horyna - @ 05.10.2018 | #

Jedním z nejočekávanějších počinů letošního podzimu je pro naprostou většinu prog-rocku holdující populace čerstvé album polských krajánků Riverside. Tři roky od předešlého a - nutno poznamenat - stále famózního díla Love, Fear And The Time Machine tito věrozvěsti temných nálad a sofistikovaných postupů přicházejí znovu s kůži na trh. V mezičase sice vyšel ještě experimentální kompilační nosič Eye Of The Soundscape, ale tím podstatným v životě celé kapely byla spíše skutečnost, která dokáže neblaze zasáhnout každého alespoň trochu citově založeného člověka - úmrtí jednoho z členů hudební rodiny Riverside.

21.února 2016 zcela nečekaně skonal kytarista Piotr Grudzinski, jehož tělo podlehlo náhlé zástavě srdce. Tohoto přítele, kamaráda a v neposlední řadě také skvělého kytaristy, jehož překrásné a komplexní táhlé melodie a sóla byly v charakteru kapely prioritní a z velké části určovaly celkový tok jednotlivých songů, už v nové hudbě Riverside nikdy neuslyšíme. Kapela se po počátečním šoku znovu zformovala a rozhodla se pokračovat jako trio. V koncertním programu jim prozatím vypomáhá člen Quidam Maciej Meller, který studiově vypomohl i několika kytarovými sóly, avšak většinu těchto partů vzal na svá bedra leader Mariusz Duda.

A ptáte se, jaká že nová deska je? Vlastně zde byla tato otázka už několikrát zodpovězena samotnými posluchači, kteří ji nějaký čas bezpečně vlastní a naposlouchávají. Jejich reakce jsou pouze a jen pozitivní. Pozitivní v tom pravém slova smyslu, protože "čaro" hudby Riverside neustává. Pokračuje dál, vyvíjí se a konstatování o dosazení desky na pozici adepta roku musím potvrdit rovněž i já.

Každý posluchač pochopitelně čekal, že noví Riverside budou zase jiní. A to nejen z pozice ztráty na kytarovém postu, ale už jen z dlouholeté zkušenosti, díky které divák tuší, že tito Poláci přinejmenším v případě posledních třech desek procházejí neustálým a celkem markantním vývojem. Počáteční trilogie byla napevno svázaná silnou pupeční šňůrou, ale nejpozději od nahrávky Anno Domini High Definition pravidelně dostáváme jiné a zcela čerstvé nositele progresivních hodnot.

Deska Wasteland se však od všeho, co doposavad kapela napsala, liší naprosto diametrálně. Kytarové eskapády Piotra Grudzinského chybí a to doslova na celé čáře. Riverside museli začít psát novou kapitolu, která je dnes posouvá do odlišné a pro posluchače neznámé pozice. Předně se změnil celkový charakter většiny skladeb. Gilmourovsko-rotheryovský styl zcela vymizel a kapela musí bojovat v docela jiných segmentech. Co tedy z původních Riverside zůstalo? Především všem známé překrásné akustické pasáže, něžná hudební zákoutí, opět velice sugestivní melancholická nálada a také něžný Mariuszův vokál, který se dnes dokáže vyvarovat jakékoliv drsnosti či agresivního patosu.

Nahrávka ve svém textovém poselství nese odkaz osudovosti a nevyvratitelnosti stavu věci, které se před nedávnem udály a už navždy zůstanou s kapelou spojeny. Ona osudovost je cítit i v muzice, která je místy hodně depresivní, smutná a jako každý životní úděl logicky nepředvídatelná. Za velké plus nahrávky označuji účast houslisty Michala Jeloneka, jehož nástroj přináší do nových skladeb další velice poutavý rozměr. Jediné, co mi u letošních Riverside malinko schází, je nějaký na první dobrou zapamatovatelný, nakažlivě eruptivní song ve stylu Panic Room, Deprived nebo Addicted (bráno po jednom kuse z posledních třech studiovek).

Laicky řečeno: Wasteland nelze porovnávat s ničím, co doposud Riverside stvořili. Při přímé konfrontaci s albem dnes už předposledním - Love, Fear and the Time Machine, které bylo jasně nepřístupnější nahrávkou souboru a v dobrém slova smyslu snad i trochu komerční, zní novinka jako naprostý protipól. Vnitřně semknutá, uzavřená, plná bolesti a trýzně nad ztrátou přítele a kamaráda.

Riverside patří k nejtalentovanějším a nejznámějším kapelám nejen v Polsku. Svým sedmým studiovým albem nás o tom znovu a bez skrupulí dokázali jasně přesvědčit. Jejich prostřednictvím mluví nejen hudba, ale především pocity v jejím jádru obsažené - a ty můžeme letos doslova nahmatat.

PaloM @ 10.10.2018 16:03:54 | #
Pred chvíľou som dopočúval Wasteland, prvý raz a hneď 2x za sebou. Prvé dojmy sú veľmi dobré a to znamená že (ešte) nie výborné. Príjemne sa to počúva, dobrá práca akustických gitár, pekné melodické harmónie, Meller odviedol poctivú hru, ako vždy. Viem si predstaviť hypotetický stav, ako naznačil Mayak, že by album mohol byť výrazne lepší, ak by Meller dostal časť "skladateľského priestoru". Mimo reči, album Meller Gołyźniak Duda je výborný >> odkaz
Momentálne mám podobné pocity ako keď som prvý raz počul Wish You Were Here, keď Pink Floyd po najslávnejšiom albume urobili tiež radikálnu zmenu. Chce to veľa posluchov a časový odstup na zhodnotenie. No najbližšie mám v pláne vypočuť si dve predošlé štúdiovky, pre porovnanie.
... a tiež si myslím, že na album roka Wasteland nemá.