Reakce na recenzi:

steve - @ 12.09.2019

Report na poslední výtvor dávných bořičů progresivních norem Dream Theater jsem dlouho odkládal. První poslechy alba Distance Over Time na mě dvakrát nezapůsobili, ale pořád jsem tajně doufal, že se to začne po čase obracet. Dnes musím zklamaně konstatovat, že nic takového se nedělo, ba naopak, výsledný dojem byl včera a předevčírem ještě horší než na začátku.

Tahle stále ještě nová kolekce devíti skladeb je věru mizerná. Stejně bezduchá jako předchozí The Astonishing. Ale oproti němu je tady aspoň pár záchytných bodů, které za poslech rozhodně stojí. Bohužel to nic nemění na faktu, že hudba Dream Theater posledních let neskutečně nudí. Je znovu sestříhaná podle stejné šablony, jakou muzikanti používají z dob Systematic Chaos. Jenže ten tehdy voněl novotou a řadou nevyzkoušených procedur. Ty po dvanácti letech působí trapně a omšele. Opakují se pořád dokola a nepřináší zhola nic zajímavého. Mike Mangini zahraje v hodinové stopáži dvě zajímavé figury, tak to se z nich zřejmě máme posadit na zadek. A to je jako všechno? Když se zamyslím, kolik takových a o dost kreativnějších dovedl zpracovat jeho předchůdce, chce se mě z dnešního stavu Dream Theater brečet.

Distance Over Time je tristně slabá deska. Ale nejhorší na ní je, že je extrémně nudná. Prosta zajímavých momentů a překvapivých chvil. Co na tom, že ji naše periodika vynesou do nebe(klasickým příkladem je Spark, tam snad vyhráli všechny jejich alba). A ty nabubřelé komentáře samotné kapely která si nevidí na vlastní špičku nosu, jak se jim KONEČNĚ podařilo nahrát NEJLEPŠÍ desku v kariéře, jsou směšné až běda. Příště to budou tvrdit zase.

Na Dream Theater bych si dnes nevsadil ani zlámanou grešli. Osobně už jim nevěřím a nevěřím ani tomu, že ještě někdy dokážou přijít s konkurenčně schopnou deskou. Bez skladatelských hodnot Mikea Portnoy určitě ne a možná ani s ním.

Dát jednu hvězdu milované a kdysi tak dobré kapele mě připadá trapné, ale oni si víc fakt nezaslouží.