Dream Theater / Distance Over Time (2019)

Progboard čtu už několik let, ale až v poslední době jsem se rozhodl zkusit napsat nějakou recenzi. Jako první jsem si (jako dlouholetý fanoušek) vybral novinku od Dream Theater. S Dream Theater jsem se poprvé setkal před dvaceti lety prostřednictvím alba Scenes From a Memory. Dodnes si pamatuji jak na mě zapůsobilo a já měl o své kapele číslo jedna jasno. Časem jsem se dostal ke starším albům a v dalších letech očekával netrpělivě každou novinku. První album, které nesplnilo má očekávání, bylo Systematic Chaos. Sice obsahuje jednu z mých nejoblíbenějších skladeb - In the Presence of Enemies, ale zbytek mě nechal celkem chladným. S dalšími alby už to bylo podobné. Něco mě zaujalo, ale jako celek to moc nefungovalo - s výjimkou bezejmenné desky z roku 2013. A tak místo Dream Theater v mém přehrávači začaly čím dál častěji okupovat jiné kapely.

Co se týče novinky - zveřejněné ukázky mě zprvu vůbec nezaujaly, a když album vyšlo, odložil jsem ho po prvním poslechu s tím, že Dream Theater už pro mě asi opravdu skončili. Nicméně něco ve mně pořád hlodalo, ať tomu dám ještě šanci. Dnes po více jak týdnu poslouchání můžu prohlásit, že se mi deska líbí a stále roste. Ano, není na ní nic nového. Téměř žádný moment překvapení, žádný experiment, prostě téměř nic, na co bych u kapely za ta léta nebyl zvyklý. V některých skladbách slyším střípky New Millenium, Home a možná i Six Degrees Of Inner Turbulence, nicméně jako celek album funguje skvěle. LaBrie se drží ve své civilnější podobě, Petrucci nepředvádí žádné velké vylomeniny, ale snaží se hrát i trochu od srdce - v Room 137 zazní téměř blues rockový riff, což už jsem od Petrucciho dlouho neslyšel. Drobné výhrady mám jen ke klávesám, kde klavíru je někdy moc. Ano, deska je přímočařejší než díla z minulosti, ale dobře se mi poslouchá a dýchá z ní na mě pohoda. Není to studená technická záležitost, ale deska pěti muzikantů, které to spolu ve studiu bavilo. Podobně vnímám třeba Psychotic Symphony Portnoyových Sons of Apollo.

Novinku nebudu hodnotit porovnáním s Images and Words, které se obecně těší největší oblibě. Nebudu tak činit proto, že Images and Words nepovažuji za jejich nejlepší album - částečně i kvůli strašně nazvučeným bicím. A nebudu tak činit proto, že si myslím, že hudba má hlavně bavit. A mě nová deska prostě baví. Pět hvězd dát nemůžu - k dokonalosti přeci jen ještě nějaký ten krok schází, ale čtyři hvězdy si zaslouží. Částečně proto, že už jsem nevěřil, že kapela po pro mě neposlouchatelném The Astonishing dokáže dát dohromady takto vyrovnaný materiál, a hlavně proto, že už týden neposlouchám téměř nic jiného.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater