Clarke, Stanley - Stanley Clarke (1974)

Fusion nie je pre každého, ale každý môže prepadnúť fusion mánii. Stanleyho Clarkea som spoznal z vysielania našej verejnoprávnej televízie. V roku 1986 hral na džezákoch (Bratislavské jazzové dni) a nielen pre generáciu môjho otca to bol zážitok. Záverečný „džem“ s našimi basgitaristami mi z pamäti nezmizne. Samozrejme, evidoval som jeho meno v súvislosti s Return To Forever, Romantic Warrior sa mi doma slní už odnepamäti.

Druhý sólový album nazvaný jednoducho Stanley Clarke má všetko, čo zdobilo fusion v polovici 70. rokov. Dokonca pridal dychy, sláky, výrazné osobnosti ako napríklad Jan Hammer (klávesy), Tony Williams (bicie) alebo hoci Bill Connors (gitara, hral aj v Return To Forever). V jednej skladbe (Life Suite) zahosťoval slávny perkusionista Airto Moreira.

Pokiaľ by ste si mysleli, že basgitara bude dominantným nástrojom, budete prekvapený. Teda, nie, že by nebola, avšak ostatné nástroje rozhodne nezaostávajú. Iste, nevyhneme sa rôznym funky náladám (Vulcan Princess), ale je to v miere, ktorú dokážem vstrebať. Samozrejme, pri Clarkeovi nejde ani tak o to, že hrá bravúrne, skôr človek očakáva čosi mimoriadne, inde nepočuté. V tomto album, nazdávam sa, plní svoju úlohu na sto percent. Clark sa dosýta vyšantí, vrcholom je Spanish Phases For Strings & Bass. Záverečná štvordielna Life Suite výborne pracuje s náladami, mám rád, keď fusion nie je iba o počte nôt za sekundu v nepravidelných rytmoch, ale aj o nosnej myšlienke. Úžasná muzika.

Osobne sa fusion veľmi nevenujem, mám v zbierke cca 80 albumov, ktoré, keď ma prepadne nálada počúvať dlhočizné inštrumentálne machrovanie, dokonalo naplnia moje chúťky. Napriek tomu sa nazdávam, že album Stanley Clarke z roka 1974 patrí medzi prominentných kandidátov na najvyššie priečky žánru.
reagovat

stargazer @ 03.11.2022 16:12:12
Mám vinyl z tohoto festivalu, vydaný od Opusu. Na této desce hraje Stanley v triu, basa, bicí - mix akustické a elektrické plus klávesy, 11ti minutovou suitu Hose. Tenkrát, nás na východě svým vystoupením nejspíš musel šokovat, neboť i dnes je to bomba. Na Bratislava Jazz Days 85 byl pozván taky John McLaughlin. Byl zrovna na turné s basákem Jonasem Hellborgem. Akustická kytara a dvoukrká el. basa. Stanley Clarke je pro mě absolutně nejlepší basák.

hejkal @ 03.11.2022 19:21:37
Dobrá je aj kniha Džezáky doba a scéna od Jaslovského a Lipu.

Kdo se už alespoň částečně otřel o hudbu kapely Return to Forever a šťoural se v discografiích jednotlivých členů, zákonitě musel narazit na osobu baskytaristy Stanleyho Clarka. Ten má na svém soukromém kontě několik albových záseků a desku z roku 1974 lze označit za jeho nejpovedenější. Směle tak může konkurovat o dost slavnějším nahrávkám pocházejícím z mateřské kapely, aniž by je v nějakém měřítku nadstavovala nebo snad kopírovala.

Parta výtečných muzikantů, které tady nebudu jednotlivě jmenovat, sehrála bravurní představení prvotně určené všem labužníkům z oblasti fusion. Při poslechu desky vám nebude činit žádný problém zaposlouchat se do baskytarového umění hlavního představitele a vychutnat si i ty nejjemnější nuance jeho nástroje. Stanley byl velká třída. Jeden z vyvolených ve svém oboru, osobnost, prvotřídní technik a svérázný umělec. A že chcete malinkatý vzorek na ukázku? Ze všech skladeb, ve kterých hovoří jeho baskytara nadnárodním jazykem, bude píseň Lopsy Lu pro vás tou pravou. To je chuťovčička, co vám otevře nové poslechové dimenze.

Pro všechny milovníky RtF je tahle deska holou povinností. A že ji doma ještě nemáte? Bijte se v prsa a opakujte si, jsem já to ale voleček vdoleček.
reagovat

bullb @ 19.09.2018 06:36:19
Veľmi veľmi veľmi slušná hudba. Inštrumentálne je to nebotyčné! Zdá sa mi, že je lepšia ako vtedajšia sólovka od Lenny White. Svojho času mi často znela z reprákov. Mnohonásobná vďaka za pripomenutie. Hneď, ako mi to čas umožní, tak si to vychutnám...

PaloM @ 20.09.2018 06:04:08
Ano, výborný album, nahratý excelentnými muzikantami.

Druhé studiové album basisty Stanleyho Clarka je mojí "posvátnou krávou" v oblasti fusion. Právě díky němu jsem se o tento hudební žánr začal více zajímat, a otevřel se mi tak přístup k novým, dosud nepoznaným hudebním prožitkům. Za jeho objevení vděčím (jako už mnohokrát předtím) webu youtube.com, kde jsem vcelku náhodou narazil na úvodní skladbu desky Vulcan Princess. Již tam mě uhranul také výrazný rudý obal desky, jemuž vévodí majestátný Stanley, opásaný baskytarou a svrchu shlížející možná na publikum, možná na dění na pódiu.

Album během roku 1974 pravděpodobně vznikalo zhruba ve stejné době nebo o něco málo později, než čtvrtý studiový počin Return To Forever (RTF) Where Have I Known You Before (bohužel se mi nepodařilo dohledat, kdy přesně nahrávací frekvence pro sólovou desku proběhly) a Clarke se pro jeho realizaci obklopil umělci na slovo vzatými. Kytarista Bill Connors sice z RTF několik měsíců předtím odešel (prý kvůli Coreově diktátorskému přístupu k vedení kapely), Clarkovi ale přispět kytarovými party na desku neodmítnul. Ke klávesovým nástrojům si černý baskytarista pozval nám dobře známého Jana Hammera, který po prvním rozpadu Mahavishnu Orchestra nahrával také s Jerry Goodmanem. Posledním členem se pak stal bubeník Tony Williams, známý ze spolupráce s Milesem Davisem či Johnem McLaughlinem. Clarke si k nahrávání přizval také dechovou a smyčcovou sekci a do závěrečné suity přispěl perkusemi i další z bývalých členů RTF Airto Moreira.

První skladba Vulcan Princess začíná tajemně epickým sladěním dechů, baskytary a zvonivých tónů syntezátoru a klavíru. Poté ale do tématu divoce vstoupí basový riff Hammerova moogu a nadpozemsky rychlé breaky bicích Tonyho Williamse, nad kterými zpívá své party Connorsova elektrická kytara. Z této nekompromisní jazzrockové smršti se po několika taktech vyloupne funková figura, ve které již se svými sekanými kily opět úřaduje i samotný Clarke. Pro tuto kompozici si mistr vypůjčil některé motivy z látky, kterou skoro v téže době nahráli RTF jako Vulcan Worlds, při své sólové práci je ale zpracoval mnohem dravěji a rockověji, než při nahrávání s Coreou. Dechová sekce se připomene v dramatické předělové pasáži, která s sebou opět přivede uhánějící part ze začátku skladby, jehož vyklidněním přichází plynulý přechod k dalšímu číslu.
O skladbě Yesterday Princess by se dalo říct, že tvoří s Vulcan Princess dvojskladbu, ačkoli je co do hudebního pojetí jejím naprostým opakem. Pojedinkrát na desce je právě v této skladbě možno slyšet zpěv, jehož původcem je sám Clarke, podkladem jsou mu zasněné klavírní akordy a tlumené tóny kontrabasu. Nádherná křehká záležitost, bez velkého emocionálního vypětí.

Ještě do posledních ozvuků předchozí skladby začnou bicí spolu s baskytarou tepat ďábelský rytmus. Lopsy Lu je vlastně založená na původním bopovém modelu přehrání základního schématu a navazujících improvizací, nicméně to vše se zde odehrává v rockově dravých strukturách. V sólových pasážích se představí klávesy a elektrická kytara, ale dočkáme se také první ochutnávky Clarkovy basové ekvilibristiky. Williams za bicími je strojově přesný, ale zároveň velice kreativní - asi jen málo bubeníků té doby se mu v hudebním projevu mohlo rovnat.
Poslední větu předchozího odstavce výborně dokumentuje také krátké sólo na bicí, které uvozuje skladbu Power. Při jeho konci se začne rozplétat nekonečná basová linka, do níž popustí otěže kreativnosti Jan Hammer se svým moogem a v druhé části se své příležitosti důstojně zhostí i kytarista Connors. V závěru nás čeká řádné zrychlení a Connors ukáže, že rozhodně není žádné "ořezávátko".

Spanish Phases for Strings & Bass vnímám jako mistrovo ohlédnutí za jeho akustickým obdobím. Skladba je v podstatě jedním dlouhým kontrabasovým sólem, na několika místech přerušeným syntezátorovou vsuvkou. I přesto, že Clarke není autorem skladby, lze tu vycítit, že skladbě vdechnul svůj typický "pozitivní" rukopis. Přesto tuto kompozici ale vnímám jako slabší místo na desce, při kterém mi myšlenky odbíhají jinam a hůře se na něj soustředím. Raději bych viděl v akci celou studiovou sestavu, nikoli jen "pana šéfa".
Přichází čas na poslední a zároveň nejrozsáhlejší kompozici desky. Life Suite je čtyřdílná skladba, ve které dostane posluchač nášup všeho pozitivního, co toto album přineslo. První věta je jakousi overturou, ve které klavír a smyčce budují atmosféru pro mohutný nástup věty druhé. V ní se rozjíždí rychlá rytmická linka, která několikrát vybouchne do mohutné smyčcové a dechové exploze. Tony Williams v celém průběhu věty exceluje jedním velkým bubenickým sólem a Hammer si také odehraje své. Třetí větu uvádí táhlé smyčce, podbarvované klavírem, na ně pak ve větě čtvrté naváže další z Hammerových moogových riffů a volná kytarová improvizace Billa Connorse. Tu utne až melancholický sled klavírních akordů, kterými končí tato výtečná deska.

Eponymní sólové album Stanleyho Clarka bych doporučil všem fanouškům dobrého fusion, a speciálně také těm, kteří to s tímto hudebním žánrem - podobně jako já - teprve zkoušejí a nahrávky zásadních jazzrockových kapel (Mahavishnu Orchestra, Return To Forever, Weather Report atd.) jim zatím přijdou hudebně příliš komplikované či naopak chaotické. Clarkovi se zde podařilo namíchat koktejl, který obsahuje o něco více rocku, než mně zatím známá produkce výše zmiňovaných kapel, čímž nahrávku učinil pro méně zkušeného posluchače přístupnější. Rozhoduji se mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale díky silné osobní vazbě tentokrát nebudu šetřit a udělím plný počet.
reagovat

PaloM @ 23.12.2013 07:32:57
Krásna recenzia vmaghistr, veľmi si ma potešil. Stanley Clarke je môj obľúbený umelec. Vlastním niekoľko jeho sólo CD zo 70. rokov. Return To Forever je moja najobľúbenejšia jazzrocková skupina.
Clarke nezapadol v histórii, nahral v 90. rokoch, aj po r.2000 viacero vynikajúcich albumov, z ktorých si najviac cením Rite Of Strings (1995) a Jazz In The Garden (2009).

PaloM @ 23.12.2013 07:35:25
A samozrejme, ďakujem aj za pridanie profilu Stanleya Clarke na Progboard.

Petr Gratias @ 23.12.2013 12:20:50
Blahopřeji Vmagistře - recenze par excvellence.
Vynikající album, vynikající ztvárnění
a po všech stránkách inspirativní model hudby.
Osobně moc děkuji!

vmagistr @ 23.12.2013 16:05:52
Díky, pánové!
Tenhle druh hudby mě momentálně velmi naplňuje a jsem rád, že se o tu radost můžu podělit. Doufám, že se mi Stanleyho někdy podaří vidět (a hlavně slyšet) naživo.

Jardo @ 08.05.2015 09:09:49
vmagistr, veď ty si hotový profesionál - recenzent. Výborná recenzia, skvele sa to číta. A že ťa pochválil aj Petr Gratias, už o niečom svedčí. Škoda, že napíšeš častejšie. Dostal som na album chuť.

vmagistr @ 08.05.2015 10:40:30
Jardo, díky :) Za těch sedm let, co přispívám na progboard, jsem se myslím docela vypsal, to je pravda - ale profík rozhodně nejsem a nejspíš ani nikdy nebudu. Profesionální recenzent by měl umět psát, když musí, a ne jenom, když má zrovna chuť (což je můj případ). Proto taky nepřispívám tak často - nestačí, že se mi nějaká deska líbí, ale chci, aby i text, který k ní napíšu, měl určitou úroveň. Takže ho třeba nechám i nějaký ten týden uležet, než se k němu vrátím a dopracuju ho do finální podoby.

Jinak tohle album od Clarka určitě vyzkoušej, je to celkově asi jeho nejrockovější sólovka. I když i některé věci z jiných desek, kde si se Stanleym zahrál Jeff Beck, mají taky šťávu, např:
Rock 'n' Roll Jelly: >> odkaz
Hello Jeff: >> odkaz
Případně se ještě na youtube nachází bootleg z jejich společného turné po Japonsku z roku 1978: >> odkaz

stargazer @ 24.08.2020 16:45:56
Je to přesně tak, jak je psáno v této recenzi. Skvělá sestava, rockovější pojetí a přímočarost, plus skělý hit alba Lopsy Lu. Ale moje top to není. Dávám čisté čtyři.