Diskuze

« další předchozí »

Judith - 05.09.2023 07:24:13 #

Jak poznat, čemu se věnovat? Trpajzlík promluvil: začal zpívat Let It Be. Říkám si, jak je to podvojné, že v tom sloganu je nejenom "nech to být" (nech to plavat, pusť to z hlavy), ale zároveň taky něco jako "nech, ať se stane", staniž se - že je to vlastně dobré zaříkadlo. Tak někde na hraně mezi těmito dvěma vědomími drženými v mysli zároveň je prostor pro odpověď. Howgh. Jak toho dosáhnout, to už bude jiná písnička, mám takové tušení...

Judith - 05.09.2023 00:00:10 #

Jenomže ona to je jedna z indicií, že něco stojí (nebo nestojí) za pozornost, jestli a jak o tom mluví jiní. Důvod sám o sobě ne, aspoň pro mě, ale indicie ano. A myslím, že není úplně od věci obracet se (jistě že ne úplně nekriticky) pro pohled i k druhým, že to není jenom dětinská snaha mít pana učitele (což je převlečená touha zbavit se zodpovědnosti), ale spíš důvěra v přirozený běh věcí - zas tolik těch různých vesmírů být nemůže, musí existovat nějaká shoda a srozumění. Hele, tak hoď do placu lepší otázku. Já jen hraju s tím, co je na stole.

Antony - 04.09.2023 23:11:43 #

Fandit soupeři je něco jako oprýskávání vlastní fasády.. Jenže přesně tak to je. Když se někomu nelíbí něco, co mně ano, tak fandím soupeři. Je to jediný relevantní způsob reakce. Protože od jiných potřebujeme totéž. Zbavit se těch nepříjemných pocitů je znak emocionální vyspělosti. A to jak těch, že se nám nelíbí, co by podle nějakého arbitra (v poslechu muziky stejně nikdo takový neexistuje, každý je arbitrem jedině sám sobě) líbit mělo, nebo se někomu nelíbí, co nám ano. Pocity jsou nepřenosné a obtížně sdělitelné. Tedy i z hlediska jakési prestiže zcela mimoběžné. Fak bych si tím lamu nehlával.. Apropos, když posloucháme, tak zkoumáme. To nejde oddělit.

Judith - 04.09.2023 22:17:58 #

Trpajzlíkovi dotaz přetlumočím! Víc slíbit nemohu, tato bytost má svou vlastní hlavu. Pokud jde o původní dotaz, byl zde jistý podiv ohledně reakcí, proto ty veletoče - určitě nejde o natolik důležitou věc, abych se jí mocí mermo zabývala, když není z žádné strany zájem. (Vidím ale další potenciální pramen nedorozumění v tom, že někdo míní hudbu podrobovat zkoumání, zatímco jiní třeba chtějí zkrátka poslouchat...)  Řeknu jen čistě za sebe, k čemu jsem došla v rámci experimentu, jelikož situaci "někdo s gustem haní něco, co se mi líbí" jsem zde několikrát zažila a nebylo mi to příjemné. Zkusila jsem cvičně odložit strach, že budu či jsem za debila, který na rozdíl od mazáků nepozná, co je kvalita, a strach, že někdo uvidí, že mi na něčem záleží, něco se mi líbí, je to pro mě důležité, a bude se mi moci o to lépe posmívat. Tím experiment skončil, jelikož jsem zjistila, že za těchto podmínek nemám čím trpět a cítit se dotčená - ne že by zmizel podnět, ale zmizel jaksi aparát, kterým by bylo možno nepříjemno prožívat. Nadto jsem zjistila, že i když se výše zmíněné naplní, stejně mě to nezabije. Uvažuju, že příležitostně ještě vyzkouším být jednoduše taková, jaká jsem, bez rolí a poker face, jelikož mám tušení, že se tím ušetří spousta energie, kterou budu moci věnovat důležitějším věcem. Něco mi říká, že člověk má bejt blbej, dokud je ještě aspoň trochu mladý, dál je to čím dál riskantnější podnik (opět myslím na Roberta Frippa).

Antony - 04.09.2023 21:15:49 #

Ale abych nebyl jen nihilista, cosik zajímavého vidím v "jak vyfiltrovat věci, které stojí za pozornost a námahu. Jak poznat, čemu se věnovat?" Tadyk to trpajzík bude mít krapet složitější. Zde si s první signální nevystačí.

Antony - 04.09.2023 21:12:14 #

Ostatně, chimp.charlie to shrnul taktéž výstižně. Racionální důvody nejsou nezbytné. Člověk se často chová naprosto iracionálně. I to je mu vlastní. Není robot. Taktéž otázka "proč lidé neradi čtou nelichotivé věci o hudbě, která se jim líbí" má charakter otázek obecných, dávno zodpovězených. Obecných protože se to netýká jen hudby, ale prakticky čehokoli, zodpovězených protože jde o věc týkající se lidských negativních vlastností, jež byly zformulovány před tisíciletími.

Antony - 04.09.2023 20:34:29 #

Domů jít nemůžeme, je tu ještě mnoho otázek, na které odpovědi jest třeba hledati. Ale otázka břitvou rozseknutá mezi ně dávno nepatří. Jak jsem v souvislosti s panem Billgrenem psal, je větší umění klást správné otázky, než na ně odpovídat. Není nic podivného na tom, když lidé zkoumají hudbu. Myslím si, že ptát se zrovna na tohle, je znovuvynalézání kola. Roll the circle! Není nic přirozenější, než lidská zvídavost a zkoumání věcí. Jo, kdyby tady byla hudba, kterou nikdo nezkoumá, nikdo ji nepodrobí poslechem, nedá jí šanci zaznít, nikdo ji nechce. Tak si řeknu - to je ňáký divný. Pročpak asi takovej nezájem? Ptejme se na věci, které nás nalezením odpovědi posunou dál. Těch je..

Judith - 04.09.2023 17:52:24 #

Roll the bones! A můžem jít domů, máme vyřešeno. Orákulum promluvilo :-)

Antony - 04.09.2023 17:35:40 #

Occamova břitva praví - protože tady je. Tím nechci nijak zlehčovat předchozí úsilí ctěné formulátorky, ale tohle je lakonické minimum, k němuž jsem po desítkách let hloubání dospěl. Samotná existence této hudby je dostatečnou výzvou, současně je i obhajobou jejího zkoumání.

Judith - 04.09.2023 16:56:19 #

Pokračuju ve formulační krasojízdě, byť to zatím vypadá na sólový program - nevadí! Poslední postřeh k otázce, proč se lidi podrobně věnují hudbě, která se jim nelíbí. Zadala jsem ji tomu trpajzlíkovi, co mi nadhazuje obrazy, když se zabývám něčím, co nemá jednoznačný tvar a "řešení", typicky samotnou hudbou nebo vůbec uměním - většina mého interpretačního úsilí je vlastně tlumočnická práce pro tohoto trpajzlíka, který má obvykle jasno, jaké něco je (tohle je pro mě obecně mnohem šikovnější otázka než líbí / nelíbí, i když libost či nelibost je v tom obvykle nějak obsažena), a já z něj potom mámím to "proč": proč ti to připadá takové, co je na tom takového (princip analogie v uvažování, přemýšlí takhle třeba slečna Marplová, zatímco Poirot je víc "digitální").  Proč tedy lidi píšou obšírné a procítěné recenze na hudbu, která se jim nelíbí? Trpajzlík se hluboce zamyslel a povídá, pamatuješ si na Harryho Pottera a vězně z Azkabanu? Pamatuješ, jak se chystali popravit Klofana? Jak kat místo něj rozmašíroval aspoň tu dýni? Tak proto! Musím dát trpajzlíkovi za pravdu, když se nad tím zamyslím. Jakmile se člověk na něco chystá, mentálně i prakticky se tomu věnuje, a ono TO prostě nepřijde, není to tam (podle mě fakt není, žádná transsublimace či metamorfóza se v takovém případě nekoná), člověk tu darmo rozvířenou a marně napínanou energii potřebuje nějak ventilovat, potřebuje udělat za věcí tečku. Zásadní otázka u progresivní hudby a vůbec umění totiž zní, jak vyfiltrovat věci, které stojí za pozornost a námahu. Jak poznat, čemu se věnovat? Okamžitý pocit zalíbení je spíš podezřelý, "prvoplánově líbivé" je jedna z nejhorších nálepek, jaké si album může vysloužit. Hudba je z podstaty časově náročná a i když vynecháme fyzické shánění nosičů (což někteří neudělají, budou si chtít koupit a poslechnout CD), čas a pozornost jsou omezené, jak už jsem psala - každý posluchač disponuje jen určitým objemem vnitřní prožitkové kapacity. Věnovat třeba i několik hodin albu, které za to nakonec nestojí, je frustrující.  Umění kromě času a pozornosti navíc vyžaduje postoj, který Samuel Coleridge (jeden z tzv. jezerních básníků, zakladatelů anglického romantismu) popsal jako willing suspension of disbelief, dočasné odložení nedůvěry. Dá se chápat jako přistoupení na pravidla fikčního světa, což zahrnuje například rezignaci na běžnou logiku, ale má i svůj hodnotový rozměr. Říkám tomu pro sebe presumpce smyslu: dokud mě dílo nepřesvědčí, že je blbost, věřím, že není, a pokouším se zaujmout takový postoj, abych jeho smysl dokázala uvidět. Když to nevyjde, je to samozřejmě (opět) frustrující, a člověk se ptá proč, aby se tomu příště mohl vyhnout. Výchozí bod celé této aktivity, která je pro mnoho posluchačů bytostně naplňující, tedy vypadá tak, že někde je něco, co je pro mě zajímavé, dobré a důležité, ale já o tom ještě nevím. Zní to jako zápletka počítačové hry, v níž figurka získává nápovědy a postupuje skrze různé místnosti. Je to velice dobrodružná činnost a člověk v ní je a není sám. Devadesát procent ohnivých diskusí pod recenzemi se dá číst jako vzájemné vyjasňování si pravidel této hry, která nejsou nikde psána předem a odhalují se teprve za pochodu. Pořád jsem nezapomněla na otázku, proč lidé neradi čtou nelichotivé věci o hudbě, která se jim líbí (i když dnes už na ni nedojde), ale mám tu ještě jednu další, z mého pohledu zajímavější: Jak poznám, že je to ono? Jak poznám, že mě nějaké dílo oslovuje, že má pro mě potenciál - že má cenu se jím zabývat? Že zasáhlo, to bývá evidentní, ale když on se ten zásah někdy sbírá a chystá delší dobu (někdy ne, ale takových případů zas tolik není, kdy člověka něco na první pokus rozstřelí na molekuly). Tuhle otázku si každý musí zodpovědět sám - pro mě je to jedna z věcí, kterou mě ohromně baví sledovat mezi řádky, a za sebe můžu říct, že neexistuje jediný způsob a model, na druhou stranu určité zákonitosti se vysledovat dají.

« další předchozí »