Diskuze

« další předchozí »

Judith - 05.11.2022 00:14:43 #

Kvalita bezpochyby existuje napříč žánry, zároveň si někdy říkám, že tohle fórum má své vymezení a nemusí se hodit mluvit na schůzce pěstitelů orchidejí o tom, jak se daří mým begóniím, například. Ale pořád jsou to kytky, to je fakt. Z klasiků mě asi nejvíc oslovuje Martinů, inscenace Her o Marii mi rozhodně ukázala sílu živé hudby (bez zesilovací aparatury) - na scéně - včetně horních balkonů - bylo v jednu chvíli 180 účinkujících, tři pěvecké sbory. Ta energie byla neuvěřitelná, vůbec jsem noc potom neusnula. Od něj si občas pustím i nějakou tu symfonii, u jiných zatím zbaběle spoléhám na jevištní kusy, kde je vždycky aspoň na co koukat (u baletu je zase pokaždé co poslouchat).

Antony - 04.11.2022 21:20:34 #

V tomhle smyslu muzika nemá hranice. Když je dobrá, je úplně jedno, zda se jedná o country, elektroniku, pop, bigband nebo baroko, případně cokoli jiného. A taky je jedno, jestli jde o dvouminutovou píseň nebo dvouhodinový epos. Z hlediska žánrů si opravdu nemám problém pustit Bedřicha Smetanu a potom SLAYER. Užiju si oba úplně stejně, tedy alespoň z hlediska intenzity zážitku. Dneska před chvílí London Symphony Orchestra a teď CELTIC FROST. Obojí maso.

Judith - 04.11.2022 18:38:23 #

Nechci plevelit vlákno o nových přírůstcích, tak pro Antonyho a Pegase sem (vlastně to i navazuje): Krásné přírůstky! V létě běžel na ČT3 nějaký seriál o vývoji populární hudby, kde účinkoval orchestr Václava Zahradníka, říkala jsem si u toho, jací jsou ti muzikanti machři. A orchestr Gustava Broma jsem si pak hledala na YouTube, člověk musel občas překousnout nějakou Helenu Vondráčkovou, ale muzika parádní. Dělá mi moc dobře ten pocit velkoměsta, který v bigbandu je, a vlastně podobný pocit mám i z nahrávek Toto (třeba stejnojmenné album) - neony, flitry, deštěm umyté ulice, tanec někde na střeše, cinkání skleniček a tlumený hovor zpovzdálí... Jo a přišla jsem na to, Richard Wagner komponoval něco jako Rock For People, prostě rovnou celý fesťák :-D

Pegas - 04.11.2022 17:22:30 #

A k těm škatulkám, naprosto souhlasím s tím, že jsou vhodné pro označení stylu a nelze je brát doslovně. A beru to i jako užitečné pro základní přiblížení.

Pegas - 04.11.2022 17:19:47 #

Judith: Určitě je více skladeb delších než 20 minut. Problém je v tom, že na dlouhou skladbu to chce také dostatek nápadů a strukturu takovou, aby to nebylo jenom dlouhé, ale aby to dávalo smysl a posluchač pořád věděl, co poslouchá. Pokud mi dlouhá skladba uteče tak rychle, že mi to tak dlouhé ani nepřijde, beru to pro sebe jako známku, že se to podařilo. Dlouhá alba jsou to samé, naplnit to opravdu kvalitní muzikou, to není jen tak. Jako fanoušek jsem byl také nadšený ze starších CD třeba The Flower Kings, i když jsem uznával, že tam je hodně výplně (která mě sice bavila, ale asi neměla opodstatnění), když jsem si začínal kupovat CD, tak jsem vítal delší nahrávky jako více muziky za stejné peníze jako čtyřicetiminutové CD. Ale i když bude po okraj narvané CD nebo dvojalbum opravdu povedené, už delší dobu preferuji právě tu stopáž 40-50 minut jako ideální. I když si můžu říct, že je škoda, že už to končí, ono na tom "v nejlepším přestat" také něco je a taková alba obvykle i více naposlouchám, protože to nezabere tolik času, můžu to dát v pohodě na jeden zátah, zopakovat několikrát po sobě... Ale dnes vidím jako větší problém druý extrém, že spousta interpretů (i když ti mě většinou nezajímají) na alba kašle a jedou v singlech, streamování ap.

Judith - 04.11.2022 11:53:50 #

Gesamtkunstwerkboard.cz ?

hejkal - 04.11.2022 11:03:21 #

Antony :)

Antony - 04.11.2022 10:58:38 #

Richard Wagner by patrně nesouhlasil :)

Judith - 04.11.2022 00:31:06 #

To je jako ten bonmot "příteli, omluvte můj dlouhý dopis, neměl jsem čas napsat kratší"... Možnosti nosiče ovlivňovaly podobu alb vždycky, proč asi se ustálila maximální délka skladeb kolem 20 minut, že - je zajímavé, že se tohle vcelku drží dodnes, málokdy je jednotlivý kus delší, spíš je oblíbené rozmezí 15-20 minut pro "epické skladby" a 7-10 minut pro už relativně delší song. Muselo se to nějak potkat s optimální vnitřní strukturou hudební formy. Za výstřelek považuju album The Disturbance Fields od Edison's Children, které tvoří jediná skladba, členěná ve dvou úrovních na pod- a pod-pod-skladby. (Pozoruhodná je mánie fanoušků vyvozovat z délky skladeb nějaké charakteristiky alba ve chvíli, kdy jde o jediné známé informace - kvůli tomuhle Marillion přestali psát časy na obal úplně a nejsou myslím jediní, kdo si příležitostně z posluchačů vystřelil dlouhým tichem na konci - teď si nevybavím, na které desce se Hogarth po takovém tichu už jen hurónsky směje, někde to bylo. Na An Hour... jsou ty tři minuty před bonusem tak akorát, aby dozněl zážitek, tohle ticho od nich bylo vstřícné gesto.) Připadá mi, že se tady zase jednou zpětně učíme ovládnout nějaký vynález, dost často nové technické možnosti otevřou otázky, které si předtím nikdo nemusel klást. Pro mě je optimální délka alba něco pod hodinu, u delších už mi musí umělec předložit sakra dobrý důvod, proč potřebuje tolik času - někde kolem 75 minut jsme v podstatě na úrovni dvojalba, to může mít smysl. Koncerty mívají obvykle tak dvě hodiny, víc už bývá na hraně posluchačovy pozornosti a hlavně jeho kapacity pojmout zážitek. Myslím, že se tohle časem ustálí, začneme zase objevovat kouzlo sevřenějších forem. Prostě ten extrém byl v jedné fázi potřeba. Stejně jako v lecčem asi prog došel k bodu zlomu ve složitosti, rychlosti, hutnosti zvuku, o moc dál to nepůjde nejen proto, že by to muzikanti nezvládli zahrát, ale i proto, že už to v jisté chvíli ztrácí působivost, nedá se to uvnímat. Jo, schopnost srozumitelně podat promyšlený poznatek, do kamene tesat!

balu - 03.11.2022 23:07:56 #

Judith - bonusy a malusy jsou jen špička ledovce ... V devadesátých letech se rozvinula snaha producentů hudebních nosičů ( cédéček ) využít možnosti záznamu - 80 minut co nejvíce. Smysl to dávalo při tvorbě nových samplerů, nebo live záznamů. Pak přišla další vymoženost, umístit dvě řadová alba z vinylové éry na jeden nosič. A to jistě sběratelé ocenili. Mezitím kapely a interpreti začali využívat možnosti delšího záznamu pro nová alba na cca 60 až 70 minut. Jenže to už se začalo promítat do celkové kvality hudební výpovědi umělců na daném nosiči. V průkopnické éře moderní hudby - zhruba do poloviny 70tých let bylo nutné uvažovat dle formátu LP o záznamu cca do 45 minut. A v té době vznikaly nahrávky, které dnes označujeme jako Classic rock a přitom šlo téměř vždy o jedno Lp. I ta největší jména měla na svém kontě maximálně jedno 2Lp ( myslím studiové nahrávky ). A pak se zejména někteří neoprogrockoví umělci začali vyjadřovat řadovými 2Cd záznamy opakovaně. To už jsem přestal chápat, protože šlo většinou o tracky 15 a více minut. To by vlastně v předchozí éře znamenalo tvořit na ploše 3Lp nebo 4Lp. O smysluplnosti takto dlouhých řadových alb jsem si nic pozitivního nikdy nemyslel. Toto je můj názor, nikomu ho nevnucuji, ale chtěl jsem ho vyjádřit.

« další předchozí »