Diskuze

« další předchozí »

Antony - 14.10.2022 23:44:15 #

Je třeba také pamatovat na to, že dnešní hudba není pouze "hudba". Její plný název zní "reprodukovaná hudba". Tu nereprodukovanou slyšíme tak vzácně, že tvoří zanedbatelné procento našich zážitků. Z toho vyplývá, že způsob reprodukce (počínaje záznamem) je stejně zásadní jako hudba samotná. Estetika hudby je komplexní problematika.

Judith - 14.10.2022 23:06:01 #

Ve výtvarném umění se teď hodně řeší, že vidět reprodukci obrazu na mobilu nebo i tištěnou opravdu není totéž jako vidět originál, že jde o velikost plátna, fyzický prostor mezi ním a divákem, pocit konfrontace s masou a plochou díla... Je to důležité. Dobrá hudba umí prostor vytvořit, zaplnit, má svou architekturu, strukturu, plasticitu, náladu, osvětlení - a k tomu prostě nesmí znít jako dětská hračka ve vedlejším pokoji. Milan Kundera (dneska na něj myslím) má v Nesmrtelnosti taky postavu profesora Avenaria, který chodí po pařížských ulicích a propichuje pneumatiky autům, která kazí pohled na katedrály. Estetika je smrtelně vážná věc.

Antony - 14.10.2022 22:33:20 #

Ano, je tomu tak, co se týče zvuku. Zvuk k hudbě a nahrávce neoddělitelně patří. Zvuk je nositelem hudby. Zvuk je u muziky součástí tvůrčího procesu. Proto na jeho kvalitě sakra záleží. Ovšem k tomuto uvědomění dospěje jen část posluchačů. Existuje i dost takových, jimž je zvuk ukradený. Jenže, špatný zvuk = nepřístupná, destruovaná a neposlouchatelná hudba, tedy též špatná. A jasně, že nebudu poslouchat špatnou hudbu. To by nebylo normální. I když jde leckdy o slavná jména, na tom vůbec nezáleží. Neposlouchám hudbu kvůli pověsti interpreta, ale kvůli jeho dílu. Když je výsledek špatný, nemilosrdně to zaznamenám, a daný výtvor škrtám. Nenormální je poslouchat špatnou hudbu a ještě tvrdit, že to nevadí. O zvuku pravidelně píše spousta recenzentů, a to již mnoho desetiletí. Pochopitelně začalo být nutno o zvuku psát tím více, čím více se začal stávat fatálním problémem. Kdyby byl v pořádku, nikdo jej neřeší. Kdyby byli všichni hlušci, taky jej nikdo neřeší. Jsou tu však naštěstí posluchači, kterým záleží na tom, jak kvalitně je jim umožněno jejich milovanou hudbu poslouchat. Jelikož špatný zvuk dokáže hudbu slyšitelně zničit (a jak by ne, když je s ní neoddělitelně spjat), je třeba mu věnovat patřičnou pozornost. Není každý zájemce o hudbu jen povrchní konzument, aby mu na zvuku nezáleželo. Naštěstí. Dneska je způsobů i důvodů jak zničit zvuk daleko více, než dříve. Nahrávka se namixuje tak, aby hrála z mobilu, akorát z čehokoli ostatního je neposlouchatelná. Vlastně cca 90% nahrávek, které ze svého poslechu vyřazuji, jsou diskvalifikovány pro mne zcela nepřijatelnou produkcí. V tomhle jsem militantně zavilý.. :)

Judith - 14.10.2022 17:15:10 #

Chvilku mi trvalo rozklíčovat, co je to ABWH, jasně. It Bites neznám, pouštím si namátkově něco (Once Around the World) a jo, ty bicí úplně vidím, Televizní klub mladých, osmihran a bubeník s neonovou čelenkou... Porcupine Tree jsou úplně neskuteční, dala jsem si In Absentia včera poprvé do sluchátek (od jisté doby nové věci vždycky nejdřív proženu vzduchem, nedám si do ucha neznámé album) a úplně mě to sejmulo, Lips of Ashes, jak to kua udělali? Ale prostě všechno, všechno. Ti Dream Theater, poslední album jsi zkoušel? Tam si s mixem opravdu vyhráli, zaměřili se právě na to, aby se nástroje střídaly. Je to teda pořád hodně věcí najednou, ale zkus třeba Sleeping Giant do sluchátek, uvidíš. Od minulé desky mají nového zvukového inženýra (jako asistenta ho měli už dřív, zná je dobře a myslím, že je to i vynikající diplomat) a hodně se zaměřili na autentický zvuk nástrojů, četla jsem článek v časopisu Modern Drummer (sedm stránek o tom, jak nahrávali bicí) a vysvětlovali tam, že si dali opravdu hodně záležet na mikrofonech, jen pro bass drum jich třeba měli pět (přesněji čtyři přímo pro tenhle buben plus ten, který snímal bicí jako celek), právě aby zvuk co nejmíň následně upravovali. U ostatních nástrojů to bylo předpokládám podobné. Je to pořád hodně intenzivní, já mám u DT vždycky dojem, jako by mě někdo chytnul pod krkem, smýknul ke zdi a zařval mi do ucha "a teď mě dobře poslouchej", zapínám přehrávač ručně bez dálkového ovládání a jak mám hlavu mezi repráky, začátek Aliena mě vždycky úplně praští, ale je tam opravdu spousta mikrobublin, není to jednolitá masa. Ale ten pocit, že mě nahrávka zve, abych já šla blíž, ten u nich teda opravdu nemám.

Pegas - 14.10.2022 14:11:06 #

Jasně, že zvuk je také důležitý. Proto mě dovede zvukově povedená nahrávka přitáhnout i k něčemu, co běžně neposlouchám, i když to bude třeba rádiový popík. Z mnoha rockových nahrávek osmdesátých let čiší chlad, ale to mi nebrání užít si to, někdy mi i ta přímočarost a "jednoduchost" vyhovuje. Nejsem muzikant, ale domnívám se, že ono udržet jednotvárný rytmus také nebude úplně snadné. Mnohdy se to nezdá, ale i v těch přímočarých skladbách se dá mnohdy najít spoustu zajímavého, i v té rytmice, pokud je hraná živě a neobstará ji syntezátor. Nejde to zavrhnou na první poslech, mnohdy to lepší vyleze ven při sledování koncertů. Příkladem budiž třeba první alba It Bites. Dlouho jsem třeba kvůli umělému zvuku nemusel ABWH, ale jak jsem tomu přišel na chuť, velmi jsem si to oblíbil, i když to zní poněkud přeplácané syntezátory a střelbou bicích. Osmdesátkový zvuk mi vadí ale méně než odfláknutý zvuk, mix, produkce... Když pominu osmdesátky, hodně na mě působí, když jsou v nahrávce krásně slyšet jednotlivé nástroje, proto mě třeba tak moc baví např. The Tangent, Porcupine Tree/Steven Wilson nebo Karmakanic, kde se prostě můžu zaměřit na jednotlivé nástroje, nebo to vnímat jako celek, vždycky je to zajímavé. Opačný příklad jsou třeba Dream Theater, tam se všechno slije dohromady o basák se snaží celkem zbytečně (ostatně to u mnoha metalových kapel). A klidně si můžu říct i to, že je to dobrá hudba, ale má špatný zvuk, viz třeba The Sign - The Signs Of Live, výborná deska s mizerných chrčivým zvukem. Ale k tomu zvuku v osmdesátkách a velkým změnám ve hře a zvuku i zavedených jmen s předchozí dekády mě už několikrát napadla jiná otázka. Nechali se opravdu všichni tak ovlivnit a chtěli něco nového, nebo jsou i desky, které si držely zvuk jako v sedmdesátkách. I z posledních let známe spoustu desek, který mají takový autentický retro zvuk a atmosféru, že by člověk klidně věřil že vznikly v 60./70. letech. Ale vznikalo něco takového i v 80.? Samozřejmě tenkrát byla jiná doba a vydat desku bylo obtížnější než dnes, kdy si muzikanti mohou vše udělat v podstatě doma na koleně a nemusejí se vázat na nahrávací firmy, studia, producenty, marketing.

Judith - 14.10.2022 12:47:01 #

Jinak než se nám jako druhu něco propíše do genů, trvá to prý až sto tisíc let let - viděla jsem kdysi dokument, kde vysvětlovali, proč je tolika lidem všude na světě nepříjemný zvuk přejetí nehty po tabuli (to snad v nějakém výzkumu vyšlo jako nejhorší zvuk vůbec, statisticky vzato). Zjistili, že zní podobně jako výstražný pokřik jednoho druhu opice v africké savaně. Kolébka lidstva, tohle máme společné (z podobné doby je i život v tlupách o cca 100 lidech, což je údajně počet známých, jaký jsme schopní vést v evidenci a fyzicky během dne potkat - proto je tolik lidí unavených z davu, člověk ráno vleze do MHD a má na celý den vybráno). Hudebně sem stoprocentně patří vnímání rytmu: vnímáme jako libé a známé zhruba tak to, co zvládali naši předci tisíce let zpátky a na čem frčeli. Proto má tolik lidí problém s technicky pokročilým stylem hry, vysokým tempem a různými divnorytmy, připadá jim to bez emocí nebo vůbec nemuzikální - nejsme na to přirozeně vybavení a mnohem víc záleží na tom, v čem člověk vyrostl, co má naposloucháno, co mu sedí, jestli mu tam nějaké emoce a jiná hnutí začnou naskakovat. Ale nakonec je to všechno zvyk a učení, i to "přirozené" je prostě jenom hodně dlouho opakované a hodně dobře zafixované - a kulturně různé, viz ty indické rytmy. Celé umění je svým způsobem (na rovině výrazových prostředků) vlastně takové hromadné ohmatávání, co nám vyhovuje, v čem je nám dobře, co nás podněcuje... a tolik různých výbojů jako v posledních pár desetiletích prostě ještě nikdy nebylo. Možná ty komerční shity nejsou na úkor kvality, ale zaplňují prostor, který by jinak vlastně neexistoval, dřív prostě bylo všeho mnohem míň. Jestli píšu blbosti, prosím, opravte mě, jsou to drobky posbírané za dlouhou dobu ledaskde a možná jsem něco blbě pochopila.

Judith - 14.10.2022 10:12:33 #

On ten zvuk je zrovna dost důležitý, ne? Jako říct si, je to dobrá hudba, jenom má špatný zvuk - nedá se to úplně oddělit, protože zvuk je to první, s čím se posluchač potká a skrze co si k nahrávce získává cestu, můžou u něj vůbec začít probíhat nějaké další procesy ve vnímání (umění je víc než smyslový vjem a víc než jen emoce, je to komplexnější zážitek - někdy je vidět u recenzí, které popisují skladbu po skladbě, že jdou vlastně jenom po té následnosti zvuků a neříkají takřka nic o tom, jak to na člověka působilo; zdá se mi, že tenhle typ psaní je tak trochu reliktem publicistického přístupu z dob, kdy nešlo tak snadno nahrávky získat a recenze měla poskytnout mimo jiné vůbec tu nejzákladnější představu, jak dílo vypadá, v tomto případě zní). V souvislosti s osmdesátými léty a masivním nástupem elektroniky mě napadá jedna paralela z parfémového světa, které se mi jeví nosná, protože vysvětluje mimo jiné i polarizaci posluchačské obce a vznik velkých, masově oblíbených hitů: u přírodních složek (akustických nástrojů, elektrické kytary, která je s námi už pár desetiletí) funguje ve vnímání určitá škála - člověku se třeba něco nelíbí, ale zhruba vnímá kvalitu (teď to nemyslím v hodnotícím smyslu, ale prostě jako rozlišení tohle je zelené a tohle červené) a může se v jejím popisu s ostatními rámcově shodnout. (U elektrické kytary zafungoval určitý generační mezník, stejně jako u rokenrolu jako žánru, tam se do toho promítají ty dosavadní zkušenosti, na co je člověk zvyklý, naučený, co je mu blízké.) U syntetických složek je situace zásadně odlišná. Některé molekuly, které velké většině lidí voní dobře a jsou celkem laciné, ergo masově rozšířené a protlačované (paralela s chytlavým rytmem, melodií, hitem), na některé lidi vůbec neúčinkují, jsou vůči nim anosmičtí (prostě nic necítí, jejich nos nebo mozek nevyhodnotí danou složku jako existující - nebo se velmi brzy vypne, tomu se říká olfactory fatique, je to podobný princip, jako když člověk po nějaké době přestane vnímat, jak to voní u něj doma, a všimne si toho, jen když přijde zvenku) - to asi moc paralel v hudbě nemá, nebo jen okrajově u vnímání různých fines na vysokých nebo nízkých frekvencích - na YouTube je spousta zvukových testů, kde se dá zhruba změřit, jakou frekvenci člověk zachytí, taky se to mění s věkem... třeba tady jeden pěkný testík >> odkaz No a potom je tu takový zvláštní fenomén, že syntetické molekuly, jako třeba Iso E super nebo ambroxan (ten je v každém druhém pánském parfému dneska, je to hit!), některým lidem vysloveně páchnou a je to dost prudký rozdíl ve vnímání, žádná škála, a je to celkem nepředvídatelné, prostě buď / anebo. Nedá se to nijak změnit, přijít tomu na chuť, prostě je to nepříjemné, odpudivé. Tak si říkám, že některé syntezátory nebo některá zkreslení zvuku akustických nástrojů můžou mít na některé lidi takovýhle vliv? Prostě je jim to takřka fyzicky nepříjemné a žádné další pronikání do případné krásy se konat zkrátka nemůže.

Pegas - 13.10.2022 23:14:32 #

V osmdesátkách vzniklo také spoustu skvělé muziky. Samozřejmě to tak nepřipadá fanouškům sedmdesátkové éry, ale jak se člověk oprostí od předsudků a otevře více stylům, tak je z čeho vybírat i v té proklínané éře. Tu dobu vidím dnes jako horší spíš z vizuální stránky, ale to poslechu nijak nebrání. Čemu jsem se ale vždycky divil, tak to byl ten zvuk bicích snad většiny rockových nahrávek. Kromě jednoduchého "bum-prásk" myslím spíš tříštivý zvuk s jakousi ozvěnou. Z kapel, které začínaly dříve, se s tou érou výborně vypořádali třeba Rush. Vlastně ani Yes nedopadli špatně, i když podlehli diktátu doby.

Antony - 13.10.2022 22:52:14 #

Určitě tam byl i kus touhy vyzkoušet něco nového, osahat si jiné technologie, postupy, souhlasím. Do určité míry. Pokud by taková tendence vzešla z čiré kreativity a uměleckého vizionářství, bylo by to skvělé. Jenže v praxi šlo spíše o uniformu, kterou si museli navléci i ti, co nechtěli jít sloužit. Většinou šlo o to - chceš vydávat, musíš se podvolit. Moc si 40 let starou hudební historii neidealizuji, na to mám dost načteno od samotných hudebníků. Pokusů, že si něco nemetalový umělec vyzkoušel jen proto, že se to tehdy tak dělalo (neměl v podstatě ani jinou možnost), bylo X. Výsledky skončily většinou rozpačitě, čest výjimkám. Metal byl svobodnější, tehdy nikdo nevěděl, co je "správně", tak se mohlo hledat velice volně. Třeba z dnešního pohledu směšně, ale byla v tom autenticita, která šla zevnitř. Nikoli čistý producentský komerční kalkul. Pokud mne něco na osmdesátkách ruší, tak určitě ne hypotetické výraznější zastoupení špatné hudby, v tomhle se dekáda nelišila od jiných, ale hlavně ten plastově synteticko androidní stejnozvuk rocku a popu. Jakoby vše mixoval a produkoval naklonovaný robůtek s jedním operačním módem.

Judith - 13.10.2022 22:30:26 #

Padlý dinosaur mě dostal (naskakuje mi k tomu vizuál a hrabe nožičkama)... Možná to nebyl čistě jen vydavatelský diktát - když se objeví nějaký nový trend, technologie, cokoli, kreativní duše mají tendenci si to osahat, vyzkoušet, ideálně pak pojmout po svém. Tvořivost je v tomhle dvojsečná a hranice se někdy najdou jen tak, že je člověk překročí.

« další předchozí »