Diskuze

« další předchozí »

Antony - 30.10.2022 09:35:53 #

Nad tím, jestli je prog opravdu dostatečně progresivní, bych se ani nepozastavoval. Mnoho stylových názvů je nutno vnímat jako zavedené pojmenování, nikoli jako popis vlastnosti. Samotná vlastnost měla podíl na vzniku názvu a postupně mohla ustoupit do pozadí. New wave bude vždycky "new", i když bude chodit o berlích. Karel Mladý se taky po šedesátce nepřejmenuje na Karla Starého. Vůbec se mi občas zdá, že řazení interpretů do konkrétního stylu se přeceňuje. Přitom jde jen o vedlejší pomůcku. Žádný styl nemá jasně stanovenou hranici, mixování žánrů je běžné. Jde jen o orientační zařazení, k tomu by mělo škatulkování sloužit hlavně. Názvy stylu mají za úkol přiblížit neznámou muziku hledajícímu posluchači. Podle naznačeného stylu může být nasměřován k objevování. Škatulkování by mělo mít jedinou roli - přiblížit slovně styl interpreta. Nemá hodnotící aspekt, ani absolutní význam, je pro obecnou představu. Je to jako popis člověka, aniž bys měl k dispozici jeho fotografii, nebo popis jeho charakteru, aniž bys jej znal.

Judith - 28.10.2022 01:17:09 #

Tento projekt definitivně zkoumá hranice, nejen hudební. The Caretaker: Everywhere at the End of Time (2016-2019) Šest studiových alb (celkem šest a půl hodiny dlouhých) zobrazuje postupnou degradaci paměti a vědomí v průběhu Alzheimerovy choroby. Autorem je Leyland Kirby, který při komponování využil mimo jiné samplovanou taneční hudbu (z období kolem poloviny 20. století). Zpočátku melodická a harmonická hudba se postupně rozpadá - nejdrásavější je čtvrtá fáze, která odpovídá stadiu nemoci, kdy si člověk ještě uvědomuje, kdo je - a vše končí minutou ticha. Poslouchala jsem jen úryvky a musím říct, že jsem nenašla žádný, který bych si vůbec neuměla představit jako součást hudebního díla v užším slova smyslu, ale jako celek je to mimo veškerou mou představivost. Celé dílo s vizuálním doprovodem na YouTube >> odkaz Přehledná informace o díle (s názvy tracků) na Bandcampu >> odkaz Obsáhlý popis projektu na Wiki >> odkaz Na Wikipedii mě zaujal poznatek francouzského neuropsychologa, že hudební paměť ve skutečnosti vyhasíná až jako poslední. Kouzlem nechtěného je fakt, že dílo doznalo mimořádné popularity a masového rozšíření díky posluchačské výzvě na TikToku, což je síť podporující u svých uživatelů zcela specifickou formu ničení pozornosti a paměti.

Judith - 19.10.2022 23:59:18 #

Prog jako styl už dnes vůbec nemusí být progresivní, to je fakt. Stejně mi ale přijde, že tou složitostí a "nepravidelností" je na vnímání jiný, vyžaduje jinou pozornost. Jakmile se u hudby nedá prakticky dělat nic dalšího, něco se děje, řekla bych. Někdy to ale může být vlastně jenom ekvivalent signálních barev v reklamním letáku, taková vějička. Nebo míhání obrazů ve videoklipu, nešvar rychlých střihů, aby byli lidi nalepení na obrazovku jenom proto, že se to hýbe. Vlastně jde o takové bičování pozornosti přemírou podnětů a nakonec to může být kontraproduktivní. Ale opravdu za zlé mám kapelám (včetně DT) jenom dvě věci: používání zvuků typu sirény, výstřely, křik, pláč - to nemá co dělat s estetikou, na tohle reaguje každý, kdo není psychopat, přijde mi to nefér a laciné, a potom taktéž laciné používání symbolů a prefabrikovaných celků, kdy se bez práce s něčím svezou, místo aby tvořili (to je jádro mojí averze k Illumination Theory z eponymního DT alba 2013). Jakmile je to autorská složitější struktura, člověka to může chytit nebo nemusí, ale pokud ho to chytí, tak ho ta komplexnost vlastně svým způsobem vede a zároveň chrání. Protože věci mají svou sílu a působí.

Pegas - 18.10.2022 16:54:46 #

Sakryš, tady toho přibylo, tak moje reakce hsrnu do delšího příspěvku postupně: Poslední Dream Theater mám doma, ale baví mě to asi tak stejně jako předchozí deska, nebo ta předtím… Určitě tomu dám ještě šanci, ale nějak mě to nechytlo, aby mě to hned lákalo k zopakování. Četl jsem hodně reakcí na desku, kde fanoušci psali o tom, jak má skvělý zvuk, no já nevím, neslyším tam takový rozdíl, kromě toho fanoušci chválí i uřvaný slitý zvuk na koncertech, kde jsem byl a jenom mi z toho hučelo v uších a převažující hlasité pasáže tím byly zabité a neidentifikovatelné, pouze ten, kdo to má naposlouchané a zná nazpaměť, se v tom může nějak orientovat, protože si to domyslí a hraje mu to v hlavě a ne z repráků. A neznám žádnou kapelu, která by o nových deskách neříkala, jak jsou skvělé, jak si s tím vyhráli, jak mají skvělý zvuk, jak jsou progresivní… a kde nic tu nic. Ale v mém případě je i problém v tom, že mě jejich novější tvorba tolik neoslovuje, takže ani sebelepší mix by to asi tolik nevylepšil. Obrazy jsou sice něco jiného než huba a v tomto oboru vůbec nejsem znalý, ale máš pravdu, že originál je něco jiného než obrázek na počítači, fotka. Především u těch větších. Je to i u obálek desek a nemusím mít před sebou zrovna originál, abych si uvědomil ten rozdíl. Mám rád třeba Rogera Deana a i když asi nikdy neuvidím originál (na výstavu v Praze, která měla být někdy před dvaceti lety, bohužel nedošlo), stačí vidět fotky z výstav, kde ty originály ani nejsou zabrané přímo, aby člověk pochopil, že by to chtěl vidět na vlastní oči. Další můj oblíbený je H.R.Giger, jehož díla jsem mohl v originálech vidět kdysi na výstavě v Praze a byl to zážitek, nejen že jsem to viděl v jiném měřítku, tedy si mohl všímat i jiných detailů než u reprodukcí v knížce nebo na obrazovce, ale i ten pocit, že vidím skutečný originál to umocnil. I u celkem bezvýznamných autorů je ale rozdíl vidět reálnou malbu, kde jsou vidět tahy štětcem, plastické nerovnosti vrstviček barev apod. Živá hudba je samozřejmě zcela odlišný vjem, bohužel až příliš často zmršený špatným nazvučením, ať už vinou nevhodně zvoleného prostoru nebo prací zvukaře. Opravdu nadšený jsem byl ze dvou koncertů v brněnském Sono Centru (pokaždé Neal Morse), který je na to asi skutečně dělaný. A další skvělé byli ve Fóru Karlín Joe Satriani a Steven Wilson (ale třeba Toto už tam zvukově tak skvělí nebyli). K těm It Bites to neberu jako urážku, ono to v podstatě sedí, ale jinak si stačí ty desky víc poslechnout a kouknout na živáky a je jasné, že to hrají lidé a zatraceně dobří muzikanti. Hodně směšní mi připadají třeba Yes na 9012Live, na pohled otřesné, ale muzika výtečná, i přes to velké ovlivnění tehdejším módním zvukem (odpůrce osmdesátkového zvuku ale stejně asi nenadchne). Prog/art rock už dávno není tím, čím se tváří. Ono to lze chápat ve více významech a tak to často mate. Záleží v souvislosti s jakou dobou se to použije. Beru to spíše jako označení pro styl, podobně jako hardrock, heavy metal…, který má svoje charakteristické rysy, než že by to nutně muselo být něco posouvající hranice, novátorské… Když o nějaké kapele napíšu, že hraje progmetal, asi většina pochopí, co očekávat, že to bude trochu složitější, hodně změn, hodně sól, klávesy, ale vůbec to neznamená, že to bude progresivní

Judith - 17.10.2022 12:12:24 #

Moje pointa v tom dlouhatánském příspěvku vlastně byla, že člověk to pozná na sobě, když se potká s uměním - protože on se cítí jinak, vnímá, že to po něm chce něco víc, nějaký jiný druh otevření se. Takže posouvání, rozpouštění vnitřních hranic, ano. Myslím, že to tady každý dobře zná. Pro úplnost, rozhodně nechci tvrdit, že třeba "obyčejný" hard rock není umění, ale prog je zkrátka ještě něco trochu jiného.

Antony - 17.10.2022 07:06:48 #

No, nepomůže. Ani to není záměrem prvního plánu. Primárně jde v těchto úvahách zejména o sebepoznání. To podtrhuji. Můžeme si klidu myslet, že kdovíjak zkoumáme muziku, ale ve skutečnosti bádáme nad sebou, nad vlastními emocionálními reakcemi na umění. Tento užitečný mentální tréning vede v důsledku, zdůrazňuji, až druhotně a v dlouhodobém účinku, k jistému souznění s tím, co vnímáme. Poznat sebe sama je dobré východisko k relevantnímu posouzení věcí kolem i v nás, k vytříbení vkusu, k zaostření intuice. Touto metodou lze posouvat účinně hranice, neboť nejvíce bariér máme v sobě. Důležitá věc - největší překážkou v posouvání hranic jsou ideologie. Libovolné ideologie, je vcelku jedno, zda náboženské, politické, enviromentální. Jimi si stavíme kolem sebe zeď, v tomto omezeném prostoru pak máme několik model a zlatých telat, a místo poznání ducha všehomíra vůkol zkoumáme, jestli někdo tu zeď nepřelézá, a jestli se všichni idolům klaní dostatečně hluboko. Takový člověk si hranice definuje jednoznačně, pevně a s jistotou. Je to však v oblasti vnímání umění i v oblasti jeho duchovního rozvoje kontraproduktivní. Hudba má mít přesně opačnou roli, její hranice jsou výzvou, kam a kudy svobodně dál. Spojování ideologie a umění do angažovaných děl vede ve výsledku v naprosté většině ke zmrzačeným kočkopsům, kteří se motají v kruhu a jejich hranicí je vlastní klec ve freakshow..

Judith - 17.10.2022 00:23:24 #

I kdybychom ten popis procesu vnímání trefili, nijak nám to ve vlastním vnímání nepomůže, to je pravda (a je to vlastně útěcha). Stejně teď budu dumat, co je teda to umění.

Antony - 16.10.2022 22:34:24 #

Podobných úvah jsem prodělal mnoho, perpetuálně se k nim vracím a považuji je za velmi užitečné. Vlastně moje poslechové krédo zní - poslouchat-vnímat-přemýšlet. Že zážitek z umění obchází rozumová centra bylo různými studiemi prokázáno (nechce se mi hledat zdroj, ale četl jsem je), a tak nám toho o moc víc než emoce nezbývá. I když se z toho snažíme úvahami vyvléci, kroužíme kolem toho synonymickými výrazy a vazbami jako "hudba je nepojmová", "zážitek", "pocity", "dojmy".. A tím si dokazujeme, že ač se snažíme myšlenkami tlačit sebevíc, stejně se k oněm pocitům zase vrátíme. Na nich to stojí a padá. Tímto hloubáním jsem si prošel (a nepochybně ještě projdu) vskutku mnohokrát a nevidím na tom nic divného, nelogického, nebo snad nesprávného. Naopak, má tomu tak být. Vše vyplývá ze samotné definice umění. Pokud si správně uvědomíme, co umění je, máme na spoustu otázek odpovězeno. A můžeme se pak v klidu zabývat osobním účinkem konkrétních pocitů z konkrétní hudby, což je smyslem. Obtížně se o tom akorát komunikuje, neboť se jedná o zcela individuální, nepřenosný a obtížně sdělitelný soubor psychobiologických procesů. Hlavně v této oblasti neexistují ani dobrá nebo špatná řešení, ani jednoznačné odpovědi, ani setrvalý stav. Je třeba to přijmout jako klad. Právě tohle člověka odlišuje od zbytku přírody.

Judith - 16.10.2022 20:38:20 #

K té estetice: já se vždycky trochu kroutím, když čtu, že hudba je plně záležitostí emocí. Hudba je nepojmová, to určitě (ještě víc to platí pro tanec - moderní výrazový tanec je fantastický zážitek, třeba Kyliánovy nebo Zuskovy choreografie, Pavel Šmok samozřejmě, atd.). Ale ať už chápeme emoce v užším slova smyslu (základní emoce, ty jsou jasné: smutek, strach, hněv, radost, hnus a údiv - to jsou evolučně dané mechanismy přežití) nebo šířeji jako pocity (ty jsou složitější, víc kulturně determinované, třeba důvěra, frustrace, bezmoc, těšení se na něco, asi i štěstí), nesouhlasila bych, pokud by to někdo myslel tak, že cílem umění je vyvolat emoce. To nevystihuje jeho specifičnost, tedy estetický účinek. I když emoce a pocity k prožívání hudby určitě patří, nepotřebujeme nutně umění, abychom měli kupříkladu radost, takže podstata umění je v něčem jiném. Souhlasím, že hudba je plně o emocích, pokud se emocemi / pocity myslí dojmy, tedy prožitek toho, jak na nás něco působí. Estetika je širší kategorie, jde tady o krásu, a v prožitku krásy je kromě emocí přítomná spirituální složka (třeba posvátná bázeň, pocit - dojem, že se člověk dotýká něčeho, co ho přesahuje, ohromuje, stav vytržení...) a taky složka poznávací - umění nám (jinak než věda, která je ryze pojmová, a jinak než běžná praktická zkušenost) říká něco o světě a o nás samotných. Estetický zážitek je velmi komplexní a celostní i v tom smyslu, že je v něm člověk celý, protože prostě musí (musí dát k dispozici všechny své zdroje, o které si dílo řekne, aby se estetický účinek dostavil), a je to možná právě tento prožitek celosti a zároveň jakéhosi sebezapomění, co lidé v umění hledají. Prog a art vnímám jako rockovou a metalovou hudbu, která tyto umělecké ambice má, proto se o tom tady vůbec bavíme, že jo. Jak estetický zážitek konkrétně v hudbě vzniká, tady jsem v koncích, moje zázemí je literární věda a tam je to celé odvozené od toho, jak vůbec dekódujeme jazykové vyjádření, hudební sémiotiku jsem nikdy nestudovala. Předpokládám, že stejné bude asi to, že se význam a smysl utváří na základě širších interferencí - to zní hrozně, ale v podstatě jde o to, že si člověk po nějaké době všimne, že "je to celé nějaké"... třeba melancholické, a ten celkový dojem melancholie je složený z různých střípků napříč výrazovými rovinami (melodie, tempo, odmlky, tón hlasu, i ten text). Estetické vnímání se člověku zapíná, když to běžné nestačí, aby dílo, předložené jako celek, dávalo smysl - předpoklad, že smysl dávat bude, když tomu dám, co to potřebuje, je taková základní společenská smlouva v umění, uvažuju o tom někdy jako o presumpci smyslu: dokud mě dílo nepřesvědčí, že je to blbost, věřím a doufám. K navození estetického typu pozornosti slouží i způsob předložení díla, název, obálka, edice - u moderního výtvarného umění může název být prakticky jediným klíčem k pochopení. Pokud to tam je, je to (mělo by to být) důležité. Když mají skladby názvy, ne jen čísla, má to nějaký význam. Když má hudba text, má to svůj význam. Booklet je důležitý, nejen jako věcná informace, atd. Tohle všechno určitě není nezbytně nutné vědět pro potěšení z umění, ale jako lidé máme holt i ten rozum a někdy se to člověku tak stane, že mu nedá pokoj. Osobně nemám ráda, když nerozumím tomu, co se ve mně děje, takže proto mě tyhle věci zajímají. A myslím, že můžou být užitečné i pro vzájemnou komunikaci, je to citlivá věc, když se jednomu nelíbí něco, co druhému jo, a je fajn vědět, že je to všechno prostě složité.

Judith - 16.10.2022 19:39:52 #

Pegas: Až teď mi došlo, že jsem ty It Bites asi pohanila... nebyl to záměr, promiň :) Antony: To je fakt s tím reprodukováním... Hudba - živá hudba - je komplexnější vjem než jen sluchový (estetika je podle mě zase trochu jinak komplexní, vyložím zvlášť) a prostor k ní patří: není normální, aby všechny nástroje zněly ze stejného místa, pokud to není mrňavé mono rádio pár metrů od ucha, kde to celé slyšíme jakoby z dálky. K živé hudbě patří i fyzická přítomnost druhých lidí, to taky není zanedbatelný faktor - asi jsme se už všichni dost přesvědčili, že komunikace na dálku není úplně ono. A patří tam i tělesné vnímání vibrací, to u reprodukce funguje taky, ale asi ne úplně stejně. Vzpomněla jsem si na knížku Antropologie smyslů, kde se mimo jiné psalo o tom, jak je chuť jako smysl silně spojená nejen s čichem (stačí mít ucpaný nos a i když člověk neztratil chuť, není to ono; levné ovocné sirupy nebo jogurty chutnají často skoro stejně a představu jahod nebo malin dodávají barvou a aromatem, mozek si tam konkrétní ovoce dosadí), ale taky s hmatem! Je důležitá textura jídla, jestli je křupavé, krémové, a taky jestli je ledové nebo horké. Pokrm sestávající z hladkého mixu o tělesné teplotě bude vnímaný zcela jinak (a rozhodně hůře) než "stejný" pokrm náležitě upravený. Celkem přiléhavá metafora pro hudební mix...

« další předchozí »