Diskuze

« další předchozí »

Judith - 05.11.2023 00:09:55 #

Jak se to dělá, "otevřít v novém okně"? Asi jsem na to přišla. Bude si to tuto volbu pamatovat? Toť otázka.

Antony - 04.11.2023 23:59:08 #

Apache: Rada. Mám nacvičenou rutinu, kdy na každý odkaz automaticky klikám pravým a z voleb vybírám "otevřít odkaz v novém okně". Tak mne nic nezaskočí.

Antony - 04.11.2023 23:56:18 #

Ale, jedna tvoje pasáž mne navnadila: "kdy bude zastánce absolutní a bezvýhradné individuální volnosti vnímaný jako uzurpátorský šiřitel jediné pravdy." Ono je to opět o tom, že v otázce je polovina odpovědi. Zdůrazněme klíčová slova - absolutní + bezvýhradné + uzurpátorský + jediné. Tedy slova popisující techniky vlastní totalitě, tím popírající individuální volnost. Zde vlastně máme v otázce odpověď celou. Pocit svobody nelze nařizovat. To je vzkutku bizarní nedorozumění. Které tu v historii bylo opět mnohokrát a zažili jsme je i na vlastní kůži. A jeden dodatek na okraj: "nezpochybnitelná krása" Každá krása je zpochybnitelná.

Judith - 04.11.2023 23:50:28 #

Tento objev je na mimořádné přerušení vysílání. (Zapněte si u videa zvuk.) Vědci zjistili, jak zní rock!

Antony - 04.11.2023 23:47:03 #

Judith: Ti odpovím klidně tady, šak sme v hospodě. Souhlasím s tím, že porozumět mému způsobu myšlení je na diagnózu. Radím slovy dědy Komárka - nech to ležet..

Antony - 04.11.2023 23:31:48 #

Autority jsou ve věci určování kvality umění zcela bezvýznamné. Dalo by se říci, že se mýlí častěji, než obyčejný vnimatel právě pro své přesvědčení, že umění rozumějí. Zaštiťovat se jejich tvrzeními je další častý způsob, jak setrvávat v omylu.

Judith - 04.11.2023 23:18:08 #

Osobně jsem vůči vlivu autorit docela odolná, myslím i autority neosobní, viz můj nedávný příspěvek o encyklopediích. Všechno v lidském světě dělají prostě jenom lidi, za vším je nakonec rozhodnutí něčemu věřit, což platí i ve vztahu k vědě.  Je to těžké. Na jednu stranu intuitivně vím, že existují kvalitní umělecká díla, nezpochybnitelná krása, že je to něco mimo běžné chápání. Existuje široká shoda na spoustě takových děl. Chtělo by se říct, že dobré / špatné existuje nějak nezávisle, právě proto, že umění je sféra, která tu jenom lidskou (jež se realizuje například v přemýšlení) přesahuje. Že osobní libost je paralelní škála - ok, něco je kvalitní, uznávané, akorát mně se to nelíbí, není to pro mě, nebere mě to. Ale taky vím, že prostě všechno dělají jenom lidi. Že si s tou jednou (druhou) škálou můžeme vystačit, i když to povede k bizarním nedorozuměním, kdy bude zastánce absolutní a bezvýhradné individuální volnosti vnímaný jako uzurpátorský šiřitel jediné pravdy. Vlastně je to dotaz do rubriky "Nevíte si rady? Zeptejte se Antonyho!" Antony. Mám takový problém. Opravdu soustavně jsem se snažila pochopit tvoje uvažování... a ono se mi to povedlo (ne stoprocentně, ale docela dost). To je ten problém. Já prostě kolikrát vidím, jak něco myslíš (ne pokaždé), a vidím, že někteří - mnozí - jiní to nejspíš nevidí. Chronická kognitivní disonance. Co mám dělat? A ještě jedna věc mě trápí. Můžou si audiofilové u hudby zpívat? Páč jestli ne, tak do téhle sekty nechci! Piju čaj, kdyby chtěl někdo vědět :-)

Antony - 04.11.2023 22:02:24 #

Jindy je to zase prostý, vlastně nadutý, akademizmus. Vedeni pocitem nadřazenosti svého názoru, protože oni díky své vzdělanosti umění přece rozumějí, vymýšlejí krkolomné konstrukce, jak rozpoznat tu správnou kvalitu/nekvalitu. Historie i současnost jsou toho plny.

Antony - 04.11.2023 21:58:52 #

Judith: Často měla taková kampaň umělého určování braku podtón politický a dopad likvidační. Napíšu jen dva pojmy. Formalizmus a kulturní revoluce.

Judith - 04.11.2023 21:40:58 #

Apache, já jsem to nadhodila právě i proto, že otázka braku je vzhledem k tématu v mnoha ohledech vypovídající a celkově zajímavá. U nás skutečně proběhla rozsáhlá cílená akce proti různým formám "pokleslé literatury", píše o tom Pavel Janáček v knížce Literární brak: Operace vyloučení, operace nahrazení (1938–1951). Nečetla jsem teda. Vzhledem k edici to bude spíš vědecká suchařina než popularizační spis, ale bude tam citovaná spousta dobových dokumentů. Je to knížka o tom, jak se o "brakové literatuře" ve jmenovaném období mluvilo a psalo (s cílem vyhnat ji lidem z hlavy), ne o té literatuře samotné. Pikantní je, že Pavel Janáček byl v komunitě literárních vědců terčem opovržení, že se zabývá podobnými tématy. Soutěže, kam kdo dočůrá, zdaleka neprobíhají jen ve čtvrté cenové. (Ozaj, má tato tvoje krčma nějakou cenovou skupinu?) Na druhou stranu mám nějaké informace zevnitř, jak se choval v roli šéfa v Akademii věd, a jisté inkvizitorské manýry by se u něj samotného též našly... No prostě lidé jsou složití. Je ale potřeba dodat, že podobné "osvětové" kampaně proti "pokleslým žánrům" probíhaly i ve světě a mnohem dřív, snahy tuto oblast regulovat nejsou výsadou totalitních režimů. No jo. Ale když vidíš jako důkaz kvality, že se dílem zabývá někdo uznávaný, nebo že se nějaká myšlenka obecněji přijímá v komunitě fanoušků (narážím na to new wave období Alice Copera - "většina fandů a kritiků tomu tak říká"), jak potom odlišíš, který názor je "opravdický" a který tendenční, nějak ovlivněný, jako třeba ty cenzurní snahy? Jak poznáš, kterým hlasům dávat váhu? "Říká se" spousta věcí, i hodně rozšířeně, i významné osobnosti je říkají... ale nemusí to být úplně to pravé...

« další předchozí »