Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 02.06.2013

Britské reprezentanty fusion music Isotope, jsem si objevil až po jejich „příbuzných“ Brand X, které jsem považoval za špičku britského jazz rocku. Nevím, asi to bylo tím, že Isotope u nás nebyli příliš známí a prosazovaní a tak cesta k nim byla spletitější a vedla přes hlubší ponor do progresivnějších hudebních vod.
Na druhé straně jsem ale některá jména znal z jiných souvislostí – třeba kytarista Gary Boyle hrál s klávesovým hráčem Brianem Augerem, hostujícího hráče na percussion Morrise Perta jsem znal z Brand X, stejně tak jako producenta Robina Lumleye… Dalo se tedy soudit, že určitě nebudu ve špatné společnosti a že tato spojení přinesou leccos zajímavého a navíc vysoce kvalitního. Isotope ale byla kapela, která začínala ještě před Brand X (tuším v r. 1973)….
Ovšem samotné reference nestačily a bylo třeba mít konkrétní zkušenost. Jejich třetí řadové album Deep End proto po různých peripetiích vstoupilo do mé sbírky…

ATTILA – výtečné bicí – skvěle natočený zvuk – nám představí Nigela Morrise a další připojované party už představují kreativně měňavé a perlivé klávesy Zoe Kronbergerové, která hraje s lehkostí a technickým sebevědomím Chicka Coreyi.
Když se dokáže žena pustit do takových hudebních vod, je to pro mě vůči ní velký respekt a úcta. Kromě Patrice Rushenové a občas Gayle Moranové, vlastně ve fusion music žádnou další klávesovou hráčku neznám...
Baskytara Dana K. Browna pulsuje v důrazném funkovém rytmu a Morrisovou baterií. Ten nám ukazuje, že superpřesná technická hra s řadou kulometných breaků a výtečných spojovacích detailů je prostě na vysokém levelu. A už se nám představuje Gary Boyle. Tón jeho kytary je zaostřený a rozvibrovaný a elegantně pálí po pražcích s velkou hráčskou erudicí. Není to sice Al DiMeola, ale jeho přínos má velký formát. Dynamické a zahrané s velkým nasazením. Myslím, že představit nám hunského válečníka v abstraktní hudební podobě se velmi zdařilo.

DEEP END – tajemné šumění činelů a elektroniky přináší nálady jako u Soft Machine, ale už je tady důrazný kytarový riff podpíraný stejně důraznými basy a pulsujícími bicími. Akcenty elektrického piana dokreslují atmosféru a skladba se odvíjí od základního motivu, až dojde k několika zásadním hudebním proměnám. Na klávesové nástroje je ovšem v kapele ještě druhý hráč Frank Roberts, který si přeposílá party Fender-Rhodes piana s klavírem a synthesizerem. Řada skvělým improvizací svědčí o tom, že oba hráč – Roberts i Kronbergerová výtečně spolupracují a navzájem si nepřekážejí. Boyle je pořád v centru dění. Mění kytarové techniky a místy nám se svým hraním v oktávách připomene legendárního Wese Montgomeryho. Jeho energetický potenciál je strhující od začátku až do konce.

MR. M´S PICTURE – klobouk dolů před bubeníkem Nigelem Morrisem a baskytarou Dana K. Browna, tenhle tandem šlape v téhle skladbě stejně přesvědčivě jako jejich zaoceánští kolegové Lenny White a Stanley Clarke z Return To Forever. Také synthesizer zde kreslí impresivní barvy a jeho prostorový a mírně ohýbaný tón se výtečně prolíná s druhým synthesizerem, kdy se imaginárně schyluje k nukleární bouří. Famózní breaky rytmiky jsou lahůdkou pro milovníka fusion music. Ukázka precizní hry celého hudebního společenství s velkým nasazením a odhodláním v bleskově a hodinářsky vypilovaných detailech.

CRUNCH CAKE – tohle je spojení funku a fusion music v tom nejlepším slova smyslu. Možná se tady kapela Isotope dotýká místy hudby, kterou dělal v sedmdesátých letech v USA Herbie Hancock, ale to pojetí není ryze etnicky-americké, třebaže i tady je slyšet wah wah, a ty drolivé polyrytmy a broušená basová linka. Elektrické piano má prostor pro harmonické průjezdy napříč prostorem. Můžeme tady tančit, ale můžeme tady i poslouchat ty různé finesy instrumentace. Měnění synthesizerových barev a Fender-Rhodes s opakujícím se kytarovým riffem. Škola improvizace, i jazzové formy tu jde naproti rockové dravosti a vše se děje s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí…

FONEBONE – sestava v téhle skladbě se nám trochu promění. Objevuje se zde člen Soft Machine – Hugh Hopper na baskytaru a na synthesizer Laurence Scott. Také tohle je spojení funku a fusion music. Skladba zní ale uvolněněji a méně agresivně, spíš bych řekl, že hravě. Není to ale nějaký sentimentální odlitek jazzu, ale opět perfektně prokreslené hráčské party. Například klavírní běhy znějí velmi sugestivně, perlí, turčí, krystalizují a jsou střídány pianem Fender-Rhodes s těmui nezaměnitelnými sonizujícími tónovými obrazci. Jeden synthesizer dotváří iluzi smyčců a druhý supluje nepřítomnost saxofonu. Myslím, že v další fázi kapela přešla zvolna na náročnější platformu, na které projevila dostatek věrohodnosti pro vnímavého posluchače…

BLACK SAND – zajímavé, mírně zneklidňující atmosféru přivolávající téma, se vzájemně přitahuje i vzdaluje. Výtečné aranžmá bez komplikovaných harmonických postupů je ale i tak dost oříškem a počítat tóny a takty musí být nedílnou součástí místy až matematického uvažování kolektivního hraní. Elektrické smyčce dotvářejí background spolu s elektrickým pianem a vzájemnou kooperativní hrou tady zaujme bezpražcová baskytara s akustickou kytaru, kterou poprvé vloží Boyle do hry a zní to velmi dobře a barevně to strhuje dovnitř. Další příklad jazzové improvizace na Fender-Rhodes a zapojení percussion s řadou bubenických detilů v polyrytmech a nečekaných breacích. Radost poslouchat, jak se tady v tom imaginárních kotli vaří rytmy, hamonie, melodie a všechno to zapadá do sebe jako ozubená hodinářská kolečka…

ANOTHER SIDE – úvodní téma jako vystřižené z ponurého horroru. Přeznívající klavírní party s děsivou ozvěnou a synthesizerem přinášejí podivnou atmosféru. Téma ale prosvětlí v dalších fázích ostře kontrastující sluneční paprsky demonstrované akustickou kytarou a důraznými úhozy na klavír. Bezpražcové modulované basové tóny vibruje se spodkem kompozičního základu, kde tentokrát pauzírují bicí nástroje a důrazné téma je svěřeno klavírním partům. Z pozadí jako bych slyšel méně zřetelně a přesto v podvědomí naříkavý ženský vokál (!). Formálně dost obtížný kompoziční přístup s absencí rockového odéru…

PIPE DREAM – závěrečná skladbu už zase průrazně funkuje v rytmech bicích a baskytary a elektrické piano a elektrická kytara jdou harmonicky proti sobě. Myslím, že bychom tady mohli hovořit o inspiraci Return To Forever a částečně i už zmiňovaným Herbie Hancockem. Tohle je klasický jazz rock se vším všudy. Muzikantsky brilantní, stylotvorné a kreativní jak v napsaných pasážích tak v improvizovaných momentech. Přesto se z určitého schématu kapela vymaní, změní rytmus do rychlejšího formátu a Boyleova elektrická kytara se rozběhne jako o závod v divokých eskapádách a oba klávesoví hráči nijak nezůstávají pozadu, včetně brilantně seřízené rytmiky.

Myslím, že ten kdo propadl kouzlu Brand X, skupině Bruford, pozdnějším Soft Machine nebo Jack Bruce Band a není mu proti mysli i legendární americká fusion scéna, si k Isotope najde cestu. Je pravda, že mi není na rozdíl od takových Brand X známa celá kompletní diskografie kapely a tak se zdržím nějakým futurizujících postřehů jejich další kariéry. Rovněž design obalu je výtvarně zajímavý a pro mě přitažlivý...
Mám tady ovšem zase jistou nejasnost v letech vydání: na mém CD je uvedeno 1976, zatímco na Progboardu se objevuje 1975 (?!)
Tohle album ale přesvědčuje o vysokém nasazení, kreativních instrumentálních výkonech a protože ve fusion music bývává většinou level náročnosti posazen hodně vysoko, tak tohle album dekoruji pět hvězdičkami.