Reakce na recenzi:

oř - @ 03.03.2017

Podstatu vrcholného uměleckého díla, které svou náplní dokáže v posluchači uvolnit následnou emoční odezvu, splňuje poslední Bowieho deska do nejmenších detailů. Ano, takto si lze představit výpoveď umělce na sklonku života a ať už měl David tušení smrti na jazyku nebo ne, vyrovnává se s útrapami a podzimem svého života nadmíru důstojně.

Naléhavost a pocitovost sedmidílného materiálu je tak hmatatelná a vyprofilovaná, jak si jen lze představit, a už úvodní velekompozice Blackstar nemůže nezanechat šrámy na vaší duši. Jakékoliv škatulkování Bowieho hudby je zbytečné a míjí se účinku. Vkusná a inteligentní aranžmá si teskně zatěžkaně, ale i vzletně působivě plynou bizarní krajinou, typickou právě pro umělcovu hmatatelnou výpoveď. Jeho dominantní přednes, stále silný, průzračný, patetický, pitoreskní i uhrančivý, nesnese srovnání a sama nápaditost je dominantní značkou tohoto umělce. Důležitým nástrojem hned vedle Bowieho hlasu je teskný zvuk saxofonu Donny McCaslina, díky kterému nás čaro nahrávky nenechá odvát myšlenky jiným směrem.

Přesto, že má nahrávka pouze 40 minut, s posledními tóny žalmu I Can't Give Everything Away bude vaše touha po opětovném stlačení čudliče play velice silná. Krásně pochmurná a skličující nahrávka.