Diskuze

« další předchozí »

balu - 05.02.2024 14:42:47 #

loutkář Cvak o Thompsonovy vím, ale jeho alba jsem neposlouchal. Můžeš doporučit něco s rockovým nápřahem?

Apache - 05.02.2024 13:48:19 #

balu: Já jsem začal poslouchat muziku v roce 1982, tzn. v době, kdy doznívala new wave a zároveň kulminovala nová vlna britského heavy metalu. Přitom AC/DC byli na absolutním vrcholu, Pink Floyd byli ještě pořád těžce in a KISS, i když v tu chvíli za zenitem, ještě pořád nesundali masky. Queen se teprve začínali nesměle ztrapňovat a Styx byli těsně před svým pádem. A do toho jsem ještě poslouchal Beatles, protože ti byli tenkrát považováni pořád ještě za nejlepší kapelu historie. Když si to všechno vemeš a zamícháš, tak máš ten můj základ. Na několik let mi z toho vyšel vítězně heavy metal, ale jak běžely osmdesátky, začal jsem se stále více zajímat o to, co bylo předtím, co to ovlivnilo a co jiného lze ještě v rocku nalézt. Ale celkově bylo dost jasné, že se pomalu ale jistě přesouvám směr Amerika. Nejdřív přes glam metal a AOR, no a po objevení tamního blues a southern rocku už bylo vymalováno. Teprve mnohem mnohem později jsem se vrátil do Anglie 70. let a začal si objevovat všechny ty Slejdy, Sweety, atd. Ale všechno, co jsem vyjmenoval, se mi nějak promítlo do mé hudební DNA a zůstalo tam. Konec vývoje přišel s grungem - na rozdíl od tebe, který v pohodě jmenuješ grungeové kapely jako své oblíbené, já to absolutně nesnáším. To byl pro mě konec rokenrolu. O to víc si dnes užívám ten jeho začátek (Chuck Berry a přelom 50. a 60. let). Ale potěšilo mě, že jmenuješ i Guns N Roses - to byla možná poslední opravdu velká rokenrolová kapela. Navíc (nejen) podle mého dělení patří tahle parta pořád ještě do glam metalu, i když na ten opačný (syrovější) konec než třeba Europe nebo Bon Jovi. Mimochodem, to, že GNR byli u nás, v zemi, která podle mě vůbec nechápe rokenrol a jeho podstatu, tak populární, beru jako dokonalý paradox. :-) Ale tak měli tu na rozdíl od skoro všech svých glam metalových předchůdců hodně dobrou propagaci v médiích, protože Use Your Illusion už vyšlo pár let po pádu komoušů a poznávání GNR národem tak nestálo v cestě prakticky nic. Jinak zpočátku jsem (krom Beatles a pár dalších) zůstával spíš v osmdesátkách, ale nejpozději v 90. letech jsem se naplno přesunul i do sedmdesátek. I když pravda pořád hlavně na americkou půdu. Tehdy jsem našel všechny ty Alice Coopery, Blue Öyster Culty, Hearty, ZZ Topy, Lynyrdy, Tedy Nugenty, Cheap Tricky a další a další. Myslím, že to obrovské okouzlení americkým rockem 70. a 80. let už ve mě zůstane navždycky.

loutkář Cvak - 05.02.2024 13:40:03 #

balu: Když zmiňuješ Fairport Convention, sólového Richarda Thompsona (nebo s Lindou) jsi někdy poslouchal? (To je tedy pozdější záležitost.) Přijde mi, že v Česku je naprosto neznámý, nikdy tady ani nehrál. Mám ho rád.

balu - 05.02.2024 13:15:36 #

Apache je jasné, že mé posluchačské formování, které začalo v roce 1970 je prostě jinde než tvoje. V té době byly stylotvorné zejména anglické kapely. Z amerických jsem poslouchal The Doors, Jefferson Airplane, Canned Heat, Janis Joplin a Zappu. Hendrixe beru za anglického umělce, protože se prosadil až po přesídlení do Londýna. Později přišly CSNY, BOC  a Patti Smith, také BTO a Rush. Jinak mne na počátku sedmdesátek zaujal folkrock a to už jsme úplně jinde. Simon & Garfunkel, B.Dylan, The Band, Donovan, Fairport Convention, Steeleye Span, Joni Mitchel. Jak vidíš tak amerických band tam moc není, ty ke mě pŕišly až s Guns & Roses, Soundgarden a Nirvanou...

Apache - 05.02.2024 12:40:34 #

Minidisk jsem kdysi chvíli měl a pak prodal. Měl jsem ho dokonce tak krátkou chvíli, že si na to už ani pořádně nevzpomínám. Moje první zklamání u Accept bylo album Metal Heart. Naštěstí jsem chvíli potom objevil Mötley Crüe, kteří Germány vystřídali na mém pomyslném trůně. Russian Roulette z odstupem hodnotím kladně, ale když ho vydali, bylo mi jasné, že ten boj o postup mezi rockovou klasiku už nejspíš prohráli.

Jarda P - 05.02.2024 11:55:07 #

Accept jsem kdysi také poslouchal, z vojny v Brně jsem si z burzy přivezl jejich debut. To pravé ale začalo albem Breaker. V době vydání Metal Heart jsem navštívil jejich koncert v Katowickém spodku a byl skvělý.  Můj zájem o ně skončil albem Roussian Roulette, dnes je mám pouze jako výběr na minidisku podobně jako Iron Maiden.

Jarda P - 05.02.2024 11:46:44 #

Pro mě byli Iron Maiden v době chvilkového opojení metalem kapelou nr. 1, hlavně díky debutu. Killer už bylo slabší a s příchodem Dickinsona už se mi líbilo z alb jen něco, hlavně věci typu Childrem Of The Damned a Hallowed By The Name. V roce 1984 jsem dokonce vyrazil na jejich koncert v Budapešti v době vydání Powerslave na parkovišti u nějakého hotelu. Koncert to byl dobrý, ale po celodenním chození po městě už jsem nebyl schopen stát a pořádně si ho užít. Podruhé to bylo v době vydání Somewhere In Time v polském Zabrze, to už mě tolik neoslovilo, protože jsem krátce před tím absolvoval Marillion s Fishem a můj zájem se začal obracet jinam. Za nejlepší desku považuji Piece Of Mind, z novějších pak Brave New World. Na CD už nemám nic, jen výběry na minidisku.

Apache - 05.02.2024 09:50:53 #

l.C.: Cronenberg je celkem můj oblíbenec, viděl jsem drtivou většinu jeho filmů, ale Nahý oběd ještě ne. Pokud teda v horrorech nejedeš, mohli by pro tebe být Démoni příliš silné kafe (ber to jako varování), ale... (ALE!) Dellamorte Dellamore by měla být asi povinnost. To by se ti mohlo opravdu líbit. Je to takový ten typ filmu, o kterém bych předpokládal, že by ho měl nároćný filmový fanoušek tvého typu znát. ;-) Troufám si říct, že tenhle můj tip tě nezklame. A pokud možno, snaž se ho sehnat v dobré kvalitě - ten film si to zaslouží. Démony si ale raději možná 2x rozmysli.

loutkář Cvak - 05.02.2024 09:29:47 #

Apache @ 04.02.2024 21:08:06 Na filmy možná, na horory moc ne :-) Lamberto Bava před několika lety natočil film s Larsem Eidingerem, který z nějakého důvodu stále čeká na uvedení. Na ten se (jestli někdy vyjde) podívám, protože Eidinger, Démony si poznamenávám, ale... Dellamorte Dellamore jsem taky neviděl. Taky si poznamenávám, ale... Včera jsem znovu koukal na Cronenbergův Nahý oběd volně podle Burroughsova románu (spíš podle Burroughsova života, skutečnost a fikce), tím pro mě "bizary a obskurnosti" ve filmu asi končí :-)

Apache - 04.02.2024 23:12:01 #

Tak ono to někdy nemá nic společného s tím jak jsi dobrý, ale jak jsi slavný. A tihle všichni jsou prostě slavní a je jedno jak jsou dobří. Zná je každý. I spousta teenagerů. Kdyby ses na Accept zeptal jakéhokoli teenagera někdy v půli osmdesátek, zhruba tak každý třetí bude vědět o co jde. Když se jich na Accept zeptáš dnes, kolika z nich to něco řekne? Jednomu z tisíce? Jednomu z deseti tisíc? Bohužel v případě současných Accept nebo Dirkschneiderovy tvorby se nedá mluvit o ničem významném už hodně dlouho. Ti lidi prostě těží z bývalé popularity, vydávají další a další stále méně zajímavé desky a čile koncertují pro své publikum, které stárne s nimi. A řídne. Je to trochu smutné, ale tak to občas chodí. A tohle všechno říkám já, velký fanoušek jejich staré tvorby. 80s Accept a prvních několik alb U.D.O. rocks. Později už to bylo pořád slabší. No a to, s čím přicházejí dnes, to se vážně moc nedá.

« další předchozí »