Diskuze

« další předchozí »

Antony - 04.09.2023 21:15:49 #

Ale abych nebyl jen nihilista, cosik zajímavého vidím v "jak vyfiltrovat věci, které stojí za pozornost a námahu. Jak poznat, čemu se věnovat?" Tadyk to trpajzík bude mít krapet složitější. Zde si s první signální nevystačí.

Antony - 04.09.2023 21:12:14 #

Ostatně, chimp.charlie to shrnul taktéž výstižně. Racionální důvody nejsou nezbytné. Člověk se často chová naprosto iracionálně. I to je mu vlastní. Není robot. Taktéž otázka "proč lidé neradi čtou nelichotivé věci o hudbě, která se jim líbí" má charakter otázek obecných, dávno zodpovězených. Obecných protože se to netýká jen hudby, ale prakticky čehokoli, zodpovězených protože jde o věc týkající se lidských negativních vlastností, jež byly zformulovány před tisíciletími.

Antony - 04.09.2023 20:34:29 #

Domů jít nemůžeme, je tu ještě mnoho otázek, na které odpovědi jest třeba hledati. Ale otázka břitvou rozseknutá mezi ně dávno nepatří. Jak jsem v souvislosti s panem Billgrenem psal, je větší umění klást správné otázky, než na ně odpovídat. Není nic podivného na tom, když lidé zkoumají hudbu. Myslím si, že ptát se zrovna na tohle, je znovuvynalézání kola. Roll the circle! Není nic přirozenější, než lidská zvídavost a zkoumání věcí. Jo, kdyby tady byla hudba, kterou nikdo nezkoumá, nikdo ji nepodrobí poslechem, nedá jí šanci zaznít, nikdo ji nechce. Tak si řeknu - to je ňáký divný. Pročpak asi takovej nezájem? Ptejme se na věci, které nás nalezením odpovědi posunou dál. Těch je..

Judith - 04.09.2023 17:52:24 #

Roll the bones! A můžem jít domů, máme vyřešeno. Orákulum promluvilo :-)

Antony - 04.09.2023 17:35:40 #

Occamova břitva praví - protože tady je. Tím nechci nijak zlehčovat předchozí úsilí ctěné formulátorky, ale tohle je lakonické minimum, k němuž jsem po desítkách let hloubání dospěl. Samotná existence této hudby je dostatečnou výzvou, současně je i obhajobou jejího zkoumání.

Judith - 04.09.2023 16:56:19 #

Pokračuju ve formulační krasojízdě, byť to zatím vypadá na sólový program - nevadí! Poslední postřeh k otázce, proč se lidi podrobně věnují hudbě, která se jim nelíbí. Zadala jsem ji tomu trpajzlíkovi, co mi nadhazuje obrazy, když se zabývám něčím, co nemá jednoznačný tvar a "řešení", typicky samotnou hudbou nebo vůbec uměním - většina mého interpretačního úsilí je vlastně tlumočnická práce pro tohoto trpajzlíka, který má obvykle jasno, jaké něco je (tohle je pro mě obecně mnohem šikovnější otázka než líbí / nelíbí, i když libost či nelibost je v tom obvykle nějak obsažena), a já z něj potom mámím to "proč": proč ti to připadá takové, co je na tom takového (princip analogie v uvažování, přemýšlí takhle třeba slečna Marplová, zatímco Poirot je víc "digitální").  Proč tedy lidi píšou obšírné a procítěné recenze na hudbu, která se jim nelíbí? Trpajzlík se hluboce zamyslel a povídá, pamatuješ si na Harryho Pottera a vězně z Azkabanu? Pamatuješ, jak se chystali popravit Klofana? Jak kat místo něj rozmašíroval aspoň tu dýni? Tak proto! Musím dát trpajzlíkovi za pravdu, když se nad tím zamyslím. Jakmile se člověk na něco chystá, mentálně i prakticky se tomu věnuje, a ono TO prostě nepřijde, není to tam (podle mě fakt není, žádná transsublimace či metamorfóza se v takovém případě nekoná), člověk tu darmo rozvířenou a marně napínanou energii potřebuje nějak ventilovat, potřebuje udělat za věcí tečku. Zásadní otázka u progresivní hudby a vůbec umění totiž zní, jak vyfiltrovat věci, které stojí za pozornost a námahu. Jak poznat, čemu se věnovat? Okamžitý pocit zalíbení je spíš podezřelý, "prvoplánově líbivé" je jedna z nejhorších nálepek, jaké si album může vysloužit. Hudba je z podstaty časově náročná a i když vynecháme fyzické shánění nosičů (což někteří neudělají, budou si chtít koupit a poslechnout CD), čas a pozornost jsou omezené, jak už jsem psala - každý posluchač disponuje jen určitým objemem vnitřní prožitkové kapacity. Věnovat třeba i několik hodin albu, které za to nakonec nestojí, je frustrující.  Umění kromě času a pozornosti navíc vyžaduje postoj, který Samuel Coleridge (jeden z tzv. jezerních básníků, zakladatelů anglického romantismu) popsal jako willing suspension of disbelief, dočasné odložení nedůvěry. Dá se chápat jako přistoupení na pravidla fikčního světa, což zahrnuje například rezignaci na běžnou logiku, ale má i svůj hodnotový rozměr. Říkám tomu pro sebe presumpce smyslu: dokud mě dílo nepřesvědčí, že je blbost, věřím, že není, a pokouším se zaujmout takový postoj, abych jeho smysl dokázala uvidět. Když to nevyjde, je to samozřejmě (opět) frustrující, a člověk se ptá proč, aby se tomu příště mohl vyhnout. Výchozí bod celé této aktivity, která je pro mnoho posluchačů bytostně naplňující, tedy vypadá tak, že někde je něco, co je pro mě zajímavé, dobré a důležité, ale já o tom ještě nevím. Zní to jako zápletka počítačové hry, v níž figurka získává nápovědy a postupuje skrze různé místnosti. Je to velice dobrodružná činnost a člověk v ní je a není sám. Devadesát procent ohnivých diskusí pod recenzemi se dá číst jako vzájemné vyjasňování si pravidel této hry, která nejsou nikde psána předem a odhalují se teprve za pochodu. Pořád jsem nezapomněla na otázku, proč lidé neradi čtou nelichotivé věci o hudbě, která se jim líbí (i když dnes už na ni nedojde), ale mám tu ještě jednu další, z mého pohledu zajímavější: Jak poznám, že je to ono? Jak poznám, že mě nějaké dílo oslovuje, že má pro mě potenciál - že má cenu se jím zabývat? Že zasáhlo, to bývá evidentní, ale když on se ten zásah někdy sbírá a chystá delší dobu (někdy ne, ale takových případů zas tolik není, kdy člověka něco na první pokus rozstřelí na molekuly). Tuhle otázku si každý musí zodpovědět sám - pro mě je to jedna z věcí, kterou mě ohromně baví sledovat mezi řádky, a za sebe můžu říct, že neexistuje jediný způsob a model, na druhou stranu určité zákonitosti se vysledovat dají.

Judith - 31.08.2023 14:42:49 #

Ještě doplním, že lidské jednání se v některých případech chápat nedá a nemá (a už vůbec ne omlouvat). U pohnutek to lze téměř vždy. Třeba i u takového Waterse - což nic nemění na tom, že se z něj stal hrozný kokot a tu jeho verzi Dark Side si pouštet nebudu, ani kdyby mi za to platili.

Judith - 31.08.2023 14:08:36 #

chimp.charlie: Na tom něco je :-) ale ony i ty neracionální pochody mají svoje zákonitosti a myslím, že v dnešní době je důležité snažit se jim porozumět, protože ovlivňují život v mnoha ohledech. Pokouším se tu demonstrovat, že každý zkrátka pracuje s tím, co má k dispozici, ať už jde o vstupy v podobě informací a podnětů od okolí, nebo o vlastní vnitřní výbavu a různá omezení. Záměrný zlý úmysl je podle mojí zkušenosti mnohem míň častý, než by člověk řekl, i když samozřejmě i tací po světě chodí.

chimp.charlie - 29.08.2023 21:45:12 #

Judith, nehledej za každým člověčím počínáním racionální důvody - dost často tam žádné nejsou. A nakonec sama umělecká tvorba a pecepce jsou založeny na tom, že racionalitu více či méně obcházejí :)

Judith - 29.08.2023 17:22:55 #

Napadly mě s odstupem ještě dva důvody, proč člověk podrobně píše o něčem, co se mu nelíbí - což je samo o sobě třetí důvod k jakémukoli psaní, uspořádat si myšlenky a vytvořit zároveň prostor pro nové, dát něčemu tvar a tím to odložit. První je, aby to zaznělo, třeba jako vyrovnání dosavadních jednostranných pohledů. Tedy v podstatě polemika, více či méně otevřená, možná i snaha upozornit na něco nekvalitního - pokud zapojím veškerou svou fantazii, v krajním hypotetickém případě snaha brát lidem iluze, aby je tolik nebolelo, až o ně přijdou. Dávat v takovém případě do hloubky k dispozici svůj prožitkový aparát je služba lidstvu, které bych, přiznám bez mučení, osobně nebyla schopná. Druhý možný důvod, že je to (pro daného člověka v danou chvíli) pravda. S pravdou je to složité. Sama bych ráda žila ve světě, kde je možné mluvit otevřeně a volně o všem, co se člověka dotýká a co je pro něj důležité. Ale pravda - zas to slovo - je, že se někdy můžeme druhého dotknout tím, že jej vystavíme nějakému vědomí, a nesvědčí to o žádném jiném druhu "omezenosti" než té bytostně lidské, dané tím, že některé poznatky a zkušenosti jsou velmi obtížně přenositelné. Každý se v takové situaci s pravdou, která zazněla, vypořádává po svém. Může se nám to nelíbit, může nás to mrzet, naštvat, cokoli, ale je to výsostné lidské právo a ke svobodným vztahům patří všechny možnosti. Fascinuje mě, do jaké hloubky se hudba (zdá se mi, že ze všech druhů umění nejvíc) dokáže člověka dotýkat, co v něm umí probudit a rozeznít. A někdy mě to trochu děsí. Líbil by se mi svět, kde je možné tyhle věci sdílet.

« další předchozí »