Diskuze
« další předchozí » |
stargazer - 06.01.2023 19:06:23 #
|
Judith : Obdivuji tvojí energii "nasávat". Nasávat, zkoušet a poznávat nové hudební krajiny. Můj obdiv. Kdysi jsem byl jako ty. V těch časech internet a počítače byly v plenkách. Hudební tipy se předávaly v hospodě u piva. A tak jsem se dostal k Mike Sternovi a albu Upside Downside. V bazaru poslech přes sluchátka, počkat co mi to říká, a pak koupit. Měli tam ještě následující alba Jigsaw a Time In Place. Koupil jsem všechny. Dnes už nemám tolik času na nové hledání. A ani té energie. Jsem rád, že stíhám poslouchat to svoje. |
Judith - 16.11.2022 20:50:41 #
|
Tohle mi vrtá hlavou od chvíle, kdy tu poprvé padlo spojení reprodukovaná hudba. Přemýšlela jsem, jestli je teda takový rockový koncert živá hudba, nebo reprodukovaná? Nakonec mi bliklo, že rock je jako žánr založený na použití elektrické kytary, která nutně předpokládá zesilovač, takže ji přítomnost reproduktorů - jako článku mezi nástrojem hudebníka a uchem posluchače - o nic nepřipraví, nijak nezkreslí, pravda? (U kláves si nejsem jistá, ty asi taky patří z podstaty do zásuvky, že ano. Takže pro filozofování zůstává vokál a bicí...) Začala mi ale vrtat jiná věc, a sice další technické vymoženosti, které muzikanti začali hojněji používat v posledních letech, resp. několika málo desetiletích (určitě ne od počátku rocku), a které ovlivňují jejich vzájemnou komunikaci na jevišti - inner ear monitors, sluchátka do ucha. Gavin Harrison v jednom rozhovoru zmínil, že jakmile vystoupení překročí parametry jazzového klubu, jsou hudebníci na tento druh vzájemné koordinace v podstatě odkázaní, pokud má výsledek znít dobře. Mluvil o vystupování s King Crimson (bylo to předtím, než se dali znovu dohromady Porcupine Tree) a říkal, že to v podstatě je, jako by byl každý v jiné místnosti. (V sedmdesátých letech ale King Crimson používali ještě klasické odposlechové reproduktory, zřejmě?) Pokud má tedy vlastností živého vystoupení být nějaká míra vzájemné komunikace mezi hráči, což je nutná podmínka menšího či většího stupně improvizace (od drobných změn existujících skladeb po ryzí jamování), tyto monitory komunikaci mezi hráči mění - nemyslím, že nepřekročitelně, pořád jim nikdo nebrání se na sebe navzájem dívat a reagovat, ale jsou k tomu vlastně míň nucení, musí se pro to vědomě rozhodnout - u záznamů živých vystoupení z dob odposlechů (myslím ty bedýnky na zemi, obrácené ke kapele), tedy videa, mi přijde, že se navzájem pozorovali víc, protože na odposlechy nebyl takový spoleh, a přirozeně tak na sebe navzájem víc reagovali. Ty sluchátka v uších muzikantů ale dělají ještě jednu věc: izolují hráče poslechově míň nebo víc (vím o hráčích, kteří si je upravují skutečně do neprodyšnosti) od publika. V čem už je pak živost onoho vystoupení? Když se k tomu přidá na straně hudebníků click track a na straně publika les zvednutých mobilů, vzniká už poměrně bizarní komunikační situace. Je to ještě vůbec živá hudba? Osobně je pro mě na koncertech důležitý hlavně zvuk, taková ta masa, kterou doma nevyrobím a která zasáhne člověka i jako hmatový vjem, a pak přítomnost dalších lidí, jednak publika, pro ten pocit samoty ve spřízněném davu, a taky vědomí osobní přítomnosti hudebníků - na jeviště nějak cíleně nekoukám, ale ten pocit, že tam fakt jsou, nějak působí, asi jako vědomí, že mám před sebou originál výtvarného díla, i kdyby pro oko byla reprodukce těžko k rozeznání. A když se bavíme specificky o kompozičně náročné, technicky propracované hudbě, musela jsem smeknout, když jsem sledovala jevištní provedení Godbluff - tam to bylo bez technických pomůcek (taky byl bubeník na konci úplně hotový, uhlídat rytmus a tempo čistě z hlavy, uf uf - samotné bubnování mi zas extrémně složité nepřišlo, ale tohle byl fakt olympijský výkon) a nějak se to do celku propsalo, ta skladba (viděla bych tady album jako celek) měla pořád ještě lidské rozměry. Chtělo to pár poslechů, řekněme tři čtyři, aby se v ní člověk rámcově zorientoval, a dalších pár, aby ji trochu poznal, i napodvacáté je pořád co objevovat, to bez debat. Ale celkový pocit je - analogový, fakt to slovo sedí. Podstatně jinak na mě působí třeba současní Dream Theater - nemůžu si absolutně stěžovat, že by na mě nepůsobili, to album se mnou dělá věci, ale ten mechanismus byl prostě jiný, jakoby se to v jednu chvíli sepnulo o OFF do ON (což si vyžádalo spíš deset patnáct poslechů než tři čtyři) a dál už se to vlastně nevyvíjí. Digitální dojem. Měnilo se mi těžiště oblíbených skladeb, měla jsem postupně fázi každé jedno z nich, ale "slyším" je vlastně od toho aha momentu stejně, není v tom to objevování dosud ukrytých zákoutí jako třeba u Yes. A jejich systém komponování, nahrávání a přístup ke koncertování je vlastně dost extrémní a svérázný... |
Judith - 06.11.2022 13:27:30 #
|
Tak jsem pročetla, co přibylo, a už dvacet minut píšu a mažu, abych se vyjádřila co nejpřesněji, a je to teda složité. Vnímám tady jako silnou hodnotu snahu zabránit nedorozuměním a vyhroceným přestřelkám. Ona je taková toxická diskuse (mluvím teď o těch dávných kauzách, na pár jsem pod recenzemi narazila) někdy lepší než seriál a asi bych se nebála, že to nově příchozího automaticky odradí. (Zažila jsem přirozenou obnovu webu, který byl po nešetrném redesignu a v podstatě rozvratu původní promyšlené funkcionality - poté, co se dostal pod majetek nejmenované velké společnosti - ve stavu, že tam pravidelněji psalo asi pět "pozůstalých" a přibyly třeba jen tři příspěvky za den. Zase se to rozběhlo, vrátila se spousta starousedlíků, otupily se hrany mezi jinými tematicky podobně zaměřenými stránkami a jejich uživateli, přibyli lidé z ulice... ale trvalo to dobré tři roky. Má určitě cenu přemýšlet, jak web působí navenek, a možná by to stálo za samostatné vlákno, víc očí víc vidí, máme tady různé zkušenosti a osobně by mi dávalo smysl třeba u informace o ročním poplatku zdůraznit, že pomáhá web udržet bez reklam - to je zásadní plus i pro uživatele, který si chce zatím jen číst a necítí potřebu zakládat si uživatelský účet, ale jakmile ho jednou bude mít, třeba sem tam něco někam napíše, chytí se... A aspoň symbolická odměna pro technickou podporu je prostě potřeba, z dobré vůle a nadšení se dlouhodobě fungovat nedá.) Proč to říkám: zdá se mi, že podobnou snahou o nerozdmýchávání neřešitelných sporů je pohled, na kterém se, hejkale a Antony, shodujete - že všechny preference jsou stejně hodnotné, nikdo a nic není lepší nebo horší. Je a není. Určitě je škodlivé, pokud se dostaneme do fáze "kdo nemiluje/nechápe XY, je blbec", případně "nedal tomu zatím dost", což mnohdy ze strany mluvčího vyjadřuje totéž. Ale pokud z toho uděláme axiom, zabrání nám to klást si mnohé užitečné otázky. Jako lidé opravdu zas tak odlišní nejsme, spousta věcí je daných antropologicky, kulturně, historicky (vlastně i hudební formy nebo žánry jsou něco, co se prostě osvědčilo a vyvinulo jako kompromis mezi tím, co si - jako autoři i vnímatelé - přejeme, co potřebujeme, co chceme sdělit a co jsme schopní vytvořit; i na architekturu se dá dívat jako na uskutečněnou myšlenku, ta myšlenka se někde vzala a nějak se svými uživateli skrze své výrazové prostředky komunikuje a formuje jejich život). Vedle těch "přirozených" a "nepřirozených" rytmů, o kterých jsem už psala, by se například dalo docela slušně rozplést, kde se vzalo vnímání hlubších tónů jako "temných" a vysokých jako "jasných" a jak to souvisí s dalšími běžnými konotacemi, věnuje se tomu kognitivní věda. Pokud je podstatou hudby uspořádanost (což je logická druhá strana mince "vědomé lidské činnosti"; rozdíl umění x řemeslo to nepostihuje, ale to teď není nutné), pak požitek z ní bude souviset se schopností tuto uspořádanost rozeznat - bez nutnosti nějak to při poslechu pojmenovávat nebo si toho vůbec být "vědom", může to proběhnout čistě prožitkově, pocitově - a tady se opravdu dostaneme k tomu, co a jak má kdo "naposloucháno". Nedělá to z něj hrošího nebo lepšího člověka, ale je to prostě faktor, který jeho prožitek ovlivňuje. Těch faktorů je mnohem víc a je dost dobře možné, že na úrovni toho, co nám hudba dává, má každý své zdroje - to, co jednomu dává kapela A, může druhému dát kapela B, ne v téhle konkrétní podobě (protože jedinečná výrazová struktura je prostě... jedinečná), ale z hlediska nějakého záhybu v duši, který to rozechvívá. Ale skončit u toho, že nikdo nemůže nikomu říkat, co má mít rád, je z mého pohledu prostě škoda. Existuje něco jako "dobrá muzika". Nemusí být dobrá - vhodná, "ta pravá" a v tomto smyslu správná - pro mě, ale to nezjistím, dokud si do ní nestrčím čumák. A to, že se víc lidí na něčem shodlo, nebo že třeba jen v jednom člověku něco rozehrála konkrétní nahrávka, že ho oslovila, zaujala, ovlivnila... to jsou prostě vodítka, bez kterých by ten lov v nekonečném hudebním moři byl o hodně nahodilejší a nakonec by tady ani tenhle web vůbec nemusel být, protože "je to všechno subjektivní a čistě pocitové". Já už třeba teď vím, že jestli si někdy najdu cestu ke Genesis, bude to z velké části díky tomu, jak o nich píše Gattolino. A kdyby mi někdy přímo řekl hele, pusť si tohle, to je supr věc, budu sakra dobře poslouchat. Když jsem si chodila půjčovat cédéčka k Jaromíru Merhautovi (vůbec jsem tehdy nevěděla, "kdo to je"), nikdy mi nic nenutil. Občas mě upozornil na nějakou raritu, která by mi mohla utéct, občas jsem si všimla, že mu to jiskří v očích, když jsem z něčeho byla nadšená, ale nikdy jsem neměla pocit, že mě nějak hodnotí nebo zkouší, v tomhle byl skvělý - ale možná mě někdy mohl trochu víc "nutit" a "poučovat". Jsem ráda, že jsem ho poznala, a mrzí mě, že už tady není, nevěděla jsem to. Svým způsobem tu pořád je, ta digitální věčnost je v tomhle dobrá. Teď jsem se nechala unést a možná se vlamuju do otevřených dveří - tak jsem třeba někomu dala čtení ke kávě. |
Judith - 05.11.2022 17:02:32 #
|
Tohle bude skvělé čtení, až mi zapne mozek (což dneska možná vůbec nenastane)... Lepší slovo než "vymezení" by asi bylo "zaměření", prostě oblast zájmu, směr. A to je důležité mít, jinak bychom se neměli nad čím potkat. Prakticky vzato je určitě dobré nestříhat křídla myšlenkám jen proto, abychom se vešli do nějakého rámečku. Tohle vlákno je ochotné pojmout každou neplechu! Žádného útoku nebo sporu jsem si (celkově na Rockboardu v této obnovené fázi) zatím nevšimla a doufám, že jsem ani žádný útok neprovedla, já jsem v tomhle trochu natvrdlá... Vlastně jsem si říkala, že to bude hezký signál obnovení životních funkcí webu, až se a) strhne nějaký pořádný off topic b) někdo s někým řádně zhádá :-D |
Antony - 05.11.2022 12:01:48 #
|
Odlišný názor je impulsem a podnětem. Inspirací pro přemýšlení. Nasměřováním a také možností pro obhájení vlastního názoru, především sám pro sebe. I možností k případné jeho revizi nebo naopak ujištění se v něm. Je to jeden ze způsobů, jak se posunout dále. Proto jsou diskuse na internetu užitečné, pokud jsou vedeny korektně. |
hejkal - 05.11.2022 09:45:41 #
|
Myslím, že sa zhodneme. Hudba ako nástroj na presadzovanie ideológií (či už osobných alebo spoločenských) je zlým fenoménom. Ešte by som rád dodal, že môj príspevok nechcel byť nejakým konfrontačným kúskom voči aktérom diskusie, len som sa odpichol od toho, čo zaznelo a rozviedol som to. Podľa mňa by sme vždy mali mať na pamäti isté preventívne varovanie pred tým, aby sa aj táto diskusia nezvrhla ako už veľakrát v minulosti, na prípadné osobné animozity. Rockbord je (žiaľ) skanzenom toxických diskusií, kedy sa hudba používala ako zámienka na osobné útoky, Merhaut mal v tomto podľa mňa pravdu, tieto zbytočné ohavnosti sa pokojne môžu zmazať, ich hodnota, ak nepočítam memento pre budúcich diskutérov, je nulová a v podstate iba kazia dobrý dojem z hudobného webu. V tomto by Rockboardu podľa mňa pomohlo, keby sa hrdo nehlásil k tým progboardovým vojnám. Pre nového návštevníka to môže pôsobiť, že je kdesi v stoke, akých je web plný a radšej ide ďalej, čo na tom, že je to dávna minulosť. Pravda, pri písomnej komunikácii sa nejedna nevinne myslená veta môže vnímať útočne, čo rozhodne v mojom prípade nie je zámerom. V neposlednom rade som tiež zástanca toho, že smerom k hudbe tolerujem akýkoľvek názor, ktorý tu zaznie. Časy, kedy som "potreboval" vyjsť víťazne z každej diskusie, mám už (dúfam, že navždy) za sebou. :) Ešte doplním známu skutočnosť, že práve názor odlišný od môjho je častokrát pre mňa hodnotnejší a podnetnejší ako prostý súhlas. A osobne vyhľadávam aj marginalizované pohľady opačné k široko akceptovaným dielam. Nemusím sa s nimi stotožňovať, ale ako podnet nad premýšľaním o hudbe sú na nezaplatenie. |
Antony - 05.11.2022 09:36:15 #
|
Judith: "tohle fórum má své vymezení" Teoreticky správné až ušlechtilé. V praxi však ne zcela uskutečnitelné. V oblasti diskuze o hranicích hudby se dostáváme na velmi obecnou rovinu, která logicky přesahuje rámec rockové hudby. Zde považuji za vysloveně žádoucí zahrnout do množiny diskutované problematiky všechny hudební i umělecké disciplíny, abychom mohli otevřeně o tématu psát ve všech souvislostech. Jakékoli tabuizování považuji za nežádoucí. V profilech a recenzích se vymezení striktně dodržet také nedá. U interpreta, který tvoří dominantně v rocku, ale má také alba vysloveně jazzová, coutryová, klasicko hudební, či jiná mimo rocková (a že takových interpretů je), to prostě možné nebude. Jedině snad za cenu toho, že se budeme tvářit, že tato jeho alba neexistují... |
Antony - 05.11.2022 09:27:11 #
|
Zjednodušeně řečeno, a často to v různých diskuzích píšu, je nutno dokázat oddělit názor od jeho nositele. Tedy - nelíbí se ti to, co mně, ale nemám tě kvůli tomu za kreténa. Jednoduché i nesnadné současně.. :) |
Antony - 05.11.2022 09:22:39 #
|
Hejkal: Velmi pěkně a pravdivě napsáno. S naprostou většinou se zcela ztotožňuji. Mohu opravdu jen souhlasit. Dovolím si za sebe upřesnit dvě věci. "umenie je vždy výsledkom vedomej ľudskej činnosti". Přesně tohle je i základní součástí mojí definice hudby. Současně vím, že je to podmínka nutná, nikoli však dostačující. Je například nutno klasifikovat rozdíl mezi uměním a řemeslem, které je taktéž výsledkem vědomé lidské činnosti. Z hlediska osobních preferencí jsem se již dávno oprostil od posuzování toho, co se komu líbí za muziku. Případně, což je ještě horší, posuzování člověka podle jím preferovaného interpreta, či stylu. To považuji za vskutku dětinské, neřkuli hloupé. Zde platí pravidlo naprosté individuální svobody. A také jedinečné osobní správnosti. V tom se shodujeme. Jediné, k čemu se vymezuji, a co považuji za škodlivé, je způsob přístupu k hudbě, který popírá samotnou její podstatu. Tedy pokud se z hudby a jejího hodnocení dělá ideologie. Pokud jsou někým stanoveny vzory a slepě přijímané pravdy. Každé hudební dogma je těžký kámen, který jí brání dýchat a létat. Takový přístup jde přímo proti svobodě (jež je v umění alfou i omegou) a přesahuje rámec osobní roviny. Ještě nad rámec dodám, že každá mince má dvě strany. Jedna věc je, že odlišný hudební vkus by neměl být znevažován "sofistikovanými podpásovkami". Na druhou stranu je třeba očekávat, že upřímně a otevřeně vyjádřený názor na hudební dílo nebude zastáncem opačného názoru za podpásovku účelově označen, aby se pak mohl okázale urážet. Tím se do hodnocení hudby vkrádá strach, co se vlastně smí, a co se musí, což je opět proti smyslu jejího poslechu. |
hejkal - 05.11.2022 06:54:22 #
|
K tejto téme, ktorá je vďačná na čítanie, ale nevďačná na univerzálne pravdy, sa dá vždy uviesť mnohé. Za mňa platí, že vnímanie umenia je individuálne a neexistuje jediné (prípadne viaceré, ale hierarchicky usporiadateľné) správne riešenie. Každý prístup je rovnako „dobrý“. Či už niekto počúva všetko alebo len jedinú skupinu či skladbu po celý život, stále ide o rovnako „správny“ prístup. Je prirodzené a ľudské, že svoj prístup máme tendenciu vyzdvihovať, ale to už je skôr kategória psychických stavov jedinca než relevantná argumentácia. Darmo označíme iný prístup za detinský, prípadne sa snobsky pozeráme ako napríklad jazzový fanúšik na rock a naopak (a že sa takéto pohľady aj samotných hudobníkov vyskytujú častejšie ako kriminálna činnosť v politike), stále platí, že neexistuje jediná správna cesta, každá individuálna preferencia má rovnakú relevanciu. K témam v diskusii si dovolím doplniť len tri poznámky. Definícia hudby ako umeleckého druhu vychádza z predpokladu, že hudba má isté definičné hranice, ktoré ju odlišujú od niektorých iných zvukov, či už hlukov, ruchov alebo prírodných sonických prejavov. Každé umenie je vždy výsledkom vedomej ľudskej činnosti, keď už nič iné. Zároveň podľa mňa platí, že táto uvedomelá činnosť nemá vo svojej podstate hranice. :) Akékoľvek univerzálne pravdy môžu znieť relevantne (každý žáner má diapazón od geniálnych po odpadkové diela), v konečnom dôsledku ide vždy o osobné preferencie. A tie nie sú univerzálne, takého človeka ešte tento svet nezrodil. Osobný vývoj a preferencie vždy niečo vyčlenia. Každý z piatich zmyslov nám prináša ako potešenie, tak nechuť. A platí to aj pre sluch. Preto aj najgeniálnejšie dielo z klasickej hudby alebo napríklad rapu môže vyvolávať nepríjemné pocity u niekoho, kto vníma veci inak ako fanúšik danej muziky a je to v poriadku. Platí to aj naopak. Toto poznanie je podľa mňa dôležité napríklad pre arteterapiu. Prístupov k umeniu je veľa a jedným je aj pohľad z uhla sociológie, psychológie a pedagogiky. A preto, akokoľvek sa to môže niekomu zdať zvláštne, existujú diela, ktoré vznikajú s vedomým účelom pre rôzne skupiny ľudí, dokonca aj podľa veku. To neznamená, že nemôžem mať rád rozprávky, keď som dospelý, ale tak, ako existujú knihy, filmy, ilustrácie pre deti, tak vzniká aj hudba a pesničky pre deti. A logicky teda aj hudba pre dospelých. A opäť platí, že aj dieťa môže pozitívne reagovať, čo ja viem, na Mozarta (dokonca existujú aj názory, že hudba funguje už v prenatálnom štádiu). Áno, hudba je natoľko abstraktná (v tomto je ako umelecký druh naozaj jedinečná), že rozumom dokážeme tento prístup zhodiť zo stola, ale znamená to iba toľko, že skrátka v danom momente neberieme do úvahy všetky možné prístupy k umeniu (a že ich je). Aby som to zhrnul, všetky prístupy, preferencie žánrov a pod. sú rovnako hodnotné a naša podvedomá tendencia vydávať vlastný prístup za ten naj je ľudská, ale nie je „lepšia“. A to ani vtedy, keď sa s našim prístupom zhoduje masa iných ľudí. Aj keby existoval len jeden jediný človek, ktorý bude počúvať hoci iba jedinú skladbu od Pet Shop Boys a ostatné ho nezaujíma, jeho vnímanie je rovnako hodnotné ako tisícov priaznivcov všetkých hudobných žánrov. Môžeme sa nad tým pozastaviť, ale nevidím dôvod znevažovať umelecké vnímanie a vkus človeka akýmikoľvek sofistikovanými podpásovkami. Tie nie sú o hudbe, ale o úplne inej psychologickej disciplíne. :) |
« další předchozí » |