Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 22.12.2013

Druhé studiové album basisty Stanleyho Clarka je mojí "posvátnou krávou" v oblasti fusion. Právě díky němu jsem se o tento hudební žánr začal více zajímat, a otevřel se mi tak přístup k novým, dosud nepoznaným hudebním prožitkům. Za jeho objevení vděčím (jako už mnohokrát předtím) webu youtube.com, kde jsem vcelku náhodou narazil na úvodní skladbu desky Vulcan Princess. Již tam mě uhranul také výrazný rudý obal desky, jemuž vévodí majestátný Stanley, opásaný baskytarou a svrchu shlížející možná na publikum, možná na dění na pódiu.

Album během roku 1974 pravděpodobně vznikalo zhruba ve stejné době nebo o něco málo později, než čtvrtý studiový počin Return To Forever (RTF) Where Have I Known You Before (bohužel se mi nepodařilo dohledat, kdy přesně nahrávací frekvence pro sólovou desku proběhly) a Clarke se pro jeho realizaci obklopil umělci na slovo vzatými. Kytarista Bill Connors sice z RTF několik měsíců předtím odešel (prý kvůli Coreově diktátorskému přístupu k vedení kapely), Clarkovi ale přispět kytarovými party na desku neodmítnul. Ke klávesovým nástrojům si černý baskytarista pozval nám dobře známého Jana Hammera, který po prvním rozpadu Mahavishnu Orchestra nahrával také s Jerry Goodmanem. Posledním členem se pak stal bubeník Tony Williams, známý ze spolupráce s Milesem Davisem či Johnem McLaughlinem. Clarke si k nahrávání přizval také dechovou a smyčcovou sekci a do závěrečné suity přispěl perkusemi i další z bývalých členů RTF Airto Moreira.

První skladba Vulcan Princess začíná tajemně epickým sladěním dechů, baskytary a zvonivých tónů syntezátoru a klavíru. Poté ale do tématu divoce vstoupí basový riff Hammerova moogu a nadpozemsky rychlé breaky bicích Tonyho Williamse, nad kterými zpívá své party Connorsova elektrická kytara. Z této nekompromisní jazzrockové smršti se po několika taktech vyloupne funková figura, ve které již se svými sekanými kily opět úřaduje i samotný Clarke. Pro tuto kompozici si mistr vypůjčil některé motivy z látky, kterou skoro v téže době nahráli RTF jako Vulcan Worlds, při své sólové práci je ale zpracoval mnohem dravěji a rockověji, než při nahrávání s Coreou. Dechová sekce se připomene v dramatické předělové pasáži, která s sebou opět přivede uhánějící part ze začátku skladby, jehož vyklidněním přichází plynulý přechod k dalšímu číslu.
O skladbě Yesterday Princess by se dalo říct, že tvoří s Vulcan Princess dvojskladbu, ačkoli je co do hudebního pojetí jejím naprostým opakem. Pojedinkrát na desce je právě v této skladbě možno slyšet zpěv, jehož původcem je sám Clarke, podkladem jsou mu zasněné klavírní akordy a tlumené tóny kontrabasu. Nádherná křehká záležitost, bez velkého emocionálního vypětí.

Ještě do posledních ozvuků předchozí skladby začnou bicí spolu s baskytarou tepat ďábelský rytmus. Lopsy Lu je vlastně založená na původním bopovém modelu přehrání základního schématu a navazujících improvizací, nicméně to vše se zde odehrává v rockově dravých strukturách. V sólových pasážích se představí klávesy a elektrická kytara, ale dočkáme se také první ochutnávky Clarkovy basové ekvilibristiky. Williams za bicími je strojově přesný, ale zároveň velice kreativní - asi jen málo bubeníků té doby se mu v hudebním projevu mohlo rovnat.
Poslední větu předchozího odstavce výborně dokumentuje také krátké sólo na bicí, které uvozuje skladbu Power. Při jeho konci se začne rozplétat nekonečná basová linka, do níž popustí otěže kreativnosti Jan Hammer se svým moogem a v druhé části se své příležitosti důstojně zhostí i kytarista Connors. V závěru nás čeká řádné zrychlení a Connors ukáže, že rozhodně není žádné "ořezávátko".

Spanish Phases for Strings & Bass vnímám jako mistrovo ohlédnutí za jeho akustickým obdobím. Skladba je v podstatě jedním dlouhým kontrabasovým sólem, na několika místech přerušeným syntezátorovou vsuvkou. I přesto, že Clarke není autorem skladby, lze tu vycítit, že skladbě vdechnul svůj typický "pozitivní" rukopis. Přesto tuto kompozici ale vnímám jako slabší místo na desce, při kterém mi myšlenky odbíhají jinam a hůře se na něj soustředím. Raději bych viděl v akci celou studiovou sestavu, nikoli jen "pana šéfa".
Přichází čas na poslední a zároveň nejrozsáhlejší kompozici desky. Life Suite je čtyřdílná skladba, ve které dostane posluchač nášup všeho pozitivního, co toto album přineslo. První věta je jakousi overturou, ve které klavír a smyčce budují atmosféru pro mohutný nástup věty druhé. V ní se rozjíždí rychlá rytmická linka, která několikrát vybouchne do mohutné smyčcové a dechové exploze. Tony Williams v celém průběhu věty exceluje jedním velkým bubenickým sólem a Hammer si také odehraje své. Třetí větu uvádí táhlé smyčce, podbarvované klavírem, na ně pak ve větě čtvrté naváže další z Hammerových moogových riffů a volná kytarová improvizace Billa Connorse. Tu utne až melancholický sled klavírních akordů, kterými končí tato výtečná deska.

Eponymní sólové album Stanleyho Clarka bych doporučil všem fanouškům dobrého fusion, a speciálně také těm, kteří to s tímto hudebním žánrem - podobně jako já - teprve zkoušejí a nahrávky zásadních jazzrockových kapel (Mahavishnu Orchestra, Return To Forever, Weather Report atd.) jim zatím přijdou hudebně příliš komplikované či naopak chaotické. Clarkovi se zde podařilo namíchat koktejl, který obsahuje o něco více rocku, než mně zatím známá produkce výše zmiňovaných kapel, čímž nahrávku učinil pro méně zkušeného posluchače přístupnější. Rozhoduji se mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale díky silné osobní vazbě tentokrát nebudu šetřit a udělím plný počet.