Diskuze

« další předchozí »

Judith - 30.11.2023 21:11:10 #

Měl jsi to lepčejší, kliďo brďo uznám - lépěji ses zabával, lepěji si zapěl, závidím slepě :-) Brněnský noční život netuší, co ho čeká, když ses do toho teď obul! Gramec ti v pohodě pohlídají kočky, že jo, co si nevyrazit.

Antony - 30.11.2023 20:45:59 #

Dobře ty! Brno se stává centrem kultůry. Akorát, lístek na ufónský mamuty stál čtyry kila. A mohl jsem stít VIPácky prakticky u odposlechů a skoro si šahat na struny.

Judith - 30.11.2023 19:45:17 #

The Crimson Marathon - Sono centrum Brno, 29. listopadu 2023 Brno hostilo jedinečný trojprogram vytvořený pro festival Prague Music Performance, plánováný v divadle Archa o den později. Od osmi hodin do půl dvanácté se na pódiu vystřídaly tři sestavy, držitelé VIP vstupenek si mohli program obohatit ještě o podvečerní promítání dokumentu. Každé z uskupení tedy přijelo takříkajíc z jiné strany. Stick Men budou dnes v Praze ukončovat více než rok trvající světové turné, v pondělí hráli samostatný koncert v Bratislavě. V Brně už bylo k dostání CD Umeda se záznamem vystoupení z Ósaky. David Cross Band je příležitostně vystupující skupina, která do Brna i Prahy zavítala po dvou letech, což byly jejich jediné dvě show v rozmezí 2000-2022; letos před zastávkou v České republice zatím hráli všehovšudy třikrát. Pro The Crimson Marathon je doplnil na bicí Jeremy Stacey. tu:NER na začátku září ukončili menší šňůru po USA, v Brně se tak viděli po pár měsících pauzy a údajně zcela bez příprav, z čehož byl Pat Mastelotto podle svých slov velmi nervózní. Sono centrum samo o sobě není třeba představovat. Pro tento večer byl pod pódiem prostor k stání, jen nějakých sedm osm stojících řad, dál byly až ke zvukařskému pultu židle. V zadní části plácku pod ochozy byl volný prostor vybavený několika barovými stolky a židlemi - pro tento sektor se neprodávaly vstupenky, útočiště zde tedy nacházeli nejspíše diváci s lístky ke stání pod pódiem. Ty vyšly na pouhých 890,- korun, sezení dole se prodávalo za 1500,- a VIP místa na ochozech vyšla na 2500,- (včetně promítání dokumentu od 18 hodin a knihy).  Sál na pohled nepůsobil prázdně, ale byla to nejslabší návštěva, jakou jsem tu zatím zažila. O to nadšenější publikum bylo, což se projevovalo nejen neutuchající pozorností nebo bouřlivým vyvoláváním přídavku, ale také to bylo znát na spokojených výrazech v obličeji a komentářích u šaten (typu "čekal jsem cokoli, ale tohle ne... to tedy bylo něco!"). Ještě i na pár set metrů vzdáleném parkovišti jsme se na sebe u parkovacího automatu s náhodnými spoludiváky usmívali jak měsíček na zadní straně debutového alba. tu:NER úderem osmé zahájili necelou hodinu dlouhý, plně instrumentální set. Z repertoáru King Crimson jsem bez pěvecké složky spolehlivě poznala pouze The ConstruKction of Light, vedle toho zazněly i jejich vlastní skladby. Trey Gunn hrál vsedě na kytaru, kterou měl položenou na klíně, a strunám se věnoval shora. Markus Reuter svou osmistrunku držel pro změnu téměř svisle, ačkoli to anatomicky byla klasická kytara slovanského typu, tedy řádně zaoblená, žádné párátko (na Chapman stick hrál později Tony Levin). Zpívající kytarista David Cross Bandu, který předvedl kompletní provedení alba Lark's Tongues In Aspic, měl nástroj zavěšený spíš na hrudi než na břiše. Věru netradiční spolek. David Cross hrál na elektrické housle futuristické konstrukce, tvarem připomínající lebku kosmického vetřelce. Střídání se obešlo bez přestavby, na pódiu stály celou dobu dvoje bicí a každý muzikant měl připravené svoje místo. To se hodilo na závěr večera, kdy po setu Stick Men (opět kombinace vlastní tvorby a interpretací skladeb King Crimson - zazněla například Red) devítihlavý ansámbl za nadšených výkřiků publika zahrál a zazpíval Starless a 21st Century Schizoid Man. Pro mě byl večer jednoduše kouzelný. Nijak zvlášť jsem se netěšila ani nepřipravovala, s vidinou dlouhého programu jsem si ani nedala záležet, abych přišla "včas" - a metr pod pódiem jsem se ocitla přesně ve chvíli, kdy nastupovala první sestava. Tak, hudbo, tady mě máš: dělej, co umíš, řekla jsem si a nechala se prostě unášet. Koncert uběhl jako nic a uvedl mě do stavu rozvibrované spokojené energizace, která zatím neodezněla - po rychlém návratu (domů jsem dorazila úderem půlnoci) jsem ještě točila různé nahrávky, usnula až někdy kolem čtvrté a vzbudila se v osm s tím, že je tu nějak moc ticho a že to musím honem napravit. Celkově: intenzivní, komplexní, veskrze příjemný zážitek, který bude ještě dlouho doznívat. Jakkoli miluju sekavou, drsnou tvář King Crimson, asi nejsilněji se mnou (krom nečekaného začátku překrásné Starless, kdy jsem regulérně uronila) hnuly nádherné melodické pasáže Exiles, tedy závěr "první strany" Jazýčků. David Cross dává do hraní celou duši a všichni ostatní také nechali na pódiu i veškeré své síly - zvlášť Pat Mastelotto do bubnů bušil jak o život. Je mi jasné, proč tihle muzikanti, kteří by si dávno mohli doma v lenošce prsty točit mlýnek, pořád jezdí po světě: živé hraní je normální fet. Sama bych si klidně dala dneska znova.

Judith - 30.11.2023 10:48:59 #

Teď jsi mě rozeslal. Rozpesal. Rozesmál, tak!  Ironie noire, jak jinak. Zas až tak se snad lidstvo nemění.

Antony - 30.11.2023 10:38:04 #

Regeneruj, toho jest třeba. Vše musí v hlavě usráti. Sakra, překlep, uzráti. První odstavec beru jako ironii. A neříkej, že ne, to bys mě vážně nazrála..

Judith - 30.11.2023 10:35:05 #

Todle je fakticky smutný. Jak mizí věci, na které se dá spolehnout. Vlastnosti, které jsou konstantní. Lidi, co nezklamou a budou prostě stejní... Ale hezky tě ti ufouni unesli a přemiklíkovali! Skoro by mě mrzelo, že jsem nakonec nevyrazila, ale mám tuchu, že tyhle balíčky čekají na každého posluchače pod jiným stromkem, a já jsem si ten svůj rozbalila včera v Sono centru. Na líčení živých zážitků je teď tady ve vlákně nastavená vysoká lať, musím prve trochu zregenegenorovat.

Antony - 30.11.2023 00:08:12 #

UFOMAMMUT, DROM, SCIENCE KILLER - Kabinet MÚZ, Brno, 21.11. Konečně se dostávám k reportu. 21.11. se v brněnském klubu kabinet MÚZ konal koncert mé oblíbené skupiny UFOMAMMUT, který byl pro mne vítanou příležitostí zajít si po dlouhé době někam na živou muziku. Nepotřebuji k životu velké akce, ale klubová scéna má něco do sebe. Překonal jsem vrozenou lenost a na koncert se vydal. V Kabinetu MÚZ jsem byl naposledy asi před 20 lety na divadelní hře podle díla Stepní vlk, dodnes nezapomenutelný zážitek. Provozovalo ji tehdy sdružení „Divadlo v 7 a půl“, což byl skvělý spolek, který v roce 2010 zaniknul. Protože měly hrát tři kapely, čekal jsem delší podívanou a byl jsem zvědav, jak to zvládnu. Na místě jsem před osmou koupil UFOMAMMUT merch, to znamená dvě alba na vinylu, obzvláště jinak nedosažitelná „Tour Edition“ posledního EP Crookhead potěšila. Výhoda volnosti klubového pidisálu propojeného s hospodou umožnila desky ještě hodit do auta a v klidu se vrátit. Vůbec z celé koncepce KM jsem byl dost nadšený, je neformální, lze se potulovat po hospodě, předsálí s výstavkou desek, cédéček, triček, mikin, nášivek, plakátů a dalších věcí, poklábosit s nefalšovaným Italem, postát vedle frontmana headlinera, všechno tak nějak samosebou. Do prázdného potemnělého sálu se vcházelo od osmi a vzhledem k jeho velikosti cca 15x20 m (to mu ještě fandím), kde čtvrtinu zabralo pódium, se dalo pěkně zblízka dívat technikům i zvukaři na ruce. Vlastně to ze začátku vypadalo, že moc lidí nebude. Kdo by taky byl v Brně zvědavej na ňákej UFOMAMMUT. Jasně, byly předkapely, o nichž jsem neměl ani tucha, a ty přitáhly dost místních. Vůbec, plejáda týpků různých věkových (nebyl jsem zdaleka nejstarší) a vzhledových kategorií, včetně příslušných dam, byla pozoruhodná. Což mne vedlo ke vzpomínkové úvaze, jak vypadaly podobně tvrdé koncerty před cca 35 lety, které měly publikum zcela homogenní, a koho by napadlo, do jaké pestrosti se to přelije. Kurňa, je to jenom dobře. První zahřívací skupina SCIENCE KILLER byla z Brna, zpěvák mluvil slovensky, zpíval (čti řval) po nesrozumitelnu. Výrazná byla rytmická dvojice, bubeník během 20 minut měnil 3x virbl, ale byl to sympoš. Všichni byli sympoši, a v pohodě. Hudebně spousta samplů, bzučivých vazeb, hučivých a valivých rytmů, přicházelo to vlnách jako hodně seismický příboj. Styl neumím pojmenovat (psychedelic noise shoegaze?), kvarteto se po půl hodině rozloučilo a začala se přestavovat aparatura. Samply jely dál, až po pěti minutách je musel zvukař přijít na pódium čudlíkem vypnout, srandovní. Po přestávce nastoupili liberečtí DROM, a ti se mi líbili moc. Dvojřev, kytara, basa, bicí. Hodně tvrdé kytary, asi jako jediní měli zřetelně riffovou strukturu a dokonce něco jako prog metalový vývoj skladeb. Obzvláště poslední dlouhá suita byla pěkně promakaná, skvěle se proměňovala a gradovala, super. Celkově samozřejmě intenzivní nářez, zpěváci se svým growlingem a screaminem libozvučně doplňovali, dobrá atmosféra. Borci byli rádi, že si můžou před UFOMAMMUT zahrát, několikrát to zmínili, a působilo to upřímně. Stejně tak při loučení pronesená věta (krom poděkování) ve smyslu – obejměte někoho, koho máte rádi, a myslete na planetu, jinou nedostaneme – vypadala spontánně. Byli to sympoši a jsem rád, že jsem měl možnost jejich muziku poznat. Další přestavba na pódiu, přesunul jsem se co nejblíž k němu, sál byl už úplně narvaný. Odhad 150-200 lidí. Chlapíci z UFOMAMMUT jsou výrazné figury a největší sympoši. Aparaturu si s pár techniky chystali, sestavovali a zapojovali sami, tak jsme je mohli pozorovat ze tří metrů dlouho před začátkem jejich setu. Hudebně předvedli to, co se dalo čekat. Precizní instrumentální prezentaci a zároveň viditelnou radost z hraní. Bylo to zároveň strašně hustě špinavý a jiskřivý až vzletný. Zde je krásně vidět, že se nedá říct, co dělá z dobré muziky výbornou a ještě lepší. První půlhodina byla jedna monolitická skladba složená z asi pěti tracků, co navazovaly. Pak se ozvalo italsky zaintonované „děkuji“ a jelo se dál. Soustředěný výkon dával najevo, že tou muzikou žijí. Vzhledem k tomu, že skupina ve svých začátcích byla hodně space elektronická a v současnosti jede drsný nářezový maglajz, střídaly se tyto polohy. Nešlo o jednotlivé skladby nebo jejich části, převalovala se před mnou horká nekonečná láva a každý vypuzený puls magmatu se neustále rozhnětával a měnil. Nezachytitelná hudba, silná, hutná, jako vesmírná hmota, co se teprve má zformovat do hvězdných a planetárních soustav. Zde se skutečně potkalo UFO s mamuty. Těsně před koncem se z mlhoviny vynořily známé zvuky industriálního úvodu Welcome To The Machine, vy víte od koho. Skladbu zahráli celou ve vlastním nepopsatelně plasmatózním provedení, slyšet refrén štěkaný k nepoznání mi za ten výlet stálo. Po třech a půl hodinách stání jsem se cítil pěkně zadupanej a odcházel jsem před přídavkem. Fyzická schrána potřebovala odjet, aby mohla další den fungovat, duch zůstat chtěl. Skvělá akce, asi si tam brzy na něco zase zajdu, pro změnu zkusím komornější produkci. Kabinet MÚZ pobavil, všechny tři kapely taky, a to je hlavní.

Judith - 24.11.2023 13:12:27 #

Už jsme doma a Trhan, Kabinet múz Brno, 23. listopadu 2023 Koncert, na který jsem vyrazila úplně naslepo jen podle názvu. Měla jsem tušení, že UJD by se mi mohli líbit - nikdy jsem od nich nic neslyšela a záměrně jsem ani teď předem nic neposlouchala. Utkvěli mi asi z četby magazínu Uni v 90. letech, tehdy se tam o nich psalo hodně a jejich vizuál se člověku zaryje. Měla jsem též tušení, že předkapela mě (opět čistě podle názvu a pocitu) moc zajímat nebude. Obojí se naplnilo. Zradila mě moje vlastní vstřícnost, kdy jsem si řekla, že si večer zkusím užít celý, bez předsudků, co to se mnou udělá. Výsledek je ten, že se musím omluvit předsudkům, měla jsem je poslechnout. Krom toho, že se předkapela k UJD hudebně zas tolik nehodila, jejich vystoupení bylo strašlivě přebuzené a uřvané. Ve spojení s nekonečnými průtahy, díky nimž se hlavní hvězdy dostaly k mikrofonu až po půl desáté, to způsobilo, že už jsem zkrátka na to hlavní a zajímavé neměla kapacitu.  Dlužno dodat, že večer časově proběhl podle plánu - jen byl ten plán vyvěšený až na místě, jinak se všude psalo o začátku v osm hodin. Tak ne. V osm dveře, o půl deváté Trhan, v půl desáté Už jsme doma. Možná je pravidelným návštěvníkům tento postup známý, na hlavní hvězdy se sál viditelně zahustil, spousta lidí přišla až na ně. Já jsem byla v Kabinetu múz poprvé od doby, kdy tu ještě sídlilo HaDivadlo. Sál mi připadal menší, myslím, že přibyla přepážka a asi i odhlučnění. Indiferentní, neutrální, zatím neopotřebovaný, stroze věcný interiér schopný pojmout mnohé. Trhan je popisován jako hardcore punk. Jde o brněnskou skupinu, která vznikla poměrně nedávno a po zhruba pětatřicetiminutovém setu žádostem o přídavek nevyhověla zkrátka proto, že odehrála svůj kompletní repertoár. Víc toho nemáme, omlouvali se. Zaplaťpámbů, myslela jsem si. Hudba byla poměrně jednoduchá, stejnosměrná, podávaná s odtažitě zarytou razancí party, která sundává v koupelně obklady a chce to mít z krku co nejdřív. Záměr asi byl působit vztekle a úderně, žahavě. K žádoucímu účinku si skupina pomohla mimořádně hlasitým zvukem - asi nejvíc, co jsem vůbec zažila. Masáž útrob obvykle vítám, ale tady jsem si připadala, jako by mě někdo ve staccatovém tempu pleskal mokrým hadrem do krku. Skupina vystupuje ve čtyřech se dvěma kytarami. Obě hrály totéž: nepříliš komplikované akordy doplněné zuřivým cukáním trsátka, a všichni kromě baskytaristy měli též mikrofony. Zpěv se odbýval unisono štěkavým způsobem, který zněl střídavě jako co-je-to a co-to-je, rozumět nebylo jedinému slovu. Tak to je asi ten hardcore punk. Příště budu vědět, čemu se vyhnout. Už jsme doma zaplnili jeviště potrhlou, živou, svéráznou, o něco hřejivější energií. Hřejivost přišla vhod, jelikož souběžně s hudbou spustila vzduchotechnika a dala publiku letmý nástřel, jak se asi cítí figurky ve sněžítku. V maličkém a nacpaném sále se závan čerstvosti určitě hodil, takovou kosu jsem ale nezažila ani v únoru v hale Rondo. Hudba na mě po předešlém zážitku působila jako balzám, vlídně a srozumitelně. Nástroje se rozprostřely po ploše a s gustem si vyměňovaly hravé komplimenty. Sestava s trubkou a Miroslavem Wankem střídajícím kytaru s klávesami je ohromně sehraná, takže vnitřně velmi pestré a rozrůzněné skladby zněly jedna radost a navrch tryskaly poeticky poťouchlé texty. Protože ale skladby neznám, úplně jsem se nechytala. Po nějakých padesáti minutách jsem se vydala davem hledat místo, kde mi bude příjemněji, a najednou koukám, že si v šatně beru kabát. S třeštící hlavou se ještě na ulici otáčím a mám pocit, že jsem dostala víc, než jsem vůbec potřebovala. Na Už jsme doma se určitě podívám blíž, hudba mě zaujala, a jsem ráda, že jsem je viděla i na pódiu, působili velice soustředěně a uvolněně zároveň, což je asi nejvíc, čeho lze v živé sebeprezentaci dosáhnout. Působivá kapela, kultu kolem se nedivím. Tahle podzemní sláva je zasloužená.

Judith - 02.11.2023 00:53:44 #

Vůbec, vůbec, vůbec ti to nezávidím... a TO teprve ne!

loutkář Cvak - 02.11.2023 00:07:38 #

Swans v Divadle Hybernia, Praha, 1. 11. 2023 Žádný rozsáhlý report, tentokrát bez dalekého cestování a k hudbě nemám, neumím co říct. Swans znám dávno, ale nikdy jsem se o ně pořádně nezajímal. Když jsem je letos na jaře náhodou viděl ve Španělsku, tak aha, tohle je skvělý a musím to zažít znovu, stejně a jinak, hned jsem začal vymýšlet, do které dostupné země na ně pojedu, a během snad pár dnů přišlo oznámení koncertu v Praze. No, to se hodí, toho cestování bylo letos až až. Divadlo Hybernia jsem měl zafixované jako muzikálový barák, tedy no-go zóna, všechno je jednou poprvé. Koncert otevíral Norman Westberg, dlouholetý občasný člen Swans, hrál s nimi téměř od začátku, dnes ovšem v kapele nehraje, jen předskakuje. Odehrál 3/4hodinový set ambientu s kytarovými hluky přes různé krabičky, to vše podle přesýpacích hodin. A Swans, Swans byli Swans, co já můžu říct. Když si vezmu, kolikrát jsem měl možnost je vidět slyšet naživo a neviděl neslyšel ... proč jsem je "objevil" tak pozdě? No, I do Prahy jezdím nerad a dřív mě nenapadlo, že zrovna tohle je TO. Zkrátka jestli ještě kdy bude příležitost, nebudu otálet. Swans naživo mají smysl. (Jinak vloni jsem jako náhradu za zrušený koncert JC zažil vystoupení Jarboe, bývalé členky Swans, možná už tehdy mě cosi začalo nahlodávat, nevzpomínám si: krásné zpestření nuceného pobytu v nejnepřátelštějším a nej--* městě světa, jakým je Londýn). Zvuk v Hybernii nekomentuju, snad to bylo na jiných místech jiné. U takhle hlasité hudby je to problém. Skončit to o pět minut později, musel bych čekat na první ranní vlak. Ten poslední večerní mám rád. Nakonec zbývá otázka: byl tam zdenek2512, že by řekl něco k té hudbě?

« další předchozí »