Reakce na recenzi:

Titan - @ 27.03.2015

Nastoupil opět nový klávesák, tentokrát Neil Durant. A tady mám dojem, že IQ opravdu vybrali velmi dobře. IQ nejen, že nadělili nové album, oni dokonce udělali ještě bonus disc, což v podstatě beru jako dvojalbum !

From The Outside In - Otvírák, který se s ničím nemaže, rovnou nastartuje drsnější tempo. Kytara běsní, klávesy podporují, chorály jedou. Jakoby se Peterův zpěv zlepšoval s přibývajícím věkem. Klidná pasáž po 4 minutách, efekt přes klávesy co zní jako akustická kytara. Chorály, Peter naříká, bubny gradují. Zajímavé, že tato skladba není tak melodická jak je u IQ zvykem, ale je parádní, mystická, tvrdá, temná.

Road of Bones - ústřední stejnojmenná jako album. Začíná ponurým klavírem, jednotvárnými klávesy, efekty jako by se vznášeli duchové. Peter se skoro nenávidí, ale jen skoro. Začne dunící basa, připojí se xylofon (novinka u IQ). Stále to graduje a začne mráz po zádech ve formě refrénu, "the shadow cross my face" s klávesami a xylofonem. Do 5:50 to jede v pomalém tempu a pak se to rozjede do kytarové extáze s klávesami a chorály, běsnícími bubny. Peter zpívá hodně procítěně. Celé to zase zakončí úvodní motiv.

Without Walls - tak tohle je asi nejlepší dlouhá skladba od IQ. Ten začátek, to je nádhera, klavír si plyne a do toho klávesy, Peter zlehounka zpívá. Klavír odpovídá melodiemi, že z toho jde mráz po zádech. 19 minut uteče velmi rychle. Po 3 minutách nastoupí pomalejší tvrdší pasáž s dominující kytarou. Styl podobný Seventh House. Nastoupí ve 4:30 refrén "Until Now" - Without walls. Chorály postupují, refrén nastupuje po druhé. Nádherný přechod vždy do pasáže "Now". Klávesové solíčko. Zpomalí to při down, down down, dlouhé klávesové tony, zní to jako kdybych byl v domě duchů. Klávesy zní jak z Eloy. Kytara akustická, kňouravá elektrická. Peter zpívá, že nemůže jít ven, že nezná důvod. Ta kytara kňourá stylem 60.let. Nastupují tvrdší pasáže a závěr navazuje na počáteční motiv. Paráda !

Ocean - příjemná balada, cinkání, naléhání Petera, zní to trochu jako Marillion. Dává to opravdu dojem, že si to pluje oceánem v klidu a pohodě, až to budí dojem zamilovaný písničky. Občas to přejde do tvrdší pasáže, aby se neřeklo, že se to bude hrát někde na diskotéce při ploužáku :)

Until The End - temný nástup ponurých kláves, kytara znějící skoro jak banjo. Ponurost pokračuje, ale pak to vygraduje a výrazně přitvrdí. Zní to jako kdyby přišel Martin Orford si zahrát zase s kapelou. A ten závěr, nádhera, osamocený klavír, zpívá jen Peter. Tam úplně slyším solového Petera Gabriela.

Bonus Disc (jakoby disk 2):

Knucklehead - asi nejtvrdší skladba IQ vůbec. Začíná nevinně, akustikou, že Peter nemůže jít ven. Pak začnou mohutně burácet bubny. V čase 4:40 začne pohroma, kytara a bicí burácí, melotron v extázi podporuje burácení a Peter do toho zpívá refrén. Má to drive, a to pořádný. A pak zase po lehounku to přejde do klidu, aby se to pak zase vrátilo do nejtvrdší extáze. Tohle bych od IQ nečekal, ale zvládli to bravurně.

1312 Overture - začíná to jako nástup nějakého představení. Vystřídá to rychle kytara, melotron, a zvláštní klávesový efekt, který zní jakoby se něco valilo rourou. Tohle je bez zpěvu. Pro někoho to může být nudnější, ale mě to se to líbí, jsou tam pěkné pasáže.

Constellations - dle fanoušků i vč. mě, tohle mohlo být na prvním disku. I když, ono je to asi jedno, když to hodnotím jako celek. Chorály nastupují, bubny probublávají, jakoby se čekalo na nástup. Přejde to do klávesového motivu, kde začne opět zpěv. Po 5 minutách začne zajímavě "kuňkat" kytara, nastupuje klávesové solíčko. V 6.minutě začne nádherné kytarové solo. Mike zkrátká umí. 6:50 - zní to jako kdybych se octl někde v ráji, příjemná melodie, ptáci zpívají, Peter jemně prozpěvuje. Jako kdyby nebyly starosti. Pak to zase skočí do tvrdší pasáže a opět skvělá kytara Mika Holmse v čase 9:10. When memory fails.

Fall and Rise - vzestup a pád. Jako vítr duní klávesy, velmi výrazná melodická basa a zapojí se zvuk, co zní jako vydrnkávající banjo (nejspíš efekt z kláves). Peter zpívá do větrných kláves. Basa se nenechala ošidit a stále si bručí melodický motiv. Zní to trochu smutně, ale krásně. Ve 2:12 je to opravdu temná pasáž s akustickou kytarou. Peter zpívá jakoby bylo vše ztraceno, nic už nemůže být jako dříve. Pak se to vrátí zase do úvodních motivů s klávesovým solem.

Ten Millions Demons - opět ten efekt kláves co zní jako duchové z hororu. Dunivá basa, Peterův zpěv má zvláštní zvukový efekt, dávající nám informaci o 10 milionech duchů gradující do refrénu. Where is my dream town now. IQ to asi museli hrát někde na hřbitově :) Zvukový efekt hlasu zní jako moderní song. Kytara burácí, motiv pokračuje až do konce.

Hardcore - poslední skladba. Opět burácivá kytara, echo klávesy, Peter naříká. Klidná pasáž, že je vše v pořádku a najednou opět bouřlivá tvrdší. 3:40 to přepne úplně do jiného stylu, nádherné cinkání, klávesy, opět takový smutný, utěšující motiv. Jakoby to nemělo východisko a vše bylo ztraceno. Přidají se bicí a klávesy v čase 6:45 vysokými tony podporují dramatičnost okamžiku. Kytara a chorály vedou dál tuto smutnou písničku. Basa pobrukává, že tady prostě optimismus nečekejte. Pak kňourá i kytara. Asi nejsmutnější písnička od IQ, ale moc povedená. Kytara tu zní trochu jak od Hacketta. Smutný klavír a akustika zakončí toto album.

Kdo by to byl čekal ? IQ se tomu postavili čelem a i přes personální změny v kapele zůstalo to jádro Nicholls - Holmes. A Neil Durant ? Smekám, jsem váš nový fanoušek. Toto album zní jinak než předchozí alba IQ, je jiné, ale přitom neztrácí na kvalitě, ba naopak. Možná bych si troufal říct, že je to zatím vrchol IQ a to znám celou jejich studiovou diskografii. Chvíli to zabralo než jsem do toho pronikl. Je to podle mě nejsložitější deska jako vydali, potřebuje více poslechů. Začal jsem zjišťovat další a další motivy, a začalo se to dávat dohromady. Na poprvé když jsem si to pouštěl, myslel jsem si, že se IQ zbláznili, že to bude propadák. Líbily se mi akorát ústřední a Ocean. A stačilo si to párkrát poslechnout a rázem to vystřelilo na pomyslný trůn. IQ na rozdíl od většiny jiných kapel zrají jako víno, oni se nezhoršují, oni se snad dokonce zlepšují. To je rarita v dnešní době. Neil Durant možná Martina nejen nahradil, ale třeba i překonal, to se uvidí v dalším albu. Zda IQ dokáží navázat na již tak vysokou laťku, kterou si bezpečně udržují už minimálně od alba Ever !