horyna - @ 02.08.2016 | #

Devítiletá pauza mezi alby FWX a Darkness in a Different Light sebou přnesla odchod dlouholetého a jednoho z vůbec nejlepších technicky a myšlenkově nadaných bubeníků, pohybujících se v progresivní sféře, pana Marka Zondera. Snad z tohoto podnětu, ale i z né až tak nadšených reakcí / recenzí, které tenkrát novinkovou kolekci provázeli, jsem sám nedal tomuto výtvoru roku 2013 velkou šanci mne oslovit. Z toho mála, co jsem z alba slyšel jsem si udělal zkreslený obrázek, pojednávající o nezáživném, příliš metalovém albu, které navíc dusí technické attacky Bobbyho Jarzombeka.

Když v těchto dnech vychází na světlo boží nový počin F. W., má zvědavost účinkuje ve větším měřítku, než u alba předchozího a začínám tedy uvažovat o šanci, kterou chci desce dát a utvořit si tak nový názor na mé velké oblíbence, či snad pouze podpořit doměnky z před tří let.
Už první sporadická ochutnávka prostřednictvím netu, mne doslova praštila přes ústa, dokonalost, jež na mne zpoza reprobeden vykoukla, zkráceně řečeno, znamela nabytí zašlé slávy kapely v mých myšlenkách.
Ó jak hluboce jsem se tenkrát mýlil, jsem pochopil i v případě Darkness..., které jsem dal také šanci a už pevně září v objednávkovém servisu spolu s další hudební várkou.

Zpět ale k aktuální kolekci:
Hned v úvodu alba se B. Jarzombek svými technickými finesami snaží přiblížit stínu Marka Zondera a musím podotknout že se mu to na mnoha místech skutečně daří, hraje rovněž hlavou, jeho styl je sice více ráznější, jakoby se toho snažil v různých momentech stihnout / nacpat více, chybí ale lehkost a vzdušnost, kterou jeho předchůdce do písni vpasovával. Přesto si myslím, že lepšího náhradníka by pánové stěží pohledali, Bobby zapadl a opravdu se snaží na doraz, v určitých momentech se vám z jeho vytříbených zvratů bude točit hlava.
From The Rooftops- počáteční, elegicky teská poloha písně s božsky pějícím Alderem a sólem z kategorie neopakovatelných, po chvíli přejde v členitější plochy, poháněné častými změny rytmů a divočejším přístupem všech zůčastněných.
Seven Stars- díky propojení akustických a elektrických momentů, přemýšlivým aranžmá a inteligentnímu skladatelskému přístupu vyznívá na poměry kapely značně hitově, skutečný bonbónek.
Ve čtvrté The Light And Shade Of Things- na ploše desíti minut operují pánové se všemi dostupnými prostředky svého arzenálu, léty vybroušenými a místy i připomínající strhující desku A Pleasant... ,nechybí komplexnost, rozmanitost a členitost, jsou tu akustické přechody, dostatek místa pro tajemnou atmosférickou auru i nepostrádatelné velké melodie.
Naprostý killer song nese označení number five, v písni White Flag- Matheosovo riffové mistrovství dosahuje excelentního rozměru, proplétání kytarových linek je učebnicové, ostatní skvěle sekundují a zahušťují prostor, píseň má šťávu a její tempo přímo vybízí k tomu aby posluchače nakazila a bavila poslouchat.
Brilantními sóly, dravou energií, ale i modernistickým odérem zabudovaným v akustických kaskádách je prostoupena Like Stars Our Eyes Have Seen- která občas může působit všedně, ovšem vedle většinové konkurence v dané oblasti se i ona dokáže prosadit.
Skvostný instrumentální kus Theories Of Flight- napěchován programingem, smyčkami, sóly, klasickou kytarovou linkou a riffovou přeháňkou desku uzavře. Po jejím doznění ve mně zůstává obrovský kusanec spokojenosti. I bez Kevina Moora a M. Zondera (s mixem Jense Bogrena- to jsem celkem čučel), dokázali opět F. W. předhodit vysoce poutavý materiál.

Nelze tu nesrovnávat poslední počiny divadelníků a Matheosovy družiny, jelikož jejich cesty se za dobu existence obou kapel už několikráte protly. Od posledního počinu prvně jmenovaných, se důsledně distancuji a tímto sladkobolným kýčem (fanoušci mi prosím prominou) až opovrhuji. Jestli někteří ztratili zájem o kapelu už v dobách Train..., Systematic..., či A Dramatic..., já je vždy hájil a obdivoval. Jejich deviza sice postupně upadala a originalita povážlivě klesala, přesto. S letoškem je ovšem stav věci v New Yorku v mých uších mnohem horší.
To Adlerovci nepotřebují co napřesrok vydávat nová díla, vše si důkladně utříbí, vypilují, neopakují se a nepodlézají, i když zásadní počiny mají také za zády, pořád se jedná o vysoce sofistikovanou a na kvalitní písně bohatou kolekci.

horyna @ 02.08.2016 06:16:49 | #
b.wolt: obávám se že na naše společné oblíbence Shadow G. se ještě nějaký ten pátek načekáme. Vidíš a třeba pro mne Symphony X, a Evergrey nějakým zvláštním prog kouzlem vůbec neoplývají, uznávám je, sice jen některé desky, ale velkou originalitu zde nenalézám, třeba zrovna oproti F. W. Ale to je subjektivní, věc názoru. To takový Threshold, to je jasně první liga:-)