Diskuze

« další

Pegas - 12.10.2022 21:36:58 #

Že lidi ve velkém (samozřejmě ne úplně všichni, ale asi se dá mluvit o většině) nechtějí v některých ohledech nic nového nebo o něčem přemýšlet, moc nového, to jasně dokazuje rozhlasové a televizní vysílání, znám to i z okolí. Raději se desetkrát podívají na starý seriál/film/pořad než aby zkusili něco nového. Když je to neznámé, do deseti minut vyhodnotí, že to je blbost a přepnou na staré známé. Rádia jsou vyloženě výplach mozků, kde se snad dvacet i více let opakuje dokola většina hudební produkce, plus k tomu nějaké novinky, ale z kategorie vnucovaných hitů. Přitom by v té hudbě stačilo neměnit hrané interprety, ale písničky. Dokola je to od všech pár singlů, přitom by bylo z čeho vybírat i méně známé skladby a pro mě by pak i mainstreamová rádia byla v tomto ohledu poslouchatejnější. Tedy stále jenom jako kulisa k práci, v autě, nebo když si nemůžu pouštět svoji hudbu, ale už by to bylo zajímavější. Co se týká nových hitů, mám z toho dojem, že se vytvářejí spíše tak, že se tlačí do médií, aby se i ta největší blbost dostala lidem do uší, až si to oblíbí, podle mě stenjý efekt jako třeba reklama na Alzu. Pro mě není stylotvornost úplně zásadní, spousta stylotvorných alb se míjí s mým zájmem a naopak spousta následovníků mě chytne víc než průkopníci. Stejně tak originalita, mám oblíbených hodně desek, které vývoji hudby ničím nepomohly, nebo nejsou ničím objevné, ale jenom mě prostě baví. Neznámého se v tomto směru nebojím, nějaké to zpestření je i vítané. Že to třeba zavrhnu není tím, že by to bylo jinak, ale když to na mě nezapůsobí, tak prostě nemá cenu se tím dál zabývat, důležitější je dát tomu šanci. A je u jedno, jesti je to film, hudba, kniha. Užívám si svoje oblíbené, ale prokládám i něčím neobvyklým náročnějším, nemainstreamovým, někdy to nadchne, často nezaujme.

Judith - 12.10.2022 14:39:02 #

No mně hned došlo, že takovým ohledáváním hranic hudby a osobního vkusu je celý tenhle web a všechna činnost na něm... Bliká mi v hlavě ještě tohle: otázka cizosti a známosti. Četla jsem o nějakém výzkumu, kde zjistili, že nejděsivější jsou pro nás věci, které jsou jen lehce vychýlené z normálu. Oni tam zkoumali reakce na hororové filmy a zjistili, že jakmile je zombie jasně zelená, tak už vlastně strach nebudí (pak z toho vznikají různé parodie). Nejvíc zneklidňující je ta přechodová podoba - je to živý tvor, lidská bytost? Podobně se to dá brát u umělé inteligence, viz Blade Runner nebo Terminátor. Vlastně je pro člověka nejvíc znepokojivý právě ten moment, když si něco neumí zařadit (to nás fyziologicky nabudí), což mi připadá inspirativní i pro přemýšlení o hudbě (a o spoustě dalších věcí). V dalším kroku, jakmile zjistíme, že něco není hrozba, jen to zatím neznáme, se může probudit hravá zvědavost, radost z objevování... Protože na druhou stranu potřebujeme nějakou výzvu, něco nového - přesně na míru namíchaný koktejl novosti a povědomosti, a ta míra je u každého individuální. To jsou všechny ty debaty "vykrádání sama sebe versus stylotvornost". Protože zas tak odlišní jako lidi nejsme a v mainstreamu se tyhle věci dají docela dobře vyhodnocovat. Četla jsem knížku s názvem Hitmakeři: Tajemství popularity v éře rozptylování (vyšla 2017, takže už pracovali i s internetem, fenoménem virálního obsahu a podobně) a tam byla hlavní myšlenka, že lidi nechtějí něco úplně nového - chtějí něco, co jim dá pocit novosti, ale přitom jim to bude blízké, povědomé.

Pegas - 12.10.2022 11:59:47 #

Těžko k tomu něco říct, každý vnímá udbu jinak a i mě často překvapí, že se mi nelíbí něco hodně blízké tomu, co mám hodně rád a podle všech předpokladů bych z toho měl být nadšený. Naopak mě dokáže chytnout deska z oblasti, kterou nevyhledávám. Postupem času jsem se stále více otevíral i jiným stylům ne jenom hardrock/metal, které pro mě dnes nejsou prioritou a dnes moc neřeším, jestli to je rock, elektronika, pop... Nejraději poslouchám celá alba, tak všemožné playlisty nevyhledávám, ono často je to poskládané z profláknutých hitů nebo z prázdnoty, jak říkáš. To samé automatické doporučování na streamovacích službách nebo obchodech, absolutně se to míjí s mým zájmem. Ale podobně to mám třeba i s hudbou v rádiích, pro mě neposlouchatelné výběry stále toho samého, stokrát omletého. Ona ta hranice stejně vždycky skončí u líbí/nelíbí bez ohledu na styl.

Judith - 12.10.2022 11:13:44 #

Ještě doplním, že v přirovnání s jazyky vnímám různé stupně cizosti: vůbec nevidím, že to je nějaký jazyk, struktura, systém (že je to hudba, viz indické rytmy) - vidím, že je to (hudební) jazyk, ale je pro mě cizí, vzdálený (typ "je to - asi - dobré, ale nějak mě to nebere") - u oblíbené kapely a neoblíbené desky už to může být i případ "rozumím, co říkají, jenom se mi to nelíbí".

Judith - 12.10.2022 11:04:52 #

Kde jsou pro vás hranice toho, co jste ochotní považovat za hudbu, a čemu už prostě nerozumíte, co neberete? Vysvětlím, jaké úvahy mě k dotazu vedly. Líbilo by se mi, kdyby se tady časem shromáždily třeba nějaké odkazy, co považujete za už hodně velkou výzvu, hraniční věc ve smyslu vnímat to jako hudbu, v obou směrech. A přijde mi zajímavé pobavit se i o osobním vkusu a názorech. Na jednom pólu vidím bezduché komerční věci, takovou tu kulisu, která hraje v obchodních domech, elevator music - říká se tomu taky Muzak (podle americké obchodní společnosti, která se výrobě těchto nahrávek věnovala) a skladba The Sound of Muzak, kterou mají Porcupine Tree na albu In Absentia, je o tomhle - myslím, že si tam taky trochu rytmicky a zvukově s tímhle druhem pekla zalaškovali (nemám desku zatím tolik v uchu, ale zní mi to logicky, v textu jsou dost explicitní); prošla jsem recenze a tuhle spojitost nikdo nezmínil, tak si nejsem jistá, jak moc je to známý poznatek. Pro mě je tohle problém různých playlistů, které nabízejí hudbu k práci, sunday jazz a podobně - je to totálně prázdné, nelidské, vykastrované, v podstatě mě to uráží, protože to předstírá být něčím, čím to není (podobně jako naředěná a zploštělá verze nějakého parfému, který vznikl jako svébytný výtvor - jakoby to voní stejně, ale něco tomu chybí, a to něco bylo zrovna to, co tomu dávalo život; těžko se to popisuje, ale kdo byl zvyklý na původní kvalitu, tak to prostě vnímá - v hudební oblasti mě napadá nešetrný remaster, který vezme nahrávce ducha). Kvůli tomuhle si vlastně vybírám jako kulisu nejradši filmovou hudbu, která toho ducha většinou má a přitom mi nesebere plnou kapacitu pozornosti, protože prostě vznikla s tím, že se bude o pozornost dělit. Opačný případ ztráty ducha (pořád na hranici masový produkt - kvalita), tedy v tomto případě cosi jako nabývání ducha, pozoruju na YT kanálu Postmodern Jukebox (zmiňovala jsem ve vlákně o cover verzích) - oni vezmou nějaký komerční shit a předělají ho do swingové nebo jazzové nebo jakékoli jiné podoby, a najednou to jako hudba zní - jak to, ptám se sama sebe? Tady pro mě asi hodně dělají akustické nástroje, mám vlivem dětství stráveného v 80. letech pod kůží averzi k elektronice a zatímco sedmdesátkový pop nebo i disko si k vhodné příležitosti pustím, většina osmdesátek je pro mě no-go zóna a vím, že v tom nejsem sama - co se tam vlastně stalo? V čem je podstata té zmršenosti, které podlehly i dobré kapely? Samostatná kapitola jsou asi žánrové oblasti, pro někoho je punk fajn a pro někoho je to zlo (narazila jsem na jednu takovou přestřelku ve starších recenzích). Já obecně mnohem víc odpustím kytarám než elektronice (tady mi tane na mysl kauza Katapult, na tu jsem taky už narazila), nemám problém jako hudbu vnímat všelijaké odnože metalu, i když je úplně nevyhledávám a asi to nakonec všechno kvalita taky nebude, ale třeba Meshuggah na mě působí až meditačně (jak je to kruci možné?), stejně tak dobře snáším industriál, Einstürzende Neubauten a podobně - není to vždycky můj šálek, ale jako náznak a vliv mi tyhle drsnosti sedí. jakmile se mi ale rozsvítí kontrolka "moc elektronické", je konec. Přitom Depeche Mode výběrově můžu, třeba album Ultra, a nakonec i ten industriál vlastně je často "elektronický" - ale nějak jinak... Další samostatná kapitola je asi etnická hudba - narazila jsem na poznámku, že třeba v Indii jsou lidé odmalinka zvyklí na určité rytmy a postupy, které náš mozek prostě není vůbec schopný vnímat jako pravidelnost, protože ty rozestupy už jsou tam například moc velké. Pro přirovnání můžeme asi jít do oblasti cizích jazyků - něco je mi tak cizí, že mám problém vůbec poznat, že je to jazyk, ne jen nějaký náhodný shluk zvuků. Podstatné tady pro mě je, že je to částečně věc zvyku, tedy v podstatě učení jako součásti kultury, protože tady se dostáváme k progu jako něčemu, na co se musí člověk trochu vytrénovat a naladit. Sem asi spadají zážitky typu "není to špatné, ale nějak mě to nebere". Přičemž někdy člověk i cítí, že to prostě dobré je, jindy má jen reference ostatních a to může být problém (snobství existuje všude a vysoký průměr na Prog Archives může teoreticky mít i nějaký ten nahý král), a někdy prostě nechápe, jakou řečí se tu mluví (což je zase dané kulturně - my říkáme španělská vesnice, když něčemu vůbec nerozumíme, Angličani "je to pro mě Řecko", it's Greek to me, a Poláci mají nálepku "je to pro mě český film" - s tímhle si pohráli čeští tvůrci filmu Polski film, který je moc zajímavý tím, že vůbec není blbý a přitom je totálně ujetý). Je to prostě částečně dané tím, co člověk zná, na čem vyrostl, co má naposlouchané... a tohle mi prostě přijde ohromně zajímavé. Když jsem si pustila ty německé Seven Steps to the Green Door, fakt mi to znělo jako cizí jazyk, hudebně myšleno: ne že se mi nelíbí, co říkají, ale já vůbec nevím, co říkají! - a pak si to pustí Antony a okamžitě vidí, že je to dobré, rozumí tomu. Mě tahle různorodost ve vkusu a preferencích hrozně fascinuje, u jiného názoru si vždycky daleko spíš řeknu "to je zajímavé, že to vidíš takhle, to by mě nenapadlo", vnímám to jako veliký dar, že jsme lidé různí, a těší mě tuhle různost odkrývat stejně jako různost věcí, o kterých se bavíme - sedm let jsem teď četla a psala o parfémech a to je podobně fascinující svět. Nějaké myšlenky, názory, příklady? Nechci to tu nějak roztleskávat, samotné je mi takový přístup protivný, ale moc bych si přála, aby to tu žilo, na titulce se vždycky zaraduju, když vidím, že naskočil počet členů fóra...

« další