Dream Theater - Distance Over Time (2019)

11.09.2022 Judith | #

Tohle album je trochu jako manželský sex - Dream Theater vědí přesně, kam sáhnout, jak přitlačit, kdy zvolnit; celý opus vede k dosti uspokojivému výsledku s poměrně velkou jistotou (i když tu a tam za cenu určité přepjatosti) a trvá mu to tak akorát dlouho, abyste si mohli celý proces náležitě vychutnat, ovšem bez přílišných průtahů. Stačí to? Na miskách vah se u takové otázky nutně ocitá i společná minulost.

Když tato deska vyšla, byla jsem ještě příliš frustrovaná z předchozího počinu (ani ten název nechci vyslovit...), takže jsem novinku přešla; myslím, že jsem dokonce kompletní diskografii na čas uklidila někam z dohledu a Distance over Time přihodila až k nákupu následujícího A View from the Top of the World letos na jaře. Týden nebo dva jsem si tehdy myslela, že DoT je z těchto dvou počinů lepší: má přehlednější stavbu, silnější melodie, pestřejší dynamiku. Na to, jak blbě měli do téhle zatáčky najeto, ji vybrali opravdu bravurně.

A zjevně se snažili zapůsobit tentokrát podstatně jinak: uměřenějším rozsahem, hutnějším a tvrdším zvukem, dravější energií. Za zmínku v téhle souvislosti stojí vynikající živé album Live in Berlin 2019 (2022), kde se LaBrie trochu vrátil k výrazově zajímavějšímu zpěvu, což dodalo novou šťávu nejen lety prověřené klasice, ale i sotva oschlé Barstool Warrior, v níž září i vzdušnější a méně zkreslená kytara - najednou je to spíš Gilmour nebo Rothery než strašný lesů pán, třímající nad hlavou hořící prapor, což je na desce převažující stylizace.

Semknutější je nejen zvuk a výraz (album se poslouchá jako přímá cesta chodbou, kde se na stěnách míhají rodinné portéty), ale i vzájemná spolupráce: ten úchvatný riff v Pale Blue Dot se zrodil z rytmického nápadu bubeníka Mikea Manginiho (mimochodem, vtípek o klepání nohou do rytmu si Petrucci do své řeči při přebírání Grammy půjčil pro změnu od Jordana Rudesse - pravý to šéf!) a celkově je tu vyváženější nejen přínos jednotlivých členů, ale i prostor, který jejich nástroje dostanou ve finálním mixu; ano, někdo zvukaři konečně prozradil, že Dream Theater mají i basistu.

I když pro mě pravý zlom ve vnímání mojí už zase milované kapely znamenalo A View (nadšení vtělené do mé recenze stále neopadá), DoT si kdykoli s chutí poslechnu - kromě melodicky silné Barstool Warrior, dechberoucím způsobem gradované At Wit's End a monumentální Pale Blue Dot se vždycky těším na sekavě kompaktní S2N, ale nenápadně ve mně vyrostla třeba i Fall Into the Light a nakonec ani začátek alba mě nikdy nenapadlo přeskočit.

Ano, Dream Theater se na tenké hraně mezi mistrovsky zvládnutým řemeslem a vyprázdněnou rutinou místy povážlivě zapotácejí. Jako slepou uličku vnímám jejich důsledné setrvávání na pozitivní a konstruktivní straně života (ještě patrnější na A View, hlavně v textech); myslím, že by se mohli odvážit sáhnout trochu hlouběji do temného soudku a vrátit se třeba i k osobnějšímu tónu výpovědi nebo na druhou stranu k barevnějšímu, hravějšímu ladění, kdy do toho všichni nebuší naráz plnou silou, celkově mi ale tihle hoši svým přístupem dost imponují.

Ukazují, že i když máte dávno za sebou okouzlené objevování všeho, co je možné zažít a procítit, a ve vzájemném setrvávání vás mimo jiné drží pragmatické důvody, pokud to nevzdáte, nerezignujete a jdete dál, najednou se před vámi může objevit naprosto nečekaný obzor a připomenout vám, jak je to všechno vlastně krásné. A že i vzpomínky, jakkoli cenné, můžou znamenat čím dál míň ve srovnání s tím, co všechno ještě můžou objevit lidé, kteří jsou na sebe dokonale vyladění a dobře vědí, že v jejich vzájemnosti existuje něco, co každého z nich přesahuje.
reagovat

12.09.2019 steve | #

Report na poslední výtvor dávných bořičů progresivních norem Dream Theater jsem dlouho odkládal. První poslechy alba Distance Over Time na mě dvakrát nezapůsobili, ale pořád jsem tajně doufal, že se to začne po čase obracet. Dnes musím zklamaně konstatovat, že nic takového se nedělo, ba naopak, výsledný dojem byl včera a předevčírem ještě horší než na začátku.

Tahle stále ještě nová kolekce devíti skladeb je věru mizerná. Stejně bezduchá jako předchozí The Astonishing. Ale oproti němu je tady aspoň pár záchytných bodů, které za poslech rozhodně stojí. Bohužel to nic nemění na faktu, že hudba Dream Theater posledních let neskutečně nudí. Je znovu sestříhaná podle stejné šablony, jakou muzikanti používají z dob Systematic Chaos. Jenže ten tehdy voněl novotou a řadou nevyzkoušených procedur. Ty po dvanácti letech působí trapně a omšele. Opakují se pořád dokola a nepřináší zhola nic zajímavého. Mike Mangini zahraje v hodinové stopáži dvě zajímavé figury, tak to se z nich zřejmě máme posadit na zadek. A to je jako všechno? Když se zamyslím, kolik takových a o dost kreativnějších dovedl zpracovat jeho předchůdce, chce se mě z dnešního stavu Dream Theater brečet.

Distance Over Time je tristně slabá deska. Ale nejhorší na ní je, že je extrémně nudná. Prosta zajímavých momentů a překvapivých chvil. Co na tom, že ji naše periodika vynesou do nebe(klasickým příkladem je Spark, tam snad vyhráli všechny jejich alba). A ty nabubřelé komentáře samotné kapely která si nevidí na vlastní špičku nosu, jak se jim KONEČNĚ podařilo nahrát NEJLEPŠÍ desku v kariéře, jsou směšné až běda. Příště to budou tvrdit zase.

Na Dream Theater bych si dnes nevsadil ani zlámanou grešli. Osobně už jim nevěřím a nevěřím ani tomu, že ještě někdy dokážou přijít s konkurenčně schopnou deskou. Bez skladatelských hodnot Mikea Portnoy určitě ne a možná ani s ním.

Dát jednu hvězdu milované a kdysi tak dobré kapele mě připadá trapné, ale oni si víc fakt nezaslouží.


reagovat

muf @ 13.09.2019 10:06:34
I já patřím k dlouholetým fanouškům DT. Mám všechna jejich alba slušně naposlouchané a je pro mě těžké říct, jak to nové hodnotit. Nebudu se tady pouštět do žádných velkých rozprav. Svým způsobem se mi líbí všechna a podle nálady volím, jaké si poslechnu. Novinka ani pro mě není žádný skvost, ale nejsem zklamaný. Viděl jsem je teď na Masters of Rock, kde hráli hned několik novinek a pro mě jejich vystoupení bylo vrcholem totoho festivalu. To, jak bravurně ovládají své náčiní je obdivuhodné. Ano možná trochu invence chybí, ale pro mě je to stále kapela, která umí. Revoluční novinky se už dají čekat jen těžko. Na takové je potřeba inspirace ze životních situací a umím si představit, že pokud člověk žije uspokujícím životem, tak těžko přijde s něčím zcela novým. Jejich hudba se mi stále líbí a proto v únoru hurá na koncert do Prahy.

john l @ 16.09.2019 03:28:04
Tu stagnaci Dream Theater pozoruju přesně deset let. Začalo to ještě s Portnoyem a jeho odchod to dorazil. Mike patřil mezi hlavní tahouny s výrazným kompozičním vkladem. Periodika i kapela si můžou namlouvat další kopce blbostí, já jim to nežeru.

yngwie3 @ 16.09.2019 07:36:45
to john l: Ak dovolíš, akým spôsobom sa podľa Teba prejavuje Tebou registrovaná stagnácia ? ... Ďakujem za odpoveď ...

john l @ 17.09.2019 09:14:19
yngwie3 nedělej že nevíš o čem je řeč. Ty desky jsou jedna jako druhá. Bez špetky invence. Furt dokola to samý. Copak takhle má znít progresivní kapela?

yngwie3 @ 17.09.2019 12:25:24
to john l: Práve pretože viem o čom je reč, nesúhlasím s Tvojim názorom ... ale máme demokraciu :o) ...

Btw, ako teda znie progresívna kapela, keď to Dream Theater podľa Teba nie sú ... fakt ma to zaujíma, lebo podľa mňa sú DT synonymom progresívnej hudby ...

A ešte drobnosť ... zacitujem Ťa, " Tu stagnaci Dream Theater pozoruju přesně deset let " ... zopakujem, "přesně deset let" ... ako je teda možné, že si 03.09.2016 pridelil eponymnému albu vydanému v roku 2013, päť hviezd ???
Sa Ti podaril pekný "protimluv" :o) ...

A ešte drobnosť k drobnosti ... suita Illumination Theory, je to najlepšie z tohto pre mňa geniálneho alba ... keď som stál pod pódiom kúsok od Johna Petrucciho a táto suita znela v celej svojej kráse a intenzite, mal som zimomriavky snáď aj na obočí ... ale tento pocit si Ty už asi dávno stratil ... no čo už ...

john l @ 17.09.2019 13:16:22
Žádný protimluv. Ta deska je skoro geniální, proto pětka, ale to neznamená, že kapela nestagnuje. Jen se jí podařilo tehdy napsat zajímavější skladby. Ano DT kdysi byli synonymem progresivní hudby, ale to už deset let neplatí.

PaloM @ 24.09.2019 07:25:38
Nemám v úmysle viesť polemiky o Dream Theater. Tento album na CD som si kúpil po dôkladnom vypočutí. Pre mňa je to kvalitná prog metalová skupina, ktorá drží kvalitu.
The Astonishing som neprijal z jediného dôvodu, že je to príliš dlhé a nemám trpezlivosť celé počúvať.

bullb @ 24.09.2019 07:38:33
Mal som niekoľko desiatok pokusov (aj doporučenia z PB). Hudba Dream Theater ma vôbec nebaví. Howgh.

horyna @ 24.09.2019 07:52:20
Potkat POPRVÉ D. T. tímto albem, tak je pošlu do kopru hnedle :-) :-)

yngwie3 @ 10.10.2019 14:15:13
Môžem sa, prosím, dozvedieť kto a prečo zmazal časť komunikácie pod touto recenziou ? ... Ďakujem za odpoveď ...

yngwie3 @ 10.10.2019 14:46:18
Ospravedlňujem sa za svoj omyl, reakcia bola pod iným albom ... Ďakujem za pochopenie ...

VopiceZHoR @ 16.05.2020 08:01:51
Petrucci má pazoury jak já nohy. Tam je ten progres jasně viditelnej...

Myšák @ 11.02.2021 12:46:32
Stíve to ses teda moc nepochlapil. Jednu hvězdu dát takovým hvězdám? Za zásluhy bych jim ještě jednu malinkatou přidal. Na dvě ta deska snad má, ne? Dokonce bych tipoval, že je toto jejich nejlepší práce za posledních deset let. Vlastně je to výborná deska, zrovna jsem ji naservíroval do uší a baví mě pořád stejně, jako když jsem ji slyšel poprvé. Uvidíme s čím se vytasí letos.

Největší a dlouhodobý problém vidím ve strašně čitelné Petrucciho hře. Pořád ty stejný tvrdý riffy, furt dokola. Metal a pořád metal. Unavuje to. A zvuk stojí taky za starou belu. Moderní produkce dneška, zaměnitelná s kde jakým metálem.

dan @ 11.02.2021 17:47:20
Tady se za zásluhy žádný hvězdy nedávají.

PaloM @ 11.02.2021 19:26:24
dan: teraz si to presne vystihol, lebo nič iné nerobím a som za to kritizovaný. Dúfam, že to "tady" sa vzťahuje na celý Progboard. Ani Steven Wilson nie je posvätná krava.

21.03.2019 Vlasto | #

Celkom fajn vidieť toľkých hard-core fanúšikov Dream Theater, medzi ktorých sa radím už dákych 25 rokov aj ja. Pamätám si, ako som na bývalom Martinskom rádiu Rebecca v roku 1994 prvýkrát počúval skladby z Change of Seasons a to ma nasmerovalo. A preto mám kdesi v sebe tú snahu brániť ich a biť sa za nich, ale už to dávno nerobím.

Veľa čo tu píšete ohľadom posledného albumu, či už to pozitívne alebo negatívne, je pravda, asi by som len opakoval to povedané. Ja poviem toľko, že očakávať stále niečo na štýl Images & Words alebo Scenes from a Memory nemá zmysel, to úplne nepríde - a to oslobodzuje. Možno nejakú tú inovatívnosť na každom ich novom albume očakávam aj ja, ale viem, že ľahké to nie je.

Áno, keď som počul na nete ešte pred vydaním albumu skladbu 'Untethered Angel', bol som sklamaný. Túto by som z albumu fakt vyhodil, práve kvôli strašnej podobnosti a opakovanosti toho, čo už bolo. Ale potom prišiel 'Paralyzed' a 'Fall Into The Light', ktorú radím k najlepším na albume, možno práve kvôli krásnym metallicovským riffom. Ďalej mi každá skladba robí plus mínus len radosť - je to priame, je to našlapané jednoduchými melódiami odkazujúcimi na ich najlepšie albumy. Moja naj skladba je S2N, niečo ako pocta Rush (to nemám z vlastnej hlavy).

Album som si kúpil tak ako celú diskografiu a podľa môjho názoru tu je zvuk výborný v porovnaní z predchádzajúcimi albumami. Excelujú basa, bicie, gitary. Samozrejme, ideálny nie je. A ako teda hodnotím Distance Over Time? Rád by som dal 5 hviezd a dám - prečo? Lebo zdanlivo (aj keď sa to nezdá) prináša veľa nového a dobre, fakt dobre sa to počúva.

A ku 'The Astonishing' toľko, že som si ho po 2 rokoch odkedy vyšiel kúpil, rok som ho vôbec nepočúval, ale je to krásna hudba plná melódií. Takéto veci vedia len oni.
reagovat

Petr87 @ 27.03.2019 10:49:22
At' si každý mluví a škrábe co chce, ta poslední deska je vážně dobrá - má to nápady, má to odpich a jsem fakt rád, že Petrucci s Rudessem trochu potlačili svá přebujelá ega, kterým by se daly stavět pomníky, a nechali zase prostor i ostatním; na té hudbě je to prostě znát!
A hlavně mne těší, že zase pořádně slyším krásně bublavou virtuózní basu Johna Myunga. Bravo, kluci!

03.03.2019 S.C.A.Lytch | #

Progboard čtu už několik let, ale až v poslední době jsem se rozhodl zkusit napsat nějakou recenzi. Jako první jsem si (jako dlouholetý fanoušek) vybral novinku od Dream Theater. S Dream Theater jsem se poprvé setkal před dvaceti lety prostřednictvím alba Scenes From a Memory. Dodnes si pamatuji jak na mě zapůsobilo a já měl o své kapele číslo jedna jasno. Časem jsem se dostal ke starším albům a v dalších letech očekával netrpělivě každou novinku. První album, které nesplnilo má očekávání, bylo Systematic Chaos. Sice obsahuje jednu z mých nejoblíbenějších skladeb - In the Presence of Enemies, ale zbytek mě nechal celkem chladným. S dalšími alby už to bylo podobné. Něco mě zaujalo, ale jako celek to moc nefungovalo - s výjimkou bezejmenné desky z roku 2013. A tak místo Dream Theater v mém přehrávači začaly čím dál častěji okupovat jiné kapely.

Co se týče novinky - zveřejněné ukázky mě zprvu vůbec nezaujaly, a když album vyšlo, odložil jsem ho po prvním poslechu s tím, že Dream Theater už pro mě asi opravdu skončili. Nicméně něco ve mně pořád hlodalo, ať tomu dám ještě šanci. Dnes po více jak týdnu poslouchání můžu prohlásit, že se mi deska líbí a stále roste. Ano, není na ní nic nového. Téměř žádný moment překvapení, žádný experiment, prostě téměř nic, na co bych u kapely za ta léta nebyl zvyklý. V některých skladbách slyším střípky New Millenium, Home a možná i Six Degrees Of Inner Turbulence, nicméně jako celek album funguje skvěle. LaBrie se drží ve své civilnější podobě, Petrucci nepředvádí žádné velké vylomeniny, ale snaží se hrát i trochu od srdce - v Room 137 zazní téměř blues rockový riff, což už jsem od Petrucciho dlouho neslyšel. Drobné výhrady mám jen ke klávesám, kde klavíru je někdy moc. Ano, deska je přímočařejší než díla z minulosti, ale dobře se mi poslouchá a dýchá z ní na mě pohoda. Není to studená technická záležitost, ale deska pěti muzikantů, které to spolu ve studiu bavilo. Podobně vnímám třeba Psychotic Symphony Portnoyových Sons of Apollo.

Novinku nebudu hodnotit porovnáním s Images and Words, které se obecně těší největší oblibě. Nebudu tak činit proto, že Images and Words nepovažuji za jejich nejlepší album - částečně i kvůli strašně nazvučeným bicím. A nebudu tak činit proto, že si myslím, že hudba má hlavně bavit. A mě nová deska prostě baví. Pět hvězd dát nemůžu - k dokonalosti přeci jen ještě nějaký ten krok schází, ale čtyři hvězdy si zaslouží. Částečně proto, že už jsem nevěřil, že kapela po pro mě neposlouchatelném The Astonishing dokáže dát dohromady takto vyrovnaný materiál, a hlavně proto, že už týden neposlouchám téměř nic jiného.
reagovat

DAVEe0731 @ 04.03.2019 12:52:12
Absolútne súhlasím, v podstate so všetkým :)

Millhouse @ 05.03.2019 16:34:55
Taky jsem přišel k DT přes Scenes, ze které jsem se uplně podělal a musím říct, že laťka byla tak vysoko, že jsem pak těžko přicházel na chuť ostatním albům. Na klasických albech Images, Awake a vlastně i Falling mě hodně vadí zvuk, hlavně bicích. Některý desky, např. Systematic Chaos, se mi dodneška nepovedlo poslechnout v kuse, prostě na to nemám se tím prokousávat. Naopak nechápu názor většiny na Astonishing, podle mě je to album skvělý a mám je rád. Mám asi u DT radši tu civilnější, písničkovější produkci než složité onanie a riffování, i když jsem muzikant, ale prostě to nevydržím moc dlouho poslouchat.

1. Scenes
2. Images
3. Falling Into Infinity
4. Astonishing (fakt :-)

Z ostatních alb bych sestavil slušný dvojalbum z jednotlivých věcí, ale jako celek neumím vyzdvihnout ani jedno.

S.C.A.Lytch @ 05.03.2019 17:34:46
U mě se ten žebříček průběžně mení.
V roce 2000 by vypadal takto:

1. Scenes From a Memory
2. Awake
3. Falling Into Infinity
4. Images and Words

V roce 2005:

1. Train of Thought
2. Octavarium
3. Falling Into Infinity
4. Scenes From a Memory

Dnes to mám takto:

1. Distance Over Time
2. Bezejmenné
3. Falling Into Infinity
4. Images and Words

Taky mám v poslední době radši tu písničkovější tvář kapely. The Astonisning obsahuje hodně pěkných motivů, ale jako celek to mám problém doposlouchat.

Když bych měl vybrat subjektivně nejlepší album, tak to asi bude Falling Into Infinity.

Pegas @ 07.03.2019 17:53:20
Žebříček alb DT nemám, ale na špici mám stále Scenes From A Memory.

messi70 @ 08.03.2019 17:02:08
Ahoj, tak mi to nakonec přeci jen nedalo a napíšu pár řádek o novém albu DT. Moc velké očekávání jsem neměl, po nedobré zkušenosti s předešlým 2CD které dle mého názoru je asi nejslabší z celé bohaté diskografie jsem se bál očekávat Argentinské hovězí a dostat v jeho ceně pouze Polské (nic proti Polsku - jde pouze o příměr k ceně), jako tradičně v reklamě je zákazník ujištován o tom že kupuje výborný produkt špičkové užitné hodnoty...bla bla bla. No výsledek je takový že pro mne je to o něco lepší než Astonishing ale jen o malou trošku. Nedávno jsem zde narážel na zvuk alba J.Bonamassy ale tady je to ještě větší bída (ale určitě nahrávali v top studiu a dali tomu maximum). Nechápu jak muže kapela takového jména vypustit takovou hruzu i když v poslední době to je běžný standard a nejenom u DT ...mužou to klidně nahrát někde v garáži a dopadne to stejně ...nebo líp tot´otázka. A hudba ...nic zajímavého z čeho bych byl paf, ale jsou i horší. Nechci se nikoho dotknout každému se líbí něco jiného...mě v poslední době třeba daleko více než DT oslovuje hudba Italské squadry KINGCROW.
Radek

S.C.A.Lytch @ 08.03.2019 18:38:39
Mě v poslední době zaujaly Oceans of Slumber, Southern Empire a Face The Day. Všechny tyhle kapely jsou dle mě výrazně progresivnější než Dream Theater v posledních letech. Ale tohle já moc neřeším. Kapela teď prostě nějak hraje a někomu to sedne, někomu ne. Mně zrovna poslední album sedlo - neposlouchám pouze progresivní hudbu.
Pokud chci něco progresivnějšího, tak sáhnu po jiných kapelách nebo po starších albech.

Co se týče zvuku, tak je to bída, zvlášť když to porovnám třeba s Awake.

messi70 @ 08.03.2019 21:05:30
Ahoj, díky za typ na kapelky, zrovna poslouchám Face The Day a dost dobrý, jinak ještě k tomu Polsku mám rád kapelu Votum ta mi hodně sedí. Měj se fajn

Talaniel @ 09.03.2019 18:45:23
Jo, IaW mě taky moc neuchvacují. Astonishing se mi rozhodně líbí víc než "bezejmenné" a nejradši mám asi Scenes a Octavarium :-)

Co se týče nového alba, tak stále roste. Zásadní: neposlouchám master z CD, ale z DVD - ten je - no, u tohodle nejde mluvit o řádech, ale prostě to je nebe a dudy.

Nejméně mě asi baví Room 137. Nejvíce Viper King :-) a Barstool Warrior. At Wit's End je taky silná věc.

27.02.2019 horyna | #

Tři roky uběhly jako voda a před námi je další, už čtrnáctá studiová deska progresivních inženýrů z New Yorku, kapely Dream Theater. Chtít a vlastně i čekat od této kdysi prog-metalové veličiny a v devadesátých letech i jasné jedničky v tomto oboru něco překotného či nového je myšlenka značně bláznivá, dá se říci až bizarně nesmyslná. Každá velká kapela, ať hraje jakýkoliv hudební styl, prožívá svou nejkreativnější fázi většinou okolo druhé až řekněme páté desky. Je pár výjimek, které pravidla porušují (v prog sektoru mě napadnou například Echolyn, Tangent či Spock´s Beard - všechno spolky držící svůj kompoziční kredit neustále velmi vysoko), Dream Theater však mezi vyvolené dávno nepatří. Mediálně můžou být (a vlastně pořád jsou) dosazování mezi králi na trůn nejvyšší, avšak jen trochu inteligentní fanoušek podobné muziky, který za svá léta v branži už leccos naposlouchal, dobře ví, že tlaky zvenčí žádnou kvalitu přinést nemohou a jeho názor změnit nedokáží. Dream Theater si žijí svůj vlastní sen v bezpečí obloženém dolarovými bankovkami a možná mu celou tu dobu i skutečně věří. Věří, že jsou stále titíž machři, co dokáží udávat tón, a každý dychtivý fanda instrumentálně "namakané" muziky k nim musí logicky vzhlížet. Doba ovšem dávno pokročila a v nepřeberném množství takové muziky se dnes dají celkem snadno vystopovat daleko invenčnější soubory.

Po minulé vskutku katastrofální nahrávce, kterou už dnes nemá cenu rozebírat, je mi novinka sympatická pokud něčím, tak na poměry kapely až skromně vyhlížející celkovou časovou stopáží, která muže znamenat určitou "snažší náročnost" ve chvíli, kdy se bude posluchač deskou prokousávat. Plus body bych udělil za i celkem originální (přesněji řečeno snadno identifikovatelný) přebal. Ovšem co ty lebky na konci bookletu? K výslednému zvuku a feelingu nahrávky se asi nemá cenu ani vyjadřovat. V této oblasti je kapela dávno ve stádiu vlastní (sebezničující) zaslepenosti a hibernace, kdy se snaží svým uši drásajícím a zvukově pompézním obalem zakrýt to, co má posluchače zaujmout především, tedy v první řadě kvalitní songy.

Novinka je prezentována jako společné dílo celé kapely (stejně jako deska eponymní) a já se ptám, je to skutečně poznat? Jde u některých z posledních nahrávek velkých Dream Theater vystopovat společnou dělbu práce? Společný pohled, stejný vklad každého z hráčů i co se týká role skladatelské? Tyto rysy by měly dát desce na rozmanitosti, vzdušnosti, hravosti, pestrosti i větší záživnosti. Dle mého je tento soubor natolik kompaktní v tom nedobrém slova smyslu, že ten který jedinec může přijít byť se sebelepším nápadem, ale zbytek kapely jej strhá pro jeho vychýlení se z dávno nastavených a žel bohu neměnných mantinelů. A to je velká škoda.

Velká škoda je, že kapela nechce za žádnou cenu riskovat (byť hrozí "jen" ztráta několika stovek/tisíců neprodaných nosičů) a bojí se tak svůj sound oživit o "nové" prvky a postupy. Ale kdo ví, možná už na to "Petrucciovci" prostě nemají a poslední desky jsou odrazem skutečného maxima, které ze sebe dokážou Dream Theater vypotit. Můžeme o tom donekonečna polemizovat, zda je to strach, lenost, bojácnost, sobectví a zahleděnost, neschopnost reálného úsudku a nedostatek sebekritičnosti, laxnost či opojný pocit, že dělám všechno správně. Jedna a možná i více z těchto vlastností u Dream Theater zkrátka dlouhou dobu převládají. Důkazem tohoto stavu je i jejich nový nahrávací testament Distance Over Time.

A teď tedy k desce samotné. Já osobně jsem zklamán, dokonce velmi zklamán. Je samozřejmé, že za nějaký měsíc bude můj/posluchačův pohled zase malinko odlišný, ale po prvním týdnu a zhruba se šesti poslechy v zádech je to zklamání obrovské. Čekal jsem od desky ne, že víc, ale mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem víc. Tohle je další prachsprostá rutina made in Dream Theater a z "manginiovských" posledních čtyř desek (nepočítaje nudný průšvih Astonishing) ta rozhodně nejslabší. Oproti A Dramatic Turn of Events výrazně ubylo nápadů a vedle "návratové" desky z roku 2013 se zbytky invence krčí kdesi vzadu za křeslem. Nevím, koho tímto chtějí Dream Theater (jak říkají naši východní sousedé) ohúriť - svoje dlouholeté fanoušky asi stěží. Možná tak dvacetileté cápky, co je registrují posledních pět let svého teenagerovského života (nerad bych se někoho dotkl) a za jejich první desku berou nahrávku Octavarium. Ty možná. Takoví si nad novinkou znovu spokojeně chrochtnou a můžou jí dát plný bodový kotel. Z letitých fandů by tohle udělal snad jen naprostý blázen, nebo jedinec senilního věku postižený totální hluchotou.

Začátek desky a první dvě čísla - to je zkrátka nuda k uzívání. Stále tytéž, za posledních deset či patnáct let zažité postupy (klasický úvod "na vybrnkanou"), průhledná schematičnost, nulový moment překvapení, žádná kreativita, známá hustá opona z obyčejných, nic neříkajících riffů základního charakteru, metalová hřmotnost a s tím spojená známá temná těžkopádnost a tak dále. Od třetí Fall Into The Light kredit desky nepatrně stoupne, navenek se dostávají i zajímavější melodie a solidní dávka energického potenciálu. Druhou část opanuje nečekaná vyhrávka na španělky, pěkná sóla, až má člověk pocit, že není vše ztraceno. V Barstool Warrior se na chvíli ozve Myungova basa, sóla a vyhrávky se kupí pěkně na sebe, "Majkí" všem šlape po krku a celková instrumentace skladby je opravdu povedená. Při dalším postupu deskou lze snadno vytušit, že se budou střídat lepší kusy s těmi průměrnými. Začátek Room 137 mi připomíná (snad jsem to konečně rozkódoval) jednu z oblíbených šlupek z desky Saints of Los Angeles od Mötley Crüe, ale víc se mi líbí šestá S2N. To je jedna z těch zdařilejších progresivních chvil tady. Nutno také podotknout, že pro tentokrát kluci vsadili všechny karty (až na jednu výjimku) na rychlé a "dravé" songy. Do baladických vod se sahá pouze(!) jednou, a to až s předposlední položkou Out Of Reach, což je taková ta klasická baladice -nenadchne, ale ani neublíží. Za celkem slibnou bych označil i poslední skladbu Pale Blue Dot (nemají snad Sound of Contact skladbu stejného názvu, kvality však neporovnatelně vyšší?).

Netvrdím, že jde v případě nových Dream Theater o úplně vyhozené peníze (to byl předchozí "super kauf" Astonishing), tohle je však skutečně žalostně málo "dobré" muziky za "tolik" zlaťáků. Na konečný verdikt a nějaké smysluplné ohodnocení tohoto díla je ještě hodně brzo. Pro mě je to celkem jasně a o desítky procent (dost pochybuji, že se na tom v průběhu nadcházejících měsíců i let něco změní) druhá nejslabší nahrávka z portfólia Dream Theater. V jejich diskografii bude tato nahrávka sotva podprůměrnou, při srovnání s nějakou řekněme metalově progresivní scénou zhruba průměrná a z hlediska vývoje prog muziky totálně marginální.

Časy těch magických a stylotvorných LP této kapely jsou znovu v nenávratnu. Dle mého to byla především tato studiová pětice Images-Awake-Falling-Scenes-Six, která v sobě zaznamenala prudký vývoj žánru, jež nesvazovala žádná předem daná kritéria, žádné šablony, žádná ohraná schémata. Každá z těchto nahrávek zněla naprosto odlišně, ať už soundem jednotlivých písní, originálním, vždy jasně definovaným zvukem, nebo (a to hlavně) vlastní vynalézavostí a touhou zkoušet nové věci. Žádnou z těchto vlastností Distance Over Time nevykazuje a vedle takovýchto skvostů je jen dalším, snadno zaměnitelným kýčovitým trpaslíkem. A když do jejího sousedství postavíte takové Octavarium či Systematic Chaos, rychle zjistíte, že to jsou vlastně veledíla tesaná s pomoci Mikea Portnoye, kdy kapelu můza důvtipu, vynalézavosti a duchaplnosti šimrala na obou chodidlech současně. Dva a půl bodu bych viděl jako adekvátní.
reagovat

PaloM @ 27.02.2019 18:34:52
Horyna vzplanul vášnivým hnevom :-) Marek, som fanúšik Dream Theater a tento album som len začal počúvať a z nedostatku času nedokončil. Okrem Astonishing a debutu mám všetky štúdiovky. Posledných 15 rokov - uznávam, že to nie je top - no vzal som ich na milosť a beriem ich ako štandardný výkon.
Cítim niekoľko rozporov v texte. Na začiatku priznáš, že už nemožno čakať niečo prevratné a ku koncu cítim obrovské sklamanie, prameniace z privysokých očakávaní. Nebudem to naťahovať. Rešpektujem tvoj názor, ale tento raz nesúhlasím. Ani s hodnotením, ani so špekuláciami, kto a čo zapríčinilo stav nahrávky.
Take it easy, keep smile :-)

horyna @ 27.02.2019 19:38:54
Ahoj Palo: máš naprostou pravdu, když jsem to slyšel poprvé, nemohl jsem uvěřit vlastním uším, že je tohle znovu možné. To už je do nebe volající, takový převařovaný šlendrián :-)

Toho rozporu jsem si samozřejmě vědom-vysvětlím: čekat od kapely něco echt kvalitního na způsob nahrávek alá 90. léta nelze a nečekal jsem to ani já. Ale... ale že to bude až taková nudná kopie všeho předešlého-na některých místech slyšet vyložené citace (když nápady nepřichází, sáhnem co tu už bylo, hodíme to do jiné tóniny, pozměníme rytmus a nástrojovaou barvu a hle...to ani nepoznaj) instrumentálních pasáží sebou dávno vymyšlených. To výsledné zklamání několikanásobně převýšilo průměrnou očekávanou hodnotu.

A to už nechci zabředávat do nekonečna omýlaných Petrucciho hoblovaček nudných a snadno předvídatelných, po vzoru tisíců metalových kapel, které si s takovým vystačí na 85% všech svých nahrávek.

Že tahle kapela kdysi stvořila melodické (písňové) skvosty jako Pull me Under, Innocence Faded, New Millennium, One Last Time, nebo Disappear ?????

Na Distance Over Time není ani náznak (zapamatovatelné) písně, progresu, hitovosti, lovu v jiných stylových teritoriích...

A k tomu ještě ty jejich pózy na efekt. Všichni v černém, hrdě a zasmušile se tvářící jako kings, Petrucci má dnes ruce jak my nohy (holt posilka dělá svoje, né to není závist, to je závist:-) a vousy alá Monte Christo kde po nima drhne ty svoje riffule....kašlu na to, co se budu rozčilovat:-)

Možná bych se tak nevztekal, kdybych je kdysi neobdivoval a nevzhlížel k nim, jako ke "své" kapele number one. Sic už je to zatraceně dávno, ale ten NEVÝVOJ mě s úsměvem na rtech hold sejří.

A možná ještě víc to, že je firma tlačí, cpe lováčama a proč-protože lidí dají na reklamu a prašule se jim skrz turné vrátí i s úroky. V časácích pak vyhrávají podmazané ankety jako prog album měsíce, či snad roku a kapely kompozičně x krát kvalitnější se krčí kdesi u dna.

Prostě to zase pos....

pinkman @ 28.02.2019 07:00:00
Tak tomu se říká pořádná sprcha. Nejpřeceňovanější kapela dostala co si zasloužila. Tohle tvrdím dvacet let.

EasyRocker @ 28.02.2019 07:49:20
Do Six Degrees bylo opravdu jen málo větších fanoušků DT, než jsem byl já. Jenže od té doby to jde skladatelsky už jen dolů, s občasnými drobnými zaškobrtnutími, která ale volný pád nezastaví. Tohle jsem ještě neslyšel, ale éra prvních 5-6 alb je nenávratně v čoudu. Nuž, zaplaťpánbůh, eže je můžu kdykoli vytasit z police.

Voytus @ 28.02.2019 09:22:54
Z alba jsem zatím slyšel jen dva singly, takže se nemůžu pouštět do jakýchkoli závěrů. Býval jsem obrovským, až fanatickým fanouškem DT, ale to někdy v letech 2001-2006. Jenže potom, počínaje Octavariem, se něco začalo zadrhávat. Jednak jsem začal hledat v jiných vodách, více se rozhlížet, zásadní změnou bylo důkladnější prozkoumání tvorby Rush a s tím i jistá zjištění ohledně 'originality' DT.

Ale! I alba následující dokázala v nějaké míře přinést zajímavé nápady, potom ohlásil odchod Mike Portnoy. A následně můžeme slyšet, nakolik byl pro DT klíčovým členem. Z tvorby bez něj je znát, že to byl právě on, kdo se nebál přinášet vlivy z extrémního metalu, hip-hopu atd. V mém vnímání tzv. progresivní hudby (jedno, jestli rock, metal, jazz...) mají místo všechny žánry. To, že na Six Degrees a Train of thought občas probleskly samply, scratching, jinde téměř growling, vlivy nu-metalu a jiných, to podle mě dělalo z DR progresivní kapelu. Nakolik tyto prvky fungovaly je druhá věc, ale to, že byly vůbec použity - to je podstatné.

dan @ 28.02.2019 10:09:32
Kdysi jsme tady horynovi spílali, že často známkuje zbytečně vysoko. Je vidět, že se chlapec poučil a když chce, dokáže taky pořádně kritizovat. Tohle je realita. Dream T.jsou out už pěknou řádku let, někdo si to však pořád nerad přiznává.
Pěkně jsi tu páru ze sebe vypustil, nechceš to poslat Rudesovi na mail?

DAVEe0731 @ 28.02.2019 10:36:17
Ale veď toto už nemyslíte vážne, nie? Vydajú experiment The Astonishing, všetko zlé, patos, blá blá blá...Vydajú klasický, progmetalový, tvrdý, priamočiary album, taktiež všetko zle. Niekedy mi príde, že v podstate hľadáme to zlé, nie to dobré, čo hudba ponúka. S čím novým prišiel Threshold za posledné roky, s čím novým prišiel PoS za posledné roky, ani ten Haken a ich nový album s ničím novým neprišiel - kapely sa držia vo svojich vlastných mantineloch. V ´92, keď celý žáner len vznikal, bolo všetko nové a prevratné, ale tá doba je preč. Pochybujem, že ešte niekedy niekto vydá dielo hodné The Wall, Dark Side Of The Moon, Scenes From A Memory, Images And Words...a im podobné. Doba je iná, spoločnosť je iná, a umenie je len obrazom spoločnosti ako takej, zvykajme si. Mne sa DoT páči, jednoznačný návrat k tomu, čo DT dostalo tam, kde sú. Pokiaľ niekomu vadí, že vačšinu postupov sme už počuli, má obrovský katalóg, ktorý si môže púšťať.

Egon Dust @ 28.02.2019 11:03:48
DAVEe0731 : Perfektne - Dokonale vystihnuté. Neopakovateľné sa už nezopakuje pri nikom. Jedine cesta dopredu je nádejou. Doba je iná, ľudia sú iní. Dnes, žiaľ toľkú pozornosť rocku nevenujú ani média a žiaľ trochu sa fakt prevaril. Sú veci, ktoré vždy zdvihnú zo stoličky. U mňa to je GnR, Stones, Queen, ale ani od nich už zázraky nečakám :D. Tobôž od DT. DT je tiež už legenda a známky muzikantskej kvality...

S.C.A.Lytch @ 28.02.2019 13:53:43
Zdravím. Mně album příjemně překvapilo. Sice vykrádají sami sebe až hanba (v úvodu Barstool Warrior slyším New Millenium), nepřináší absolutně nic nového, ale ve finále se mi to dobře poslouchá a nenudí. Po albu z roku 2013 pro mě osobně nejlepší materiál od Octavaria. 4 hvězdy.

PaloM @ 28.02.2019 15:25:13
Marku, ty ma zašlapeš, zadrhneš, vypovieš mi zmluvu kamarádstva. Zmiluj sa nado mnou - mne sa toto CD začalo páčiť :-)) Niekto to nazýva 100x vylúhovaný sáčok čaju, vykrádačka seba. Ja to volám štandardný štýl Dream Theater 21.storočia. Pritvrdili, menej prog a viac metal. A sadlo mi aj občasné zabŕdnutie do thrash. A počujem tu pekné harmónie a zopár zaujímavých melódií.

Rozumiem sklamaniu z milovanej skupiny. To isté som zažil s Omegou v 80. rokoch. Ešte Gammapolis sa dal, potom veľký odklon a prepad. Omega prežila s opakovaním sa dodnes, takže DT má ešte relatívne veľkú časovú rezervu do zániku.

Horyna, buď milosrdný :-)

yngwie3 @ 28.02.2019 17:43:02
Priznám sa, že mi v tomto prípade hlavný hudobný žalobca Marek, prezývaný taktiež horyna :o), známy svojou psavosťou, prehľadom a objektivitou dosť vyrazil dych ... pokúsim sa počas víkendu spracovať obhajobu a vyvrátiť jeho bludné, afektované tvrdenia ;o) ...

Brano @ 28.02.2019 18:16:48
Myslím,že žiadna tragédia sa horynovou recenziou nestala.Treba si otvorene priznať,že Dream Theater sú už dávno za zenitom.Je to fakt.Bol som ich veľký fanúšik a posledný album z ktorého som padol na zadok bol Six Degrees... z roku 2002.Odvtedy to ide dole vodou...Ešte posledné aké-také tvorivé vzopretie bolo na albume A Dramatic Turn Of Events(2011),veď aj zdochýňajúci kôň okolo seba najviac a najsilnejšie kope:-).Ale táto ich posledná tvorba je už o ničom,ide len o naháňanie peňazí za každú cenu.Chlapi by mali band rozpustiť a venovať sa trebárs farmárčeniu,chovu papagájov,alebo zbieraniu plastového odpadu.Mohli by na túto činnosť pribrať aj Neala Morsa,ktorého sólová tvorba z posledných rokov stojí takisto za veľký prd.
PS: Je tu veľa fanúšikov DT,ale málokto pozná album FRAMESHIFT - UNWEAVING THE RAINBOW(2003),kde ohromne spieva James LaBrie,doslova v životnej forme.Tento album je oveľa lepší ako čokoľvek čo nahrali DT za posledné roky!

Mohyla @ 01.03.2019 06:43:22
Opakovanie sa - minimálne noty používajú tie isté! :-)

Teraz vážne, môj pohľad. Ja som s albumom spokojný. DT v začiatkoch svojej tvorby prišli s niečím, čo v sme v takej podobe nepoznali, tak nikto nehral a neskladal, to znamená, že zaviedli štýl. Ja od takého zoskupenia očakávam, že v tom bude pokračovať, samozrejme ich tvorba bude oscilovať plus, mínus, v nejakom rozmedzí. Keď cuknú na niektorú stranu priveľa už to nebudú DT, ako ich chcem počuť, stratia charakteristiku. Preto spokojnosť, nečakám, že budú znieť, ako Rolling Stones, alebo Crimsoni. Na doske mi znejú presne ako DT, skladajú ako DT, takže za 4!

northman @ 01.03.2019 08:14:53
Tuhle skupinu jsem neposlouchal, ani jsem ji neznal, až včera po přečtení zdejší polemiky jsem si je poslechl. Ta deska mě nemohla zklamat, takže mě nezklamala, ani mě nezaujala. Pro mě je to takový kříženec skupin Metallica a Pink Floyd. Nic originálního, komu se skupina líbí, tak se mu bude líbit dál.

Voytus @ 01.03.2019 09:28:13
Tak jsem to poslechl celé a ač se žádné velké překvapení nekoná, tak na rozdíl od minulého počinu vím, že se k tomuto albu ještě vrátím.

Ono jasně, že po více, než třiceti letech na scéně těžko přicházet s něčím vyloženě převratným, ale přeci jen mi to přijde jako až moc sázka na jistotu. trochu zaexperimentovat by neškodilo (viz. první disk Six Degrees nebo album Falling into Infinity). K podobnosti s již použitými postupy: Pořád to píši ti samí lidé, je to spíš věc rukopisu, než recyklace.

northman: Když nic jiného, poslechni si někdy alespoň album Images & Words a skladby Change of the Season a Trial of Tears. Vliv velikánů se nedá přeslechnout, ale tyhle věci mají něco do sebe.

horyna @ 01.03.2019 09:51:03
Celé to je o úhlu posluchačova pohledu. Mohu souhlasit s tím, že se to příjemně poslouchá (opravdu mi to stačí?), pokud jsem zvyklí na nějaký (progresivní) standard, může mě to uspokojit. Při osmém poslechu už přesně vím co mám čekat, co jsem dostal, a pokud se mi ty melodie zaryjí pod kůži, nejspíš mě budou i bavit. Ale u kapely kalibru Dream Theater je tohle žalostně málo. Tam čekám neporovnatelně víc.

Jeden příklad: kdysi (na starých deskách, ale třeba i v částech Systematic Ch., desky eponymní, snad i Black Clouds...) jsem se strašně těšíval na úseky, kdy LaBrie utichne, převrátí se rytmus, změní charakter a kapela skladbu instrumentálně dře až na kost. Prostě se hraje o život, pootevře se okno i do fusion, jedna lepší pasáž střídá druhou, pořád se něco mění, děje a hráčsky exploduje. Tohle tam prostě už není, nebo je v poměru takřka zanedbatelném. I tohle bývali Dream Theater a to už nepíši o působivých melodiích, vypiplaných aranžmá...

Mluvím o celkovém zklamání, které přišlo hned s úvodním startem, o totožných postupech, o totožném zvuku, o stále stejné temné auře, a co je pro mne dost důležité --- o takřka nulové emocionální hodnotě.

Vlado/yngwie já chápu, že jsem se velmi dotknul tvého oblíbeného božstva (sám bych v jiném případě reagoval nejspíš podobně). Rád si přečtu tvou "neafektovanou":-) tezi obhajoby momentálních kompozičních snah a celkového skladatelského přístupu Dream Theater.

Brano @ 01.03.2019 11:02:46
Teraz vážne.Mňa viac ako tvorba DT v poslednej dobe bavia americké skupiny ako Little Atlas,Mars Hollow,Echolyn,Discipline,Kinetic Element,IZZ,Birds and Buildings,Metaphor...Ich tvorba síce nie je až tak inštrumentálne dokonalá a virtuózna ako DT,ale má dušu.

EasyRocker @ 01.03.2019 11:51:29
A vůbec nemluvě o švédské scéně. Tam jsem měl některé kapely na úrovni DT i v dobách jejich slávy.

S.C.A.Lytch @ 01.03.2019 12:20:23
Já DT už dlouho nepovažuji za progresivní kapelu. V posledních letech už mají svůj předvídatelný rukopis a něco se mi od nich líbí a něco vůbec. Distance Over Time mi zrovna sedlo, ale takové A Dramatic Turn Of Events vůbec. Kdybych to poměřoval s Falling Into Infinity, dám 2 hvězdy. Když to vezmu v kontextu toho co hrajou posledních 10 let, vycházejí mi 4 hvězdy adekvátní. Když novinku postavím vedle posledních alb od Southern Empire nebo Caligulas Horse bylo by to tak za 2,5.

northman @ 01.03.2019 13:31:25
Voytus: zdravím, stáhl jsem si Tebou doporučované album a už jsem si to dvakrát přehrál. To se nedá srovnávat, je to úplně něco jiného. Na rozdíl od novinky tam slyším určitou invenci. Díky za upozornění.

yngwie3 @ 01.03.2019 14:19:41
to northman:

Od niekoho, kto napísal o "produkte" od Swans - Public Castration Is A Good Idea, citujem "Písničky jsou plné totálních melodií - když chcete nějakou slyšet, tak si ji můžete vymyslet", koniec citátu, že na albe Dream Theater - Images And Words znova citujem "tam slyším určitou invenci", to považujem za urážku skutočnej hudby ...

yngwie3 @ 02.03.2019 12:20:26
Taaaakže, ako začať ...

Zhruba v rovnakom čase nepríjemnej zimy ale o tri roky skôr ako Distance Over Time, vyšiel aj The Astonishing ... svoju vtedajšiu recenziu som začal tak, ako začnem aj túto reakciu ...

"Znejú ako Dream Theater = vykrádajú sami seba ...
Neznejú ako Dream Theater = čo to vymýšľajú, veď to nie sú Dream Theater ...
Čo od nich do p..e stále chcete !!! " ... toliko citát, samého seba sa ...

Vzhľadom k tomu, že už nikomu nič dokazovať nemusia, môžu sa baviť tým čo ich baví a napĺňa, napr. aj grilovaním počas nahrávania kdesi v lesoch pri dedinke Monticello, toľko kritizovaným zarábaním peňazí pretože účty platiť treba a žiť životom o akom sa nám ostatným, môže len snívať ... a na tom predsa nie je nič zlého, alebo tu niekto z Vás chodí do práce pre dobrý pocit z vykonanej práce pri budovaní rozvinutého kapitalizmu ? ...

Bez mučenia priznám, že som vlastne ani ďalší album voľajako prudko neočakával ... vedel som, že pracujú na niečom novom, ale moje sklamanie z nového opusu je nulové, skôr som potešený, lebo vysoké očakávania často doprevádzajú hlboké sklamania, tak ako je to v prípade nášho kolegu Marka ... no a potom sa dostaví ona preafektovaná reakcia, nie nepodobná reakcii, ohrdnutej milenky :o) ...

Nemám rád vetu, " vykrádajú sami seba " ... to je tak do neba volajúca hovadina, až to bolí ... ak niekto hrá určitý štýl, je logické, že sa bude pohybovať v určitých mantineloch, charakteristických pre daný štýl ... bolo by normálne, aby napr. B.B.King hral v štýle RIO alebo nebodaj techno ? ...

Takže Marku, "nuda k uzývání,průhledná schematičnost, nulový moment překvapení, žádná kreativita", sú len frázy k vyplneniu prázdnej stránky ... ale u Teba ma použitie týchto termínov neprekvapuje, si veľmi sěčtělý psavec ktorého texty, je radosť čítať ...

BTW ... "klasický úvod na vybrnkanou" je akýmsi poznávacím znamením Johna Petrucciho a na albe je použité len raz a to na samotnom začiatku v Untethered Angel ... v Out of Reach, je farba a štruktúra gitarovej hry úplne iná a ešte k tomu v kombinácii s pianom ...

Ale zo všetkých ma najviac zaujala, "známá hustá opona z obyčejných, nic neříkajících riffů základního charakteru" ... !!!
Ak to bude možné, skús mi prosím vysvetliť a prípadne zaslať / moju mailovku máš / zopár "nic neříkajících riffů základního charakteru" ...
už sa teším ;o) ... to vieš, človek sa učí celý život a rád by som sa týmto riffom zďaleka vyhol ...

Ale k veci:
Píšeš že si sklamaný, veľmi sklamaný a dokonca obrovsky sklamaný a čakal si "mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem víc" ... ako som napísal povyše,
vysoké očakávania, plodia aj hlboké sklamania ... ako vidíš, ono tej striedmosti nezaškodí ...


Z môjho pohľadu ide veľmi vydarený opus, ktorý skutočne nedosahuje kvality Images And Words alebo Metropolisu, ale ono to ani nejde ...
je to totiž nemožné, tak ako ja už nikdy nezabehnem 400m za 50 s. a neskočím do diaľky 600 cm ...
Po zvukovej stránke OK, ale predsa je tu jedna vec ktorá mi skutočne vadí ... pričasté používanie Ernie Ball Music Man John Petrucci Majesty 7-string, pričom 7 string je to o čo tu z môjho pohľadu ide ...
Uznávam, že flažolet vytvorený na strune H / najhrubšej /, napr. Cis, D, Dis alebo E zneje fakt bohovsky, ale pričasté používanie začína zasahovať do djentu a ten ja príliš nemusím ...

Král není mrtev, ať žije král ...


Týmto vyjadrujem spokojnosť a štyri stars k tomu ...


P.S.: Marku, vážne si myslíš, že som "naprostý blázen, nebo jedinec senilního věku postihutý totální hluchotou a jěště k tomu chrochtající" ? ...

S.C.A.Lytch @ 02.03.2019 13:39:01
To Yngwie3: Mně tvrzení: "Vykrádají sami sebe"přijde naprosto v pořádku. Styl: "To jsou prostě oni". Vykrádačka sama sebe: "Na kterém albu už jsem tento motiv slyšel? Na minulém nebo předminulém?" Takto to chápu já. Podle mě je rozdíl pokud jako kytarista používám nějaké stupnice a licky které mě charakterizují nebo pokud použiji již v minulosti použité melodické linky a jen je trochu upravím.Tím ovšem nechci novinku schazovat. Jak jsem psal výše, mně nad očekávání sedla.

Tomáš Rojt @ 02.03.2019 16:19:01
Tak jsme se s Horynou opět potkali u společného titulu a já ještě nevím , jak zareaguji, protože jako fanoušek a sběratel jsem si nejnovější DT objednal, čekám na doručení a jsem zvědavý. Každopádně musím potvrdit většinový názor o sestupné tendenci počínaje okamžikem kdy odešel Mike Portnoy. Tedy pokud nepočítám "Distance over Time", to teprve uvidíme.
Chtěl jsem pouze přispět do této diskuze jednou zajímavou informací z březnového Sparku , který jsem dnes zběžně prolistoval a podržte se - nejnovější DT trůní na prvním místě březnového žebříčku na základě hodnocení 13 redaktorů. Takže jsem zvědavý a po prvních posleších se určitě ozvu s hodnocením.

horyna @ 02.03.2019 17:36:58
Chalani, to, že Dream Theater trůní na první pozici v žebříčku Sparku (ale určitě i u jiných zahraničních periodik) není zas tak překvapivé. Neznám okolní měsíční konkurenci, ale mezi mračny alb z extrémních a avantgardních stylů, vychází DT stále jako příjemná poslechovka, která oproti nějakým náhulovinám neurazí. Když zavzpomínám na dobu kdy jsem jej ještě kupoval, či listoval, tak všechn alba co pamatuji -2005,7,9 byla buď první, nebo skoro nejvýše. A navíc-vždyť to jsou přece Dream Theater-jméno co bývalo vždy zárukou kvality, machři v ovládání svých nástrojů, přece je nepošlu...


Když už se tady ozval Tomáš Rojt-zrovna s ním si tykáme nad novým Hackettem-tak právě jeho jsem včera v kontrastu k novým DT poslouchal (dvojici letošních news) a ten rozdíl ve kvalitě byl propastný.
A to je tu Steve o dvacet let víc, napsal neporovnatelně víc muziky (je úplně jedno, že jde o jinou hudební odnož), skládá také v intencích vlastního stylu, ale důležité je jak. Neustále se snaží hledat nové podněty, nové vyjadřovací prostředky, zkoušet něco malinko odlišného, posouvat svůj výraz, svůj sound. Hraje si se zvukem, s efekty, jeho aranžmá jsou daleko poutavější, nebojí se experimentu. Starý kmet.


Vladko je prima, že tě tvá oblíbená kapela potěšila, vlastně ti mohu závidět:-)
Už se mi to tu nechce znovu otvírat a dohadovat se, kdo pravdu má a kdo ne. Každý máme tu svoji a může nám být názor oponujícího fuk (a v konečném výsledku stejně je). Nikdo z nás se prosím nesnažme přimět toho druhého, aby svůj postoj změnil, či uznal kvalitu, kterou tam sám najít nedokáže. Těmi "prázdnými riffy" jsem měl na mysli klasické drhnutí strun, obyčejnou hoblovačku na vyplnění plochy/několika sekund času skladby, běžný to typ úseků, se kterým pracují obyč i neobyč metalové spolky.
Došel nápad, nemám melodii, jak to zaranžovat, musí to být tvrdé, musí to znít temně-co s tím-fouknu tam hobl ať to má koule.

Uzavřel bych to asi takto:
komu novinkoví D. T. v této podobě stačí a udělali mu radost, nechť si ji užívá a může to vykřičet do celého světa.
komu naopak žádný velký prožitek nepřináší a potřebuje porci záživnější muziky, není nic snažšího poohlédnout se o kousek dál. I on chce podobně jako jeho oponent vyjádřit svůj postoj, který je žel bohu v přímém protikladu.

Kdyby nebylo na světě nic horšího:-)

Pegas @ 02.03.2019 18:08:06
Umístění v žebříčku Sparku nebo jiného časopisu neznamená vůbec nic. Ono vůbec jsou kapely, které jsou tak propagované, že se dá ještě před vydáním odhadnout, jak v žebříčcích dopadnou. Je mi celkem jedno jak se to komu líbí, i když je pravda, že nechápu ty vyloženě nadšené ohlasy, jak je to originální, jak to skvěle zní atd. Tohle prostě objektivně není pravda. Nebo mám vadné CD, které se nedá moc poslouchat přes sluchátka, protože ten zvuk je fakt blbý? Hlavně bicí (činely), jsou tragédie a to mě od dalšího poslechu odrazuje více než neoriginalita, která u mě není na prvním místě.

steve @ 02.03.2019 19:59:56
Kamarád nějakou dobu pracoval pro nejmenovaný časopis a od kolegů z jiných periodik veděl, že firmy zcela běžně podmazávají nějakým druhem prezentu redaktory časopisu, aby tam jejich koně prosadili do předních pozic. Asi je všem jasný proč. Čtenář si hned řekne, je hele první místo, to musí bejt dobrý a běží si to koupit.

merhaut @ 02.03.2019 22:37:07
Redaktory nikdo v jejich hodnocení neovlivňuje, to můžu garantovat za Spark, Rock & All, Rock & Pop, Bang!, Classic Rock, Audio – čili za všechny, kde jsem posledních 20 let psal. To jsou hospodské bajky, někdom chtěl být zajímavý.

Tomáš Rojt @ 03.03.2019 04:43:28
Už jenom krátce , potvrzuji slova Merhauta na základě svých osobních zkušeností z časopisů Rock&Pop a Rock&All, kde jsem externě několik let spolupracoval . Navíc systém Sparku garantuje určitou míru objektivity hodnocením větším počtem redaktorů , ale to už je jiné téma a navíc by o něm zasvěceněji mohl říct více Merhaut.

zdenek3 @ 03.03.2019 11:26:34
Po několikém poslechu zmíněného alba, si myslím, že je to prostě album, které v množině mnohých dnešních kapel zapadne, aniž by si toho někdo extra všiml. Je to jen kolovrátkovej systém skládání, kde s Horynou souhlasím. Kdybych toto album už nikdy neslyšel, nic se neděje. Je toho ve světě hudby mnoho, a lepšího.
Když jste zmínili Steva, kde jeho poslední album je opravdu skvělé, tak nemohu se nezmínit o tomtéž s ohledem na kmeta Johna Mayalla a jeho poslední Nobody Told Me. Takže to jde, ne že ne.

Danny @ 04.03.2019 22:11:42
horyna: Dokázal jsi na tu hysterickou a v mnoha ohledech zlou reakci odpovědět s nadhledem a velmi přívětivě. Skoro až přátelsky. Máš můj velký obdiv.

yngwie3 @ 05.03.2019 08:29:11
to Danny:
A mohol by so prosím upresniť, ktorá že je to tá "hysterická a v mnoha ohledech zlá reakce? ? ...
Ďakujem za odpoveď ...

Danny @ 05.03.2019 14:24:11
Myslím tvou reakci, protože jsi se nedokázal vyhnout osobním invektivám vůči autorovi recenze. To bychom snad zvládnout měli. Já vím, že i on má ve svém textu pasáže, které vyznívají zbytečně útočně a je možné si je vztáhnout na sebe, nejsou ale adresovány nikomu konkrétnímu.

yngwie3 @ 05.03.2019 15:38:32
Danny, s Markom sa poznáme osobne a občas si aj mailujeme ... veľmi si vážim jeho práce a prínosu pre tieto stránky, považujem ho za inteligentného a slušného chlapa s ktorým, ak to čas a okolnosti dovolia, sa znova stretneme počas niektorej z mojich ciest na Moravu, kde s manželkou neskutočne radi chodíme ...
Takže náš spor v otázke Distance Over Time, je len také neškodné škádlení / všimni si prosím tých smajlíkov v mojom texte, nie sú škodoradostní / ...

Adepti, ktorých si rád podám poriadne, majú iné nicky ... Marek, ale medzi nimi nikdy nebude ...

Btw .. bol si mi odporučený naším spoločným známym, ohľadom riešenia prípadných problémoch pri nahrávaní v domácom štúdiu / Steinberg Cubase 8., 9,5., a 10 a z toho plynúci HALion Sonic SE a Groove Agent SE, etc, etc ... /

Želám pekný večer ...

Danny @ 05.03.2019 16:42:16
Takže to nebylo tak horké, jak se zdálo... Tvůj text vypadal hodně útočně a ostře, měl jsem pocit, že tě určitá vyjádření z recenze urazila a tak jsi "přitlačil na pilu". A Marek pak zvolil v podstatě přátelský tón; říkal jsem si, že to musí být nebetyčný dobrák a někdo by se ho měl zastat. Teď už to dává smysl a v těchto souvislostech má reakce nebyla adekvátní. Vážím si tvého přístupu.

Co se týká domácího nahrávání, v tom ti neumím poradit, pro rychlé zaznamenání nápadu si to buď píšu do not nebo používám přenosný rekordér Zoom. Tím si taky podle potřeby nahráváme zkoušky s kapelou, když děláme nové věci.

Náš společný známý Palo má můj mail, pokud bys chtěl něco prodiskutovat, napiš mi na něj.

Hezký večer.

yngwie3 @ 05.03.2019 16:54:40
to Danny: Ďakujem ... mail si od Paliho vypýtam a potom sa ozvem ...

PaloM @ 05.03.2019 18:00:34
Danny, yngwie3: vzájomné adresy už v mailoch máte :-)

yngwie3 @ 05.03.2019 18:49:07
Vďaka Pali ...

horyna @ 06.03.2019 08:22:02
Zdravím Danny: ono je to opravdu jak yngwie píše. Jen se tak trochu štengrujeme, ale nebýt kámoši, no nevím jak by to dopadlo :-)
Přesto díky za zastání :-), nebetyčný dobrák je cool, ale jen někdy:-)

Danny @ 08.03.2019 23:33:45
yngwie3:
Ještě jednu věc musím doplnit. Vzhledem k doplnění faktů je mi jasné, Vlado, že jsem ve tvém příspěvku viděl názory a postoje, které tam ve skutečnosti nebyly. Tvá reakce byla relevantní. Omlouvám se ti za to a velmi si vážím tvého přátelského přístupu.

yngwie3 @ 09.03.2019 06:52:29
to Danny. To je v poriadku a ďakujem ...

P.S. Dúfam, že už si moje maily dostal a mailer-daemon mi nebude vypisovať, že správu nemožno odoslať :o)) ...

Talaniel @ 09.03.2019 19:10:24
No, jako osoba, které se docela líbí Astonishing a IaW a Awake zas tak nemusí, asi nemám právo na názor, ale mě se DoT líbí. Ano, vykrádají sami sebe, ano, není tam nic převratného, ale celkově mě baví to poslouchat. Scenes to nejsou, ale tak kdo chce druhé Scenes, když už jedny máme? :-)