Tangent / The Slow Rust of Forgotten Machinery (2017)

Od každého nového alba kapely Tangent, se očekává vysoká kvalita. Na progresivní rockové scéně, je takový moment doprovázen určitými předpoklady, pro někoho možná i obavami, jak kvalitně se tentokát Andy Tillisonovi a spol, podaří navázat na své předešlé albové úspěchy. Některé z nich jsou označeny za klasiky žánru a nesou v sobě mnohé inovativní prvky, jež spojují rock a jazzem.

Jestliže znamenala předešlá deska A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two, návrat k samé prapodstatě hudby Tangent, je její čerstvá, teprve pár dnů se v obchodech ohřívající sestřička, znatelně odlehčenější a i na poměru kapely formátu Tangent, hračičkovější lehkonohá tanečnice. Její rytmicky precizně bušící srdce, pumpuje krev značky jazz, v celém žilno-cévním obvodě daleko uvolněněji, než tomu bylo kdy zvykem. A to i přesto, že za bicí soupravou dnes sedí přímo mistr Tillison. Stalo se tak zřejmě pod dojmem únavy z hledání neustále nových osobností, potřebných k obsluze tohoto "zařízení". Čtyři poslední nahrávky, zaměstnávali vždy jinou bubenickou personu, tentokrát tedy Andy osobně.

Jako dar z nebes, hodnotím obsazení dalšího "nástroje" jako nového prvku v hudbě Tangent. Je jím andělský hlásek Marie-Eve de Gaultier, který nás svou krásou oblažuje prakticky v každé skladbě. I Luke Machin se ukazuje jako plně adaptovaný a schopný kytarista, který s Andym pracuje už na třetí nahrávce. A znovu vyzvedávat kvality Jonase Reingolda a Theo Travise je myslím naprosto zbytečné. Bohatě postačí pár minut a všem musí být jasné, jak tito velcí profíci opět válí.

Nahrávka má dostatečně kvalitně sejmutý zvuk každého nástroje a její celkový feeling je velice vzdušný, dynamický a pestrý. Tématicky se věnuje ožehavé otázce dnešních dnů a tou je lidská migrace a utečenecká krize.

Obal a celkový design nahrávky, neměl po dlouhých letech na svědomý dvorní malíř a přítel souboru, Ed Unitsky, nýbrž jistý Mark Buckingham, což je myslím krok přinejmenším osvěžující.

Ale to, co mi na nové Andyho nahrávce imponuje v prvné řadě, je jeho barevná a vzrušující klávesová hra, která se na mnoha místech přidržuje určitých impresionistických obrazců, působí velice samovolně, nenuceně a pohybuje se v poklidném, až meditativním spektru. S jeho vokální akrobacijí jsem osobně nikdy problém neměl, je jedním článkem z mozaiky hudby Tangent, poznávacím znamením a plně do ní zapadá a přizpůsobuje se jí.


Je pochopitelné, že revoluční rozměr prvních, řekněme tří nahrávek, lze překonat jen stěží. Ale tahle kapela má na svém kontě i jiné, velice inovativní věci. Ať je to až dojemně romantická a slušivá nahrávka Down And Out In Paris And London, či pro někoho těžko zkousnutelné space představení COMM, vždy šlo o precizní práci z pera páně Tillisona. A tou je dle mého názoru i nahrávka nová, která mě po minulém mírném kalkulu, tentokrát udělala daleko větší radost.

» ostatní recenze alba Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery
» popis a diskografie skupiny Tangent