Isotope / Deep end (1975)

Britské reprezentanty fusion music Isotope, jsem si objevil až po jejich „příbuzných“ Brand X, které jsem považoval za špičku britského jazz rocku. Nevím, asi to bylo tím, že Isotope u nás nebyli příliš známí a prosazovaní a tak cesta k nim byla spletitější a vedla přes hlubší ponor do progresivnějších hudebních vod.
Na druhé straně jsem ale některá jména znal z jiných souvislostí – třeba kytarista Gary Boyle hrál s klávesovým hráčem Brianem Augerem, hostujícího hráče na percussion Morrise Perta jsem znal z Brand X, stejně tak jako producenta Robina Lumleye… Dalo se tedy soudit, že určitě nebudu ve špatné společnosti a že tato spojení přinesou leccos zajímavého a navíc vysoce kvalitního. Isotope ale byla kapela, která začínala ještě před Brand X (tuším v r. 1973)….
Ovšem samotné reference nestačily a bylo třeba mít konkrétní zkušenost. Jejich třetí řadové album Deep End proto po různých peripetiích vstoupilo do mé sbírky…

ATTILA – výtečné bicí – skvěle natočený zvuk – nám představí Nigela Morrise a další připojované party už představují kreativně měňavé a perlivé klávesy Zoe Kronbergerové, která hraje s lehkostí a technickým sebevědomím Chicka Coreyi.
Když se dokáže žena pustit do takových hudebních vod, je to pro mě vůči ní velký respekt a úcta. Kromě Patrice Rushenové a občas Gayle Moranové, vlastně ve fusion music žádnou další klávesovou hráčku neznám...
Baskytara Dana K. Browna pulsuje v důrazném funkovém rytmu a Morrisovou baterií. Ten nám ukazuje, že superpřesná technická hra s řadou kulometných breaků a výtečných spojovacích detailů je prostě na vysokém levelu. A už se nám představuje Gary Boyle. Tón jeho kytary je zaostřený a rozvibrovaný a elegantně pálí po pražcích s velkou hráčskou erudicí. Není to sice Al DiMeola, ale jeho přínos má velký formát. Dynamické a zahrané s velkým nasazením. Myslím, že představit nám hunského válečníka v abstraktní hudební podobě se velmi zdařilo.

DEEP END – tajemné šumění činelů a elektroniky přináší nálady jako u Soft Machine, ale už je tady důrazný kytarový riff podpíraný stejně důraznými basy a pulsujícími bicími. Akcenty elektrického piana dokreslují atmosféru a skladba se odvíjí od základního motivu, až dojde k několika zásadním hudebním proměnám. Na klávesové nástroje je ovšem v kapele ještě druhý hráč Frank Roberts, který si přeposílá party Fender-Rhodes piana s klavírem a synthesizerem. Řada skvělým improvizací svědčí o tom, že oba hráč – Roberts i Kronbergerová výtečně spolupracují a navzájem si nepřekážejí. Boyle je pořád v centru dění. Mění kytarové techniky a místy nám se svým hraním v oktávách připomene legendárního Wese Montgomeryho. Jeho energetický potenciál je strhující od začátku až do konce.

MR. M´S PICTURE – klobouk dolů před bubeníkem Nigelem Morrisem a baskytarou Dana K. Browna, tenhle tandem šlape v téhle skladbě stejně přesvědčivě jako jejich zaoceánští kolegové Lenny White a Stanley Clarke z Return To Forever. Také synthesizer zde kreslí impresivní barvy a jeho prostorový a mírně ohýbaný tón se výtečně prolíná s druhým synthesizerem, kdy se imaginárně schyluje k nukleární bouří. Famózní breaky rytmiky jsou lahůdkou pro milovníka fusion music. Ukázka precizní hry celého hudebního společenství s velkým nasazením a odhodláním v bleskově a hodinářsky vypilovaných detailech.

CRUNCH CAKE – tohle je spojení funku a fusion music v tom nejlepším slova smyslu. Možná se tady kapela Isotope dotýká místy hudby, kterou dělal v sedmdesátých letech v USA Herbie Hancock, ale to pojetí není ryze etnicky-americké, třebaže i tady je slyšet wah wah, a ty drolivé polyrytmy a broušená basová linka. Elektrické piano má prostor pro harmonické průjezdy napříč prostorem. Můžeme tady tančit, ale můžeme tady i poslouchat ty různé finesy instrumentace. Měnění synthesizerových barev a Fender-Rhodes s opakujícím se kytarovým riffem. Škola improvizace, i jazzové formy tu jde naproti rockové dravosti a vše se děje s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí…

FONEBONE – sestava v téhle skladbě se nám trochu promění. Objevuje se zde člen Soft Machine – Hugh Hopper na baskytaru a na synthesizer Laurence Scott. Také tohle je spojení funku a fusion music. Skladba zní ale uvolněněji a méně agresivně, spíš bych řekl, že hravě. Není to ale nějaký sentimentální odlitek jazzu, ale opět perfektně prokreslené hráčské party. Například klavírní běhy znějí velmi sugestivně, perlí, turčí, krystalizují a jsou střídány pianem Fender-Rhodes s těmui nezaměnitelnými sonizujícími tónovými obrazci. Jeden synthesizer dotváří iluzi smyčců a druhý supluje nepřítomnost saxofonu. Myslím, že v další fázi kapela přešla zvolna na náročnější platformu, na které projevila dostatek věrohodnosti pro vnímavého posluchače…

BLACK SAND – zajímavé, mírně zneklidňující atmosféru přivolávající téma, se vzájemně přitahuje i vzdaluje. Výtečné aranžmá bez komplikovaných harmonických postupů je ale i tak dost oříškem a počítat tóny a takty musí být nedílnou součástí místy až matematického uvažování kolektivního hraní. Elektrické smyčce dotvářejí background spolu s elektrickým pianem a vzájemnou kooperativní hrou tady zaujme bezpražcová baskytara s akustickou kytaru, kterou poprvé vloží Boyle do hry a zní to velmi dobře a barevně to strhuje dovnitř. Další příklad jazzové improvizace na Fender-Rhodes a zapojení percussion s řadou bubenických detilů v polyrytmech a nečekaných breacích. Radost poslouchat, jak se tady v tom imaginárních kotli vaří rytmy, hamonie, melodie a všechno to zapadá do sebe jako ozubená hodinářská kolečka…

ANOTHER SIDE – úvodní téma jako vystřižené z ponurého horroru. Přeznívající klavírní party s děsivou ozvěnou a synthesizerem přinášejí podivnou atmosféru. Téma ale prosvětlí v dalších fázích ostře kontrastující sluneční paprsky demonstrované akustickou kytarou a důraznými úhozy na klavír. Bezpražcové modulované basové tóny vibruje se spodkem kompozičního základu, kde tentokrát pauzírují bicí nástroje a důrazné téma je svěřeno klavírním partům. Z pozadí jako bych slyšel méně zřetelně a přesto v podvědomí naříkavý ženský vokál (!). Formálně dost obtížný kompoziční přístup s absencí rockového odéru…

PIPE DREAM – závěrečná skladbu už zase průrazně funkuje v rytmech bicích a baskytary a elektrické piano a elektrická kytara jdou harmonicky proti sobě. Myslím, že bychom tady mohli hovořit o inspiraci Return To Forever a částečně i už zmiňovaným Herbie Hancockem. Tohle je klasický jazz rock se vším všudy. Muzikantsky brilantní, stylotvorné a kreativní jak v napsaných pasážích tak v improvizovaných momentech. Přesto se z určitého schématu kapela vymaní, změní rytmus do rychlejšího formátu a Boyleova elektrická kytara se rozběhne jako o závod v divokých eskapádách a oba klávesoví hráči nijak nezůstávají pozadu, včetně brilantně seřízené rytmiky.

Myslím, že ten kdo propadl kouzlu Brand X, skupině Bruford, pozdnějším Soft Machine nebo Jack Bruce Band a není mu proti mysli i legendární americká fusion scéna, si k Isotope najde cestu. Je pravda, že mi není na rozdíl od takových Brand X známa celá kompletní diskografie kapely a tak se zdržím nějakým futurizujících postřehů jejich další kariéry. Rovněž design obalu je výtvarně zajímavý a pro mě přitažlivý...
Mám tady ovšem zase jistou nejasnost v letech vydání: na mém CD je uvedeno 1976, zatímco na Progboardu se objevuje 1975 (?!)
Tohle album ale přesvědčuje o vysokém nasazení, kreativních instrumentálních výkonech a protože ve fusion music bývává většinou level náročnosti posazen hodně vysoko, tak tohle album dekoruji pět hvězdičkami.

» ostatní recenze alba Isotope - Deep end
» popis a diskografie skupiny Isotope