IQ - The Road of Bones (2014)

Nasledujúca recenzia ktorú sa chystáte prečítať je veľmi neobjektívna a nekritická :)

IQ je skupina, ktorá mi už od chvíle keď som sa o nich dozvedel, robí veľmi veľkú radosť. Možno o trošičku väčšiu ako Marillion. Ich tvorba od roku 1993, teda od albumu Ever... na to sa proste ťažko hľadajú slová chvály. Ani jeden z posledných šiestich albumov sa podľa mňa ani len nepribližuje k priemeru. Každým albumom, ktorý páni vydávali, sa akoby snažili priblížiť k laťke, ktorú nastavili Ever a Subterranea a každému albumu sa to
v podstate podarilo. Pravda, ich tvorba v osemdesiatych rokoch je podľa mňa trošku slabšia, problémové sú albumy bez Nichollsa, ale napríklad prvé dva sú veľmi kvalitné. Naozaj len málo albumom by som dal menej ako 5 bodov.

No a The Road Of Bones nie je výnimkou. Album mi vždy vie spraviť takú dobrú náladu (aj keď obsahovo, veľmi veselý nie je :D), páni hrajú tak uvoľnene, akoby by pre nich neexistovalo nič ľahšie. Tých 52 minút zbehne tak, že sa človek nestačí diviť. Na albume je množstvo odkazov na
sedemdesiate roky, ale IQ ich vždy vedia predať svojským štýlom. Najlepšie skladby sú všetky, ale aj tak vyzdvihnem prvú From The Outside In, ktorá výborne vtiahne poslucháča do deja, a veľmi sa mi páči ústredný motív. No a v druhom rade najdlhšiu, Whitout Walls, v ktorej sa prelína toľko krásnych pasáži, pomalých aj razantných, no a ten záver... Ale ako som už spomínal ani ostatné skladby vôbec nezaostávajú.

IQ to spravili už znova, vydali výnimočný album, ktorý ma posadil veľmi hlboko do kresla a nútil premýšľať: ako to len robia ? 5 hviezdičiek, jednoznačne zaslúžených.
Dúfam len, že The Road Of Bones nie je posledný album.

P.S: Pred nedávnom som na jednej nemenovanej stránke čítal recenziu, ktorej autor tvrdil že IQ sú výborná skupina, ale mohli by mať aj lepšieho speváka.
Poviem to asi takto: ja osobne si neviem predstaviť, že by mali mať niekoho iného ako Nichollsa. V žiadnom prípade.


reagovat

Albu The Road of Bones se v krátkém časovém úseku podařil filigránský kousek. Bleskurychle se probojovalo mezi nejoblíbenější alba od Iq a na některých hudebních serverech jim dokonce vévodí. Kapela, která má u svých obdivovatelů pozici kultu a svou cestu, si dláždí pěknou mozaikou výborných alb, i když zcela pozmění hudební formuli(především náladu), nešlápne do lejna.

Ba naopak, statečná družina okolo kytarového esa Mikea Holmese, se tentokrát naplno ponořila do pochmurných myšlenek lidského pokolení a z jejich útrob, vydolovala dokonale atmosféricky kalné, na jejich poměry zcela dezolátní písně. Avšak nenechme se ošálit. Materiál oděný v ponurém šatu, se s každou další odhozenou vrstvou, svléká až do bodu, kdy na něm zůstane jen saténové negližé. Pod jeho průsvitným krajkoví, objevíme přesně tutéž kapelu, jakou už léta dobře známe. Instrumentálně zmáknutou, myšlenkově ucelenou, bohatou na nálady, opět velice melodickou a také velmi, velmi nápaditou.

Po očku sleduju nejtemnější obálku v dějinách Iq(s novým a povedeným logem kapely), pouštím si úvodní From the Outside In a první slova narratora mě oblaží pocity stísněnosti a opravdového strachu. Peter Nicholls si dokonale užívá své vypravěčské role šedé eminence a muzika, tajemná a osudová, putuj vašimi sny, jako nějaký temný odstín druhého já. Pro deliciózní dosažení požadované nálady, se do titulní The Road of Bones přimíchá ksilofon a Iq rozprostřou plášť pána temnot. To je fantasie, zavírám oči a působivost mě pohlcuje. Deska si udrží přesně nastavenou, specifickou náladu až do svého finiše.

Iq už v minulosti prokázali, že jsou mistry aranžmánů, tímto neobyčejným příběhem jen potvrdili svůj pobyt mezi progrockovou elitou.




reagovat

oř @ 01.06.2017 13:14:08
Pane kolego dovolte, abych před vámi smekl. Váš rukopis zraje jak archivní víno. Už report na desku Clone mě výrazně přesvědčil(vycházel ze stejných předpokladů), ale poslední Iq jsem přejel jedním dechem. Výborná, pocitová práce.
S hodnocením alba souhlasím, jde o prozatím nejatmosféričtější produkci kapely.

steve @ 01.06.2017 14:23:38
Ano, povedená práce. Jak autorova, tak kapely.
U podobných skupin mě mrzí, že už nezažili popularitu žánru, jakou prošli na začátku Yes, Camel, Genesis a mnoho dalších.

Ti, kdo poslouchali tyhle partičky ve svém mládí, se za deset let stali otci rodin a na muziku zanevřeli. Nicholls a spol. sice přitáhli na svou stranu spoustu nováčků, ale kdyby punk neudělal stopku art-rocku, byla by dnes dinosauří zoo daleko početnější.

Přiznám se že mě nové směřování těcho britů celkem překvapilo a zaskočilo. Ne že by snad na svých předchozích opusech bývali nějak příliš pozitivní, ale tentokrát svůj konečný sound řekl bych vcelku překopali a vyznívají zde nadmíru temně a pesimisticky. Nějakou dobu jsem s tímto nečekaným bojoval, teď ale již mohu prohlásit, proč ne, i v této poloze vám to sluší a výpovědní hodnota materiálu je vskutnu pozásluze uvěřitelná. Co se týče skladatelského procesu, zůstává neměnný, stále je cítit progresivní přístup, hledání nového, snivý vokál Petera Nicholse, čarující Holmesova kytara a nový muž za klapkami-Neil Durant.
Výčet skladeb nadmíru kvalitně ohodnotil předchozí recenzent a tak snad jen krátké poznámky:
Temnota do nás vplouvá naprosto fantasticky hned od prvních zvuků a hlasů From the Outside In, v půli se skladba láme použitím maximálně originálních zvůků kláves. Titulní kus oplývá snovou atmosférou kterou podrporuje piáno, funkční basa, je to opravdová lahůdka.
Zmíním snad ještě Without Walls- 20 minutový monolit, jež obsahuje všechny poznávací znaky kapely na které je posluchač zvyklý, změny temp a nálad píseň obohacují a nepřipouští možnost nudy.

Nejpozději od alba Ever vydává kapela jeden klenot za druhým, její stabilní forma kterou si udržuje je záviděníhodná.
reagovat

Ryback @ 13.06.2017 15:52:15
Já nevím, dal jsem těmto kapelám x krát x šancí, ale nechávají mě v osobní emoční rovině zcela chladným. Vůbec nic mi to (až na výjimky) neříká. Ani IQ, ani Flower Kings, ani další. Trochu vám ostatním závidím (bez ironie), že v tom dokážete najít zalíbení a krásu, na té hudbě musí něco být a musí posluchače obohacovat, už jen podle nadšených hodnocení tady i na progarchives, ale mě to prostě vůbec nic neříká… Holt hudební chutě máme každý jiný (já raději ze současné hudby spíš elektroniku nebo jazz). I tak si tady ale vždycky rád ze zvědavosti přečtu i recenze na skupiny/interprety, které nemusím.

jirka 7200 @ 13.06.2017 17:14:31
to Ryback : nic si z toho nedělej, každý to máme jinak, ale to neznamená, že je něco špatně. Mě se třeba například líbí IQ, ale z Flower Kings nevstřebám ani notu a nijak se tím netrápím...:-)

horyna @ 17.05.2020 08:55:07
Zdravím pánové, jen taková jednohubka. Včera opět kolmo pár krás z toho našeho rockového světa a mezi jinými i tojice IQ - Dark Matter, Ever a The Road of Bones. Ta poslední zastínila vše ostatní. Dokonalost nejhrubšího zrna. Vedle ní loňská Resistance jen bledne závistí :-) Na cestu z kostí resisťák nemá, nemá, prostě nemá, nemá ani náhodou, nemá ani omylem a ještě jednou nemá. To je skvost nejskvostovatější, perla z tvorby IQ, drahokam, rubín, smaragd... hudbě zdar.

Nastoupil opět nový klávesák, tentokrát Neil Durant. A tady mám dojem, že IQ opravdu vybrali velmi dobře. IQ nejen, že nadělili nové album, oni dokonce udělali ještě bonus disc, což v podstatě beru jako dvojalbum !

From The Outside In - Otvírák, který se s ničím nemaže, rovnou nastartuje drsnější tempo. Kytara běsní, klávesy podporují, chorály jedou. Jakoby se Peterův zpěv zlepšoval s přibývajícím věkem. Klidná pasáž po 4 minutách, efekt přes klávesy co zní jako akustická kytara. Chorály, Peter naříká, bubny gradují. Zajímavé, že tato skladba není tak melodická jak je u IQ zvykem, ale je parádní, mystická, tvrdá, temná.

Road of Bones - ústřední stejnojmenná jako album. Začíná ponurým klavírem, jednotvárnými klávesy, efekty jako by se vznášeli duchové. Peter se skoro nenávidí, ale jen skoro. Začne dunící basa, připojí se xylofon (novinka u IQ). Stále to graduje a začne mráz po zádech ve formě refrénu, "the shadow cross my face" s klávesami a xylofonem. Do 5:50 to jede v pomalém tempu a pak se to rozjede do kytarové extáze s klávesami a chorály, běsnícími bubny. Peter zpívá hodně procítěně. Celé to zase zakončí úvodní motiv.

Without Walls - tak tohle je asi nejlepší dlouhá skladba od IQ. Ten začátek, to je nádhera, klavír si plyne a do toho klávesy, Peter zlehounka zpívá. Klavír odpovídá melodiemi, že z toho jde mráz po zádech. 19 minut uteče velmi rychle. Po 3 minutách nastoupí pomalejší tvrdší pasáž s dominující kytarou. Styl podobný Seventh House. Nastoupí ve 4:30 refrén "Until Now" - Without walls. Chorály postupují, refrén nastupuje po druhé. Nádherný přechod vždy do pasáže "Now". Klávesové solíčko. Zpomalí to při down, down down, dlouhé klávesové tony, zní to jako kdybych byl v domě duchů. Klávesy zní jak z Eloy. Kytara akustická, kňouravá elektrická. Peter zpívá, že nemůže jít ven, že nezná důvod. Ta kytara kňourá stylem 60.let. Nastupují tvrdší pasáže a závěr navazuje na počáteční motiv. Paráda !

Ocean - příjemná balada, cinkání, naléhání Petera, zní to trochu jako Marillion. Dává to opravdu dojem, že si to pluje oceánem v klidu a pohodě, až to budí dojem zamilovaný písničky. Občas to přejde do tvrdší pasáže, aby se neřeklo, že se to bude hrát někde na diskotéce při ploužáku :)

Until The End - temný nástup ponurých kláves, kytara znějící skoro jak banjo. Ponurost pokračuje, ale pak to vygraduje a výrazně přitvrdí. Zní to jako kdyby přišel Martin Orford si zahrát zase s kapelou. A ten závěr, nádhera, osamocený klavír, zpívá jen Peter. Tam úplně slyším solového Petera Gabriela.

Bonus Disc (jakoby disk 2):

Knucklehead - asi nejtvrdší skladba IQ vůbec. Začíná nevinně, akustikou, že Peter nemůže jít ven. Pak začnou mohutně burácet bubny. V čase 4:40 začne pohroma, kytara a bicí burácí, melotron v extázi podporuje burácení a Peter do toho zpívá refrén. Má to drive, a to pořádný. A pak zase po lehounku to přejde do klidu, aby se to pak zase vrátilo do nejtvrdší extáze. Tohle bych od IQ nečekal, ale zvládli to bravurně.

1312 Overture - začíná to jako nástup nějakého představení. Vystřídá to rychle kytara, melotron, a zvláštní klávesový efekt, který zní jakoby se něco valilo rourou. Tohle je bez zpěvu. Pro někoho to může být nudnější, ale mě to se to líbí, jsou tam pěkné pasáže.

Constellations - dle fanoušků i vč. mě, tohle mohlo být na prvním disku. I když, ono je to asi jedno, když to hodnotím jako celek. Chorály nastupují, bubny probublávají, jakoby se čekalo na nástup. Přejde to do klávesového motivu, kde začne opět zpěv. Po 5 minutách začne zajímavě "kuňkat" kytara, nastupuje klávesové solíčko. V 6.minutě začne nádherné kytarové solo. Mike zkrátká umí. 6:50 - zní to jako kdybych se octl někde v ráji, příjemná melodie, ptáci zpívají, Peter jemně prozpěvuje. Jako kdyby nebyly starosti. Pak to zase skočí do tvrdší pasáže a opět skvělá kytara Mika Holmse v čase 9:10. When memory fails.

Fall and Rise - vzestup a pád. Jako vítr duní klávesy, velmi výrazná melodická basa a zapojí se zvuk, co zní jako vydrnkávající banjo (nejspíš efekt z kláves). Peter zpívá do větrných kláves. Basa se nenechala ošidit a stále si bručí melodický motiv. Zní to trochu smutně, ale krásně. Ve 2:12 je to opravdu temná pasáž s akustickou kytarou. Peter zpívá jakoby bylo vše ztraceno, nic už nemůže být jako dříve. Pak se to vrátí zase do úvodních motivů s klávesovým solem.

Ten Millions Demons - opět ten efekt kláves co zní jako duchové z hororu. Dunivá basa, Peterův zpěv má zvláštní zvukový efekt, dávající nám informaci o 10 milionech duchů gradující do refrénu. Where is my dream town now. IQ to asi museli hrát někde na hřbitově :) Zvukový efekt hlasu zní jako moderní song. Kytara burácí, motiv pokračuje až do konce.

Hardcore - poslední skladba. Opět burácivá kytara, echo klávesy, Peter naříká. Klidná pasáž, že je vše v pořádku a najednou opět bouřlivá tvrdší. 3:40 to přepne úplně do jiného stylu, nádherné cinkání, klávesy, opět takový smutný, utěšující motiv. Jakoby to nemělo východisko a vše bylo ztraceno. Přidají se bicí a klávesy v čase 6:45 vysokými tony podporují dramatičnost okamžiku. Kytara a chorály vedou dál tuto smutnou písničku. Basa pobrukává, že tady prostě optimismus nečekejte. Pak kňourá i kytara. Asi nejsmutnější písnička od IQ, ale moc povedená. Kytara tu zní trochu jak od Hacketta. Smutný klavír a akustika zakončí toto album.

Kdo by to byl čekal ? IQ se tomu postavili čelem a i přes personální změny v kapele zůstalo to jádro Nicholls - Holmes. A Neil Durant ? Smekám, jsem váš nový fanoušek. Toto album zní jinak než předchozí alba IQ, je jiné, ale přitom neztrácí na kvalitě, ba naopak. Možná bych si troufal říct, že je to zatím vrchol IQ a to znám celou jejich studiovou diskografii. Chvíli to zabralo než jsem do toho pronikl. Je to podle mě nejsložitější deska jako vydali, potřebuje více poslechů. Začal jsem zjišťovat další a další motivy, a začalo se to dávat dohromady. Na poprvé když jsem si to pouštěl, myslel jsem si, že se IQ zbláznili, že to bude propadák. Líbily se mi akorát ústřední a Ocean. A stačilo si to párkrát poslechnout a rázem to vystřelilo na pomyslný trůn. IQ na rozdíl od většiny jiných kapel zrají jako víno, oni se nezhoršují, oni se snad dokonce zlepšují. To je rarita v dnešní době. Neil Durant možná Martina nejen nahradil, ale třeba i překonal, to se uvidí v dalším albu. Zda IQ dokáží navázat na již tak vysokou laťku, kterou si bezpečně udržují už minimálně od alba Ever !
reagovat

PiKey @ 29.03.2015 19:41:05
Len poznamka na okraj, skladba 1312 Overture je podla mna parafrazou na Cajkovskeho klasiku Ouverture 1812 (finale), inak suhlas album (obe CD) za plny pocet.