Adam6 - @ 12.08.2018 | #

Beardfish sú rozpadnutí. Tangentom a Kaipe nevyšlo niekoľko posledných albumov podľa mojich predstáv. The Flower Kings a Moon Safari... (stále čakám, už 5 rokov, aby som bol presný...). Wobbler ma celkom milo prekvapili albumom From Silence To Somewhere (Hinterland je však stále vrchol). Neal Morse je prosto Neal Morse. Spock´s Beard sa držia celkom obstojne.

No a popri tom všetkom tu máme aj Big Big Train, ktorí stavajú prirovnanie so zrelým vínom do úplne nového svetla. Na súčasnej retroprogovej scéne sú moja jednotka. Všetky štyri albumy, ktoré páni vydali v tejto dekáde (samozrejme okrem The Second Brightest Star) hodnotím plnou pálkou. Už od The Difference Machine k tomu pomaličky smerovali. A keď sa menila zostava a prišli Longdon s D'Virgiliom, tak už to bolo jasné. No jeden z albumov musí byť môj najobľúbenejší.
Folklore.

Hneď od začiatku titulnej skladby poslucháč vie, že je v dobrých rukách. Veľkolepý husličkový úvod, zaujímavý hlavný motív, za ním sa všetci hráči predstavujú vokálne a potom skladba naberá na sile a progresivite. Longdon flautou dodáva skladbe krásnu atmosféru. Nie len jednej, ale celému albumu. Druhá London Planes mi pripomína, One For The Wine od Genesis. Skladba sa rozbieha pomaly a pokojne. Páči sa mi refrén, aj keď uznám, že niekomu sa môže zdať nevýrazný. V druhej polovici sa rozpútajú inštrumentálne orgie. Paráda. Album pokračuje v nastavenej laťke až do samého konca. Ešte by som spomenul vynikajúcu The Transit of Venus Across the Sun. Ako ju Horyna nazval smutnú, klavírno/akustickú baladu :). No a v poradí štvrtý, a najväčší vrchol albumu je trinásť minútová progresívna bomba Brooklands, ktorá ukazuje, že aj Rikard Sjöblom je výborný prírastok do tímu.

Na tri roky si páni "oddýchli" po albume The Underfall Yard. Po ňom prišli dve majstrovské diela English Electric 1 a 2. Na Folklore sa čakalo opäť tri roky. Správny krok. Nechali fanúšikov trošku vychladnúť, nazbierali dostatok cenného materiálu a vytiahli ho v správny moment. Kedže Grimspound prišlo v tak krátkom čase po Folklore predpokladám, že niečo z neho vzniko v tej trojročnej odmlke. Ktovie, možno si na ďalší album znova trošku počkáme, no vôbec mi to nevadí. Aj keď považujem The Second Brightest Star za mierne povedané nie vydarený album, aj tak sa teším na to s čím novým príde táto veľká veľká skupina.

Takže päťka pre Folklore.

Judith @ 21.08.2023 17:39:59 | #
Z Folklore mám rozporuplné pocity. Hudba je ohromující, podmanivá, zároveň z alba trčí, jak moc jde o projekt, pečlivě promyšlenou a rozplánovanou týmovou práci, na které dělají samí jedničkáři. Důmyslnost aranžérské a produkční stránky nakonec zastiňuje samotné muzikantství a autorské vyjádření - na první poslech oslní, brzy se ale přejí. Je to dost možná můj osobní problém a byl to i důvod, proč jsem poslech odkládala, dokud mě na čerstvém živáku z Loreley nezaujala The Transit of Venus Across the Sun; ta je společně s Brooklands pro mě vrcholem desky. Nesnáším folklór, svátky, slavnosti, kolektivního ducha. Big Big Train nejsou - díkybohu - vždycky jásaví, ale i ve smutnějších tóninách zůstávají strašlivě agilní. Jako sledovat opulentní hostinu, na níž armáda snaživých pikolíků hbitě přiskočí v setině vteřiny, kdy je přání pomyšleno, neřkuli vyřčeno. Přistihuju se, jak si přeju, aby někdo vyskočil na stůl a provedl něco potrhlého nebo aby hladce plynoucí idylu narušil ubručený individualistický strýc. Hudební cit a vynalézavost desce neupírám, ale ve spojení s tématem (kterým je pospolitost a provázanost člověka s jeho okolím i historií) je na mě té kolektivní nálady zkrátka příliš. Až nemile ostře se ukazuje, jak moc připomínají umělecké snahy Big Big Train (aby nevznikla mýlka, stále je považuju za jednu ze svých oblíbených kapel!) synchronizované plavání: spousta lesklých oblin, ale nějak rychle to po člověku steče. Je mi líto, budu tady za bručouna.