikoli hodnoty. Navíc samotná hodnota (kvalita) uměleckého díla měřitelná objektivně není, proto tento aspekt jako určující neberu. Současně so dovolím připomenout určité pasáže z charakteristiky uměleckého díla: Umělecké dílo je člověkem záměrně vytvořený objekt, jehož primární (ne nutně jedinou) funkcí je funkce estetická, tj. funkce budit estetickou libost a vytrhávat vnímatele (recipienta) z automatizovaného chápání skutečnosti, aniž by dílo samo nutně plnilo nějaké další, pragmatické funkce (naučnou, zábavní, ekonomickou). Svět je plný uměleckých děl, která nejsou známá, za hodnotná je nikdo nepovažuje, jejich tvůrce také jako umělec není uznáván, jsou ztracena v prostoru a čase. Přesto, a vlastně právě proto, jsou to ryzí umělecká díla. Je jen otázkou velké osudové náhody, zda je jim dáno být po desetiletích či staletích objevenými a vnímanými. Ale ani to není podmínkou.

chimp.charlie - 15.07.2023 19:53:50 #

Já myslím, že u každého umělce tyhle procesy probíhají tak nějak simultánně. Samozřejmě záleží na tom, zda ho živí něco jiného (občanské povolání, hodný strýček, sázení na dostihy...) - pak může tvořit naprosto svobodně do alelujá -, a nebo zda je na umělecké činnosti existenčně závislý. Pak se samozřejmě nevyhne tvorbě na zakázku, a tedy ani sebekritice (a v krajním případě i autocenzuře). Nejmarkantmější je to asi u fotografů, kteří dosti důsledně rozlišují zakázkovou a volnou tvorbu. I na zakázku však může vzniknout (a také že jich vzniklo!) dílo vysoké umělcké hodnoty (jasně, o měřítkách se tu už diskutovalo a já to nechci znovu rozdmýchávat, tak se snad shodneme alespoň na dílech, která obstála ve zkoušce času) - naopak bych řekl, že právě to je pro mě jedním ze základních poznávacích znamení skutečného umělce: že dokáže vytvořit hodnotné umělecké dílo v předem mu stanovených mantinelech.

Antony - 15.07.2023 12:05:18 #

To je právě ten rozdíl mezi sebekritikou a sebereflexí, na který jsem chtěl poukázat.

hejkal - 15.07.2023 04:55:19 #

Tak toto odfiltrovať neviem. Nie v procese tvorby, ale následne. Nikdy však do hotového diela nezasahujem, len si poviem, že nabudúce to musím zvládnuť lepšie. :)

Antony - 14.07.2023 21:57:56 #

Otázka 13. Mali by sme byť sebakritickí? Krátka odpoveď: Nie. Můj koment: Každý, kdo něco vytvořil, se po dokončení díla pokouší hodnotit. Někdy dopředu hodnotí už během vzniku. Jenže pak hrozí vykonstruovanost na úkor spontánnosti. Rušit splývavost, která je markantem, že se něco řine opravdu z duše, je přizpůsobování se. Myslím, že o takovou sebekritiku nemusíme mít starost. To za nás s chutí udělají jiní, šetřme síly. Zato sebereflexe nám může napomoci, jak jít po své cestě dál a být stále sám sebou.

Antony - 13.07.2023 22:45:44 #

Jsem to s úspěchem zpochybnil již v prvním odstavci minulého příspěvku. Nejsme tedy ve při. Veškerým následujícím mudrováním jsem hledal jiné přínosy, než-li prožitek. Co se týče chápání, preferuji jeho projevy před verbalizací. Tím na nikoho nemířím..

Judith - 13.07.2023 22:35:33 #

Na druhou stranu se dá s úspěchem zpochybnit, že širší záběr automaticky vede k bohatším prožitkům - tady ta souvislost tak přímočará není. A jo, umím si představit, že intenzita jako noření se do známého může být obohacující stejnou měrou, jen jiným způsobem než extenzita, hledání stále nových podnětů. Dává mi smysl obojí a nakonec se to přísně nevylučuje. (To je moje nectnost, tohle uvažování - kdysi na mě na jednom fóru diskutující kolegyně řvala, jestli musím furt dop.dele všechny chápat :))

Antony - 13.07.2023 18:15:39 #

Precious Wilson furt jede! Však jo, v prožitkové rovině nelze paušalizovat. Klidně ať někdo zacykleně poslouchá své dávno ustanovené favority, a nechť má zážitky olbřímí. Přeju mu to, a těžko mohu tvrdit, že moje objevy mi poskytují víc. To se nedá měřit. Jen vrejpnu pár veledrobných poznámeček, jež činí onen rozdílový faktor:  - zkušenosti jsou nejvíc, co v životě můžeme získat, ty nás rozvíjejí a zušlechťují. Ježděním na stejná místa máme možná pořád stejně silný zážitek (fak jo?), ale ve věci zkušeností nabíráme deficit.  - stejně tak obdivováním jednoho statického vzoru máme tendenci si jej idealizovat. Tím ztrácíme přehled a jsme zcela odtrženi od reality. A tak si po nějaké době začne takový člověk myslet, že všude jinde je to horší, a že později vzniklá muzika je už jen špatná. To jsem si nevymyslel, je to častý mentální kotrmelec statických konzervativců. Domnívám se, že historický optimizmus je znakem emociálního stáří.  - z hlediska přínosu v diskuzi hudební fanoušků je tento jedinec odkázán na repetitivní vychvalování klasik. K ostatnímu jen v lepším případě mlčí, v horším na to brble. Je to škoda. jeho škoda. Ale cesty k pocitovému štěstí jsou různé, nikomu tu jeho neberu. Já su divnej, ti ostatní jsou normální.. :) Objevování je dobrodružtví! Tisíckrát ano!! Proto to dělám. Otázky plánuji denně, ale teď mi do toho lezou nějací brouci časožrouti. Knížka leží na stole a vyzývavě se na mne šklebí..

« další předchozí »