Diskuze
« další předchozí » |
Judith - 11.07.2023 10:51:31 #
|
Armstrong jako praotec growlingu je hezká představa. Ve vztahu k předešlému tématu (role učitele) mi připadá zajímavý ten moment, kdy oba mnou zmínění velikánové dostali nějaké postrčení, podporu, nasměrování. Tohle potřebuje i ten největší génius a může to přijít z různých stran, často spíš nečekaných; přímo umělecké školy jsou tak trochu akvárium. A taky museli mít opravdu hlubokou žízeň po vyjádření - jsou osobnosti, které prostě nemají jinou možnost než tvořit, pukli by, uschli, zašli (nořím se teď lehce do Bowieho, jinak Hammil je určitě tenhle typ). Myslím na všechny ty jednoalbové projekty a těm prostě jedno nebo druhé chybělo, spíš i obojí. Mnozí byli velice šikovní, uměli hrát a zpívat, měli talent - ale tvorba pro ně nebyla základní životní potřeba a/nebo nedostali to jedno malé správné postrčení, když to bylo potřeba. edit: No a ne každý, kdo tvoří a tvoří celá desetiletí, to dělá z potřeby tvorby, to je další věc. |
Antony - 11.07.2023 07:34:44 #
|
Nevázaní samoukové přinesli do hudby víc, než houfy opatrných akademiků. Velice si vážím tvůrčí svébytnosti. Jak Louis (growling v jazzu .. :)) i Django (třemi prsty zahrál víc, než většina oběma rukama) patřili mezi ty první. |
Judith - 05.07.2023 08:33:57 #
|
Pokud jde o rozvíjení originality, z hudebního světa mám ráda tyhle dva příběhy: Z policejní cely se dostal do polepšovny chlapec, který chtěl v New Orleansu přivítat nový rok střelbou z kradeného revolveru. Počínal si tak divoce, že vedoucí ústavu nevěděl, co s ním, a spontánně mu vtiskl do rukou trumpetu. Chlapec se jmenoval Louis Armstrong. No a pak ten mistr z fabriky, co pustil Tonymu Iommimu Django Reinhardta, když si pořezal prsty... Tohle je umění. |
hejkal - 05.07.2023 05:39:12 #
|
Zasa, dobrý mentor vie otvoriť obzory, na cestu sa však tvorca musí vydať sám. 🙂 |
Antony - 04.07.2023 23:18:07 #
|
Otázka 10. Akých učiteľov by sme si mali nájsť? Krátka odpoveď: Zlých. Můj koment: Krásný významový posun mezi slovenštinou a češtinou. Zlých = špatné. On to učitel v oblasti umění nemá jednoduché. Netalentovanému studentovi dá jen řemeslo, talentovanému taky. V prvním případě z toho vyleze rutinér, ve druhém můžeme jen doufat, že přirozený talent odolá. Vzpomenu si na dva příklady omezené role učitelů. Dmitrij Šostakovič velice uznával svého učitele a mentora Alexandra Glazunova. Ovšem ve chvíli, kdy mu v jeho vlastních skladbách Glazunov důrazně doporučoval změnu instrumentace, Šostakovič odmítl. Je to moje muzika, řekl. Režisér Jan Němec v dobách svého studia měl na fakultě výstup s vedoucím katedry, jinak zasloužilým režisérem (jméno mi neutkvělo - Krška?), kdy mu řekl - vy mne hlavně nic neučte, vy mne můžete jen zkazit. Člověk se musí učit hlavně rozvíjením své originality. |
Antony - 04.07.2023 15:52:24 #
|
Prosím, názory rozhodně nepřebírat. To je poslední, co bych chtěl. Metám je do davu jako podněty k zamyšlení, nic víc. Proto rád čtu knihy moudrých a zkušených lidí. Občas nesouhlasím, to ani nejde, nežil jsem jejich život. Ale občas přečtu větu, odstavec, a připadám si takhle malej.. Pro mne je radost objevit v cizí myšlence něco, co mi dovolí odkrýt částečku tmy. To je nekonečný proces. |
Judith - 04.07.2023 15:32:29 #
|
Informace o rétorickém pultíku byla jen pro dokreslení, potřebovala jsem si ujasnit, proč se tak ošívám. Neměla to být námitka, jen sdělení. Je mi jasné, že to máš všechno propracované. Přebírat bez vlastního vyzkoušení nehodlám, to je snad pochopitelné, ačkoli argument "on to řekl" uznávali i Pythagorejci. Fakt bych ti přála do diskusního páru někoho tak akorát, ty jsi výjimečný formát. Já si to holt prošlápnu sama a budu se po cestě kochat, ono se to nedá přeskočit. Zase když má člověk pocit, že už tady všechno bylo, je v tom jistá útěcha, že jsou lidi, kteří to "všechno" ještě neviděli - aspoň mě pro tohle vlastně baví učit. |
Antony - 04.07.2023 14:42:13 #
|
Judith - 04.07.2023 13:58:34 #: "Nevím, kam mě chce zavést a kudy" Už tato formulace vyjadřuje ten zásadní problém, o kterém celou dobu píšu. Dá se to vědět? Opravdu? Jak? Kdo to řekne? Pozná se to? Jo, nesmím zapomenout na "čím" - Čím to funguje? V celé mojí konstrukci hraje rozum velikou roli. Patří tam neoddělitelně, akorát má svoje místo, aby netropil škody tam, kde nemá co dělat. Pokud bys četla pozorně, co jsem napsal, pak bys věděla, že mám napsáno prakticky totéž, akorát jinými slovy - "vnímání pro mě nekončí ve chvíli, kdy dozní poslední tón, zaklapnu knížku, dohraje film. Tady to vlastně začíná,". Mohu jen zopakovat svoje "líbí/nelíbí, jak moc, a proč". Tam to všechno je. Nejlepší je vše vyzkoušet v praxi. Opakovaný kámen prubířský. Dělám to neustále. Proto si dovoluji své vývody tvrdit kategoricky, neb jsou tisíckrát prověřené a ověřené. Nicméně nesmím zapomenout dodat, že jde jen o můj názor. Pokud přede mne postaví někdo podobně ucelený, ověřený a odargumentovaný jiný názor, rád se nad ním zamyslím. Inspirací není nikdy dosti. Ale všechno co tu probíráme, mám z drtivé většiny už dávno zpracováno. P.S. Nálepku s rétorickým pultíkem neberu, to můžeš namítnout kdykoli, když se ti názory protistrany nelíbí, samotná námitka postrádá argumentační váhu. |
Antony - 04.07.2023 14:27:08 #
|
chimp.charlie: Postupným vývojem jsme prošli každý. Někdo se zastavil, někdo šel dál, někdo vnímá pozorně, někdo konzumuje ledabyle. Zásadní problém je, že dnes nahrávky na horší úrovni než "mono Melodia safírové rydlo" jdou už ze studia, i když technika pokročila o několik světelných let. A dost lidí to bere jako OK. Dívali jsme se před několika desítkami let na rozšudlené a zrnící ČB filmy na staré CRT TV s vypouklou obrazovkou a kulatými rohy. Máznuté postavy s duchy, šedo-šedá obrazová škála, výpadky přes mizernou anténu, rozlišení 240 řádků. Tyto okolnosti nás nutily většinu informací si domýšlet. A teď si představ, že by z filmových studií lezly už na médiu filmy přesně v této kvalitě. Bylo by to taky OK? Protože právě tohle se děje v muzice. Vždycky poslouchám jenom hudbu. Aparatura je "jen" prostředek, který mi tu hudbu má poskytnout z technického hlediska v co nejlepší jakosti. Pokud je aparatura tím limitem, co mohu slyšet, OK. Pokud je limit na straně nahrávky, je to špatně a zvedám červený praporek. |
Judith - 04.07.2023 13:58:34 #
|
Já se nemůžu a nechci vyhýbat předem některým cestám právě proto, že naslouchám - v případě hudby doslova - samotnému dílu. Nevím, kam mě chce zavést a kudy. Dávám se mu k dispozici a umím dát pro tuto chvíli do závorky očekávání, která nutně vyvolalo už tím, jak se předkládá (žádné dílo jen tak nevyskočí ze zdi). A vnímání pro mě nekončí ve chvíli, kdy dozní poslední tón, zaklapnu knížku, dohraje film. Tady to vlastně začíná, jakmile máme před sebou či přesněji v sobě zamýšlený celek. Končí to až ve chvíli, kdy zavládne rovnováha, kdy vnímám, že dary byly předány a prach se pomalu usazuje. Může to trvat pár hodin nebo týdnů, vzácněji i déle. Různé aspekty mě jako člověka a různé aspekty díla se v tom zapojují různě podle potřeby. Umět mezi nimi plynule přecházet, na ničem moc nelpět, ale přitom všechno brát vážně, nechat se překvapovat a všímat si, co se děje, to jsou pro mě znaky dobrého posluchače. Popravdě, rétoriku nemám ráda. Jak před člověkem vidím pultík, když mluví, začínám být ostražitá. Umím to dát stranou, ale takové hovory mě moc nebaví. edit: Mimochodem k závěru, že k celému člověku nutně patří i rozum, aby byl člověk opravdu celý, jsem dospěla poměrně nově na základě tohoto vlákna. Není to tak dávno, co jsem nad rozumováním prskala, i když to bylo právě ve vztahu k těm "následným fázím". Můj nynější point je, že se to nedá až tak přesně oddělit - proto, že vnímání díla nekončí s posledním písmenkem nebo tónem. |
« další předchozí » |