horyna - @ 06.08.2017 | #

Od každého nového alba kapely Tangent, se očekává vysoká kvalita. Na progresivní rockové scéně, je takový moment doprovázen určitými předpoklady, pro někoho možná i obavami, jak kvalitně se tentokát Andy Tillisonovi a spol, podaří navázat na své předešlé albové úspěchy. Některé z nich jsou označeny za klasiky žánru a nesou v sobě mnohé inovativní prvky, jež spojují rock a jazzem.

Jestliže znamenala předešlá deska A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two, návrat k samé prapodstatě hudby Tangent, je její čerstvá, teprve pár dnů se v obchodech ohřívající sestřička, znatelně odlehčenější a i na poměru kapely formátu Tangent, hračičkovější lehkonohá tanečnice. Její rytmicky precizně bušící srdce, pumpuje krev značky jazz, v celém žilno-cévním obvodě daleko uvolněněji, než tomu bylo kdy zvykem. A to i přesto, že za bicí soupravou dnes sedí přímo mistr Tillison. Stalo se tak zřejmě pod dojmem únavy z hledání neustále nových osobností, potřebných k obsluze tohoto "zařízení". Čtyři poslední nahrávky, zaměstnávali vždy jinou bubenickou personu, tentokrát tedy Andy osobně.

Jako dar z nebes, hodnotím obsazení dalšího "nástroje" jako nového prvku v hudbě Tangent. Je jím andělský hlásek Marie-Eve de Gaultier, který nás svou krásou oblažuje prakticky v každé skladbě. I Luke Machin se ukazuje jako plně adaptovaný a schopný kytarista, který s Andym pracuje už na třetí nahrávce. A znovu vyzvedávat kvality Jonase Reingolda a Theo Travise je myslím naprosto zbytečné. Bohatě postačí pár minut a všem musí být jasné, jak tito velcí profíci opět válí.

Nahrávka má dostatečně kvalitně sejmutý zvuk každého nástroje a její celkový feeling je velice vzdušný, dynamický a pestrý. Tématicky se věnuje ožehavé otázce dnešních dnů a tou je lidská migrace a utečenecká krize.

Obal a celkový design nahrávky, neměl po dlouhých letech na svědomý dvorní malíř a přítel souboru, Ed Unitsky, nýbrž jistý Mark Buckingham, což je myslím krok přinejmenším osvěžující.

Ale to, co mi na nové Andyho nahrávce imponuje v prvné řadě, je jeho barevná a vzrušující klávesová hra, která se na mnoha místech přidržuje určitých impresionistických obrazců, působí velice samovolně, nenuceně a pohybuje se v poklidném, až meditativním spektru. S jeho vokální akrobacijí jsem osobně nikdy problém neměl, je jedním článkem z mozaiky hudby Tangent, poznávacím znamením a plně do ní zapadá a přizpůsobuje se jí.


Je pochopitelné, že revoluční rozměr prvních, řekněme tří nahrávek, lze překonat jen stěží. Ale tahle kapela má na svém kontě i jiné, velice inovativní věci. Ať je to až dojemně romantická a slušivá nahrávka Down And Out In Paris And London, či pro někoho těžko zkousnutelné space představení COMM, vždy šlo o precizní práci z pera páně Tillisona. A tou je dle mého názoru i nahrávka nová, která mě po minulém mírném kalkulu, tentokrát udělala daleko větší radost.

horyna @ 10.11.2018 14:14:15 | #
Lidí víte vůbec, že za týden tu máme novinku Tangent?
Kdyby si dal Andy ještě půl rok oraz, vůbec bych se nezlobil. Novinka vychází myslím přesně rok po své předchůdkyni. Těším se, snad nebude šitá horkou jehlou, ale skladba která už na netu koluje vypadá slušně.

Ten podzim je boží, taková kupa tak silných desek, to tady už hodně let nebylo. Musel bych se podívat do skříně co všechno vyšlo-dobrá desítka cd, myslím že to odstartovali Alice in Chains a Mystery.