Reakce na recenzi:

Judith - @ 14.07.2023

Když jsem se před časem začala obeznamovat s hudbou Davida Bowieho, poslednímu albu jsem se dlouho vyhýbala; obestírala ho aura čehosi beznadějně depresivního, zhmotněného majestátu smrti. Byla to chyba. Aniž bych chtěla jakkoli zlehčovat jeho temnotu (a ono temné je, hutné jak asfalt a černé zrovna tak), musím jedním dechem dodat, že je taky ohromně pestré a - zábavné.

Bowie byl po celý svůj tvůrčí život především entertainer, komediant. Pro posluchače, který přísahá na opravdovost výpovědi, tedy beznadějně povrchní, neupřímný. Jenže jakmile umělec jednou vstoupí na jeviště, i nejryzejší niternosti se nutně stávají kostýmem, maskou, stylizací. Není jiný způsob, jak je ukázat a předat. Bowie volí druhou cestu, která je stejně legitimní: výraznou stylizací začíná a na jejím půdorysu staví sdělení, které není nutně hluboce osobní, ale je umělecky pravdivé.

Celoživotní mistrovství tvaru mu na poslední desce prokázalo velkou službu: mnohost forem, které dokonale ovládnul, ho tady mocně podpírá a spolehlivě nese k dosud nepoznaným břehům. Nebylo by to možné bez lidského vkladu, který je nepopiratelný, konfesijní momenty se tu vyskytují hojně. Ale zároveň dokáže vnést jemný humor a nadhled i do scén, které by jinak byly čistě jen trýznivé. 

Hrát si v titulní skladbě s variacemi slůvka hvězda (I'm not a marvel star, I'm a blackstar). Vzít název alžbětinské divadelní hry ('Tis a Pity She Was a Whore - Škoda, že byla děvka) a zvrácené rodinné drama nahradit drobnou, i když drsnou hříčkou z ulice. Schovat to niterné klidně i do verbálních frází (opakované I'm dying v Dollar Days) a zároveň je tím bezelstně vystavit jako designové lebky na botách (I Can't Give Everything Away).

Albu rozhodně svědčí kratší stopáž a soustředěnejší rozvíjení motivů v pouhých sedmi skladbách, což je oproti poněkud roztříštěné předešlé desce velký rozdíl. Hudebně pro moje ucho odkazuje někam na přelom 70. a 80. let, do dob, kdy elektronika evokovala spíše undergroud než taneční parket. Celkový sound je hluboký a hutný, převažuje budování atmosféry nad snahou o výraznou melodii.

Bicí a basa znějí, jako by zkoumaly, kam až lze klesnout - dunivě padající kamení úpěnlivě hledá opěrný bod. Pokud jde o kytaru, až do poslední skladby jsem si nebyla jistá, jestli v sestavě vůbec nějaká je: ano! Vedle všemožných syntezátorů a variabilního, i když celkově spíše úsporného Bowieho vokálního projevu je hlavní hvězdou alba saxofon Donnyho McCaslina. Urputně a vytrvale vyzpívává všechno, nač maestrovi už nestačí plíce. Válí se při zemi jako londýnská mlha. Trhaně těká prostorem bez konce... 

Blackstar je pozoruhodná deska, které není potřeba se bát. Stojí za poslech. Ale stejně jako slova o její drtivé depresivnosti přisuzuji bezprostředním dojmům po Bowieho odchodu ze světa, byla bych z dnešního pohledu opatrná i s absolutním hodnocením. Velmi silné čtyři hvězdy však vysázím bez váhání.