Isotope - Deep end (1975)

Znáte Isotope? Že ne? A máte rádi fusion? Yes.

Ok, tak to vám určitě něco říkají pojmy jako Brand X nebo Return to Forever. Pokud ano, tak právě Isotope se svým jazzujícím rockem se dají mezi tyto dva subjekty zařadit. Jejich "vláda" patří tak jako u mnoha jiných kapel z podobného stylového ranku do první poloviny sedmdesátých let a teritoriálně zaujímají místo na britských ostrovech. Kapela vydala pouhé tři vysoce vyrovnané a nadstandardně kvalitní desky. Je úplně jedno, kterou si pořídíte či poslechnete jako první, jelikož kvalita je bezpodmínečně zaručena u všech.

Já začal poprvé s trojkou Deep End a samou spokojeností si v její společnosti vždy pěkně chrochtám. Isotope mají vlastní specifickou melodiku a příměr k Brand X, či Return to Forever je čistě orientační. U podobných spolků jsou bravurní instrumentální výkony na vysoké úrovni jaksi samozřejmostí. Z Isotope čiší dokonalá souhra a radost z hraní, každá nota je promyšleně zasazená, vše má svou logiku v možné improvizaci, vše zní čerstvě, nenuceně a hlavně přitažlivě. Isotope si občas rádi "zafunkují" a funk(g)uje jim to skvěle. Právě na spojnici jazzu a funky jsou Isotope mistři a nejspíš to je mírně odlišuje. Podobnou muziku mám velice rád a Deep End je pro mě zkrátka bomba.

P.S.: Ti, co nevěří, nemusí nikam běžet, ale postačí, když si pustí úvodní skladbu Mr. M's Picture, a pokud jsou "fjůzňáci" tělem i duší, věřím, že si budou hned od prvních úderů hravých bicí, vystrčené baskytary, lahodných kláves a vyšperkované kytary pomlaskávat stejně slastně jako já.
reagovat

john l @ 15.05.2019 17:01:24
Brand x jsem objevil díky Vám. Jdu na Isotope. Jestli to bude stejně dobrý, budu si to muset sehnat taky.

horyna @ 16.05.2019 06:20:50
Isotope, především desku Deep End jsem si oblíbil ještě víc a podstatně rychleji než alba Brand X. Tohle je přesná trefa do černého středu parádního fusion-ovského terče.

northman @ 16.05.2019 07:32:38
Poslechl jsem si tuhle desku, abych se ubezpečil v tom, že tohle není nic pro mě. Hudba nejen na téhle desce je zaměnitelná, kdyby mi někdo řekl, že to hraje Energit Luboše Andršta, Mahagon, nebo Jazz Q, tak to budu brát jako fakt, že to tyhle kapely hrajou. Je to předvádění techniky, ale nic originálního. Najdou se v téhle oblasti určitě kapely jako třeba Weather Report, Mahavishnu Orchestra, Return To Forever, pro mě v této kategorii kraluje se svými alby Hot Rats, Waka /Jawaka, Grand Wazoo, Sleep Dirt, kde je to nejvíce slyšet, ale taky třeba Uncle Meat asi nepřekonatelný mistr Frank Zappa. Desky za kterými stojí Frank Zappa jsou plné jazzových prvků a navíc tam hrajou opravdu mistři například George Duke, Jean Luc Ponty, Ian Underwood, Ruth Underwod, nemá cenu jmenovat všechny, ale hlavně sám mistr. nejsem muzikant, tak mě tahle deska jednoduše nebaví.

pinkman @ 17.05.2019 16:25:32
Prvotřídní jazzrock staré školy té nejvyšší kvality. Podobné hudby není nikdy dost. Kapela Isotope stihla prožít svůj moment slávy za pět minut dvanáct. Punk už ťukal na dveře a podobné spolky totálně zlikvidoval.

horyna @ 20.05.2019 06:10:22
Pinkmane je to tak. Isotope povstali dost pozdě a brzo také zanikli. To ovšem nic nemění na faktu, že pro posluchače fusion dokázali stvořit trojici perfektních nahrávek.

dan @ 20.05.2019 16:59:27
Svého času jsem desku Illusion vyhandloval od jednoho kamaráda, na kterého byla prý moc funky. ?? Isotope je britskou odpovědí na zaoceánské soubory v čele s Return to Forever. Možná tam pár náznaků, nebo odchodů k funky je, ale většinově jde o brilantní jazzrock.

Britské reprezentanty fusion music Isotope, jsem si objevil až po jejich „příbuzných“ Brand X, které jsem považoval za špičku britského jazz rocku. Nevím, asi to bylo tím, že Isotope u nás nebyli příliš známí a prosazovaní a tak cesta k nim byla spletitější a vedla přes hlubší ponor do progresivnějších hudebních vod.
Na druhé straně jsem ale některá jména znal z jiných souvislostí – třeba kytarista Gary Boyle hrál s klávesovým hráčem Brianem Augerem, hostujícího hráče na percussion Morrise Perta jsem znal z Brand X, stejně tak jako producenta Robina Lumleye… Dalo se tedy soudit, že určitě nebudu ve špatné společnosti a že tato spojení přinesou leccos zajímavého a navíc vysoce kvalitního. Isotope ale byla kapela, která začínala ještě před Brand X (tuším v r. 1973)….
Ovšem samotné reference nestačily a bylo třeba mít konkrétní zkušenost. Jejich třetí řadové album Deep End proto po různých peripetiích vstoupilo do mé sbírky…

ATTILA – výtečné bicí – skvěle natočený zvuk – nám představí Nigela Morrise a další připojované party už představují kreativně měňavé a perlivé klávesy Zoe Kronbergerové, která hraje s lehkostí a technickým sebevědomím Chicka Coreyi.
Když se dokáže žena pustit do takových hudebních vod, je to pro mě vůči ní velký respekt a úcta. Kromě Patrice Rushenové a občas Gayle Moranové, vlastně ve fusion music žádnou další klávesovou hráčku neznám...
Baskytara Dana K. Browna pulsuje v důrazném funkovém rytmu a Morrisovou baterií. Ten nám ukazuje, že superpřesná technická hra s řadou kulometných breaků a výtečných spojovacích detailů je prostě na vysokém levelu. A už se nám představuje Gary Boyle. Tón jeho kytary je zaostřený a rozvibrovaný a elegantně pálí po pražcích s velkou hráčskou erudicí. Není to sice Al DiMeola, ale jeho přínos má velký formát. Dynamické a zahrané s velkým nasazením. Myslím, že představit nám hunského válečníka v abstraktní hudební podobě se velmi zdařilo.

DEEP END – tajemné šumění činelů a elektroniky přináší nálady jako u Soft Machine, ale už je tady důrazný kytarový riff podpíraný stejně důraznými basy a pulsujícími bicími. Akcenty elektrického piana dokreslují atmosféru a skladba se odvíjí od základního motivu, až dojde k několika zásadním hudebním proměnám. Na klávesové nástroje je ovšem v kapele ještě druhý hráč Frank Roberts, který si přeposílá party Fender-Rhodes piana s klavírem a synthesizerem. Řada skvělým improvizací svědčí o tom, že oba hráč – Roberts i Kronbergerová výtečně spolupracují a navzájem si nepřekážejí. Boyle je pořád v centru dění. Mění kytarové techniky a místy nám se svým hraním v oktávách připomene legendárního Wese Montgomeryho. Jeho energetický potenciál je strhující od začátku až do konce.

MR. M´S PICTURE – klobouk dolů před bubeníkem Nigelem Morrisem a baskytarou Dana K. Browna, tenhle tandem šlape v téhle skladbě stejně přesvědčivě jako jejich zaoceánští kolegové Lenny White a Stanley Clarke z Return To Forever. Také synthesizer zde kreslí impresivní barvy a jeho prostorový a mírně ohýbaný tón se výtečně prolíná s druhým synthesizerem, kdy se imaginárně schyluje k nukleární bouří. Famózní breaky rytmiky jsou lahůdkou pro milovníka fusion music. Ukázka precizní hry celého hudebního společenství s velkým nasazením a odhodláním v bleskově a hodinářsky vypilovaných detailech.

CRUNCH CAKE – tohle je spojení funku a fusion music v tom nejlepším slova smyslu. Možná se tady kapela Isotope dotýká místy hudby, kterou dělal v sedmdesátých letech v USA Herbie Hancock, ale to pojetí není ryze etnicky-americké, třebaže i tady je slyšet wah wah, a ty drolivé polyrytmy a broušená basová linka. Elektrické piano má prostor pro harmonické průjezdy napříč prostorem. Můžeme tady tančit, ale můžeme tady i poslouchat ty různé finesy instrumentace. Měnění synthesizerových barev a Fender-Rhodes s opakujícím se kytarovým riffem. Škola improvizace, i jazzové formy tu jde naproti rockové dravosti a vše se děje s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí…

FONEBONE – sestava v téhle skladbě se nám trochu promění. Objevuje se zde člen Soft Machine – Hugh Hopper na baskytaru a na synthesizer Laurence Scott. Také tohle je spojení funku a fusion music. Skladba zní ale uvolněněji a méně agresivně, spíš bych řekl, že hravě. Není to ale nějaký sentimentální odlitek jazzu, ale opět perfektně prokreslené hráčské party. Například klavírní běhy znějí velmi sugestivně, perlí, turčí, krystalizují a jsou střídány pianem Fender-Rhodes s těmui nezaměnitelnými sonizujícími tónovými obrazci. Jeden synthesizer dotváří iluzi smyčců a druhý supluje nepřítomnost saxofonu. Myslím, že v další fázi kapela přešla zvolna na náročnější platformu, na které projevila dostatek věrohodnosti pro vnímavého posluchače…

BLACK SAND – zajímavé, mírně zneklidňující atmosféru přivolávající téma, se vzájemně přitahuje i vzdaluje. Výtečné aranžmá bez komplikovaných harmonických postupů je ale i tak dost oříškem a počítat tóny a takty musí být nedílnou součástí místy až matematického uvažování kolektivního hraní. Elektrické smyčce dotvářejí background spolu s elektrickým pianem a vzájemnou kooperativní hrou tady zaujme bezpražcová baskytara s akustickou kytaru, kterou poprvé vloží Boyle do hry a zní to velmi dobře a barevně to strhuje dovnitř. Další příklad jazzové improvizace na Fender-Rhodes a zapojení percussion s řadou bubenických detilů v polyrytmech a nečekaných breacích. Radost poslouchat, jak se tady v tom imaginárních kotli vaří rytmy, hamonie, melodie a všechno to zapadá do sebe jako ozubená hodinářská kolečka…

ANOTHER SIDE – úvodní téma jako vystřižené z ponurého horroru. Přeznívající klavírní party s děsivou ozvěnou a synthesizerem přinášejí podivnou atmosféru. Téma ale prosvětlí v dalších fázích ostře kontrastující sluneční paprsky demonstrované akustickou kytarou a důraznými úhozy na klavír. Bezpražcové modulované basové tóny vibruje se spodkem kompozičního základu, kde tentokrát pauzírují bicí nástroje a důrazné téma je svěřeno klavírním partům. Z pozadí jako bych slyšel méně zřetelně a přesto v podvědomí naříkavý ženský vokál (!). Formálně dost obtížný kompoziční přístup s absencí rockového odéru…

PIPE DREAM – závěrečná skladbu už zase průrazně funkuje v rytmech bicích a baskytary a elektrické piano a elektrická kytara jdou harmonicky proti sobě. Myslím, že bychom tady mohli hovořit o inspiraci Return To Forever a částečně i už zmiňovaným Herbie Hancockem. Tohle je klasický jazz rock se vším všudy. Muzikantsky brilantní, stylotvorné a kreativní jak v napsaných pasážích tak v improvizovaných momentech. Přesto se z určitého schématu kapela vymaní, změní rytmus do rychlejšího formátu a Boyleova elektrická kytara se rozběhne jako o závod v divokých eskapádách a oba klávesoví hráči nijak nezůstávají pozadu, včetně brilantně seřízené rytmiky.

Myslím, že ten kdo propadl kouzlu Brand X, skupině Bruford, pozdnějším Soft Machine nebo Jack Bruce Band a není mu proti mysli i legendární americká fusion scéna, si k Isotope najde cestu. Je pravda, že mi není na rozdíl od takových Brand X známa celá kompletní diskografie kapely a tak se zdržím nějakým futurizujících postřehů jejich další kariéry. Rovněž design obalu je výtvarně zajímavý a pro mě přitažlivý...
Mám tady ovšem zase jistou nejasnost v letech vydání: na mém CD je uvedeno 1976, zatímco na Progboardu se objevuje 1975 (?!)
Tohle album ale přesvědčuje o vysokém nasazení, kreativních instrumentálních výkonech a protože ve fusion music bývává většinou level náročnosti posazen hodně vysoko, tak tohle album dekoruji pět hvězdičkami.




reagovat

hejkal @ 02.06.2013 13:09:52
LP vyšlo v Británii, Francúzsku i Nemecku v roku 1975, tvoje vydanie CD to má zle. Rovnako ako poradie skladieb na pôvodnom LP.

Deep end je posledný štúdiový album brilantnej fusion skupiny z Anglicka zvanej Isotope.

Bravúrna jazda Mr. M's Picture usvedčuje skupinu z toho, že si môže meniť zostavu ako chce, stále bude hrať strednotempové melodické fusion vhodné k odpočinkovému podriemkavaniu na verande. Mierne nafunkovaná Crunch cake sa navzdory tomu počúva relatívne príjemne. Zadumaný klavír ovláda spicu krásku Another side, Black sand tiež neplní funkciu budíka, hoci klávesy v závere vcelku gradujú. Opäť nastupuje mierne funky Pip dream, je zaujímavé, že sa tomuto vplyvu fusion nedokázalo ubrániť. Ešte silnejšie to cítiť v skladbe Attila. Keďže aj Fonebone znie rovnako, človek si ani nevšimne, že sa menia skladby, tak kontinuálne celý album plynie. Záverečná skladba Deep end aj žeravie, aj zamdlieva, skrátka sa nikam neponáhľa a nálady mení tak, aby nikoho neiritovala.

Štyri remixované bonusy vôbec neprekážajú, pretože aj tento album jednoducho plynie, to, že sa v ňom zrazu začnú opakovať skladby, mu nedokáže uškodiť.

Skvelé fusion prosté chaosu a egoizmu. Pre fanúšikov daného žánru absolútna povinnosť.
reagovat

Petr Gratias @ 01.05.2013 18:09:23
Zdravím, Hejkale....
tohle album vlastním. Je to vynikající příklad muzikantského mistrovství těžkého kalibru.
Trochu jsi mě "předešel"... mám rovněž v plánu album recenzovat.
Teď s tím malinko počkám, abychom se na sebe "nelepili"...
Zdravím!